ECLI:CZ:US:2009:3.US.1506.08.1
sp. zn. III. ÚS 1506/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. O. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sadech 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, č.j. 28 Cdo 857/2006-346, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2005 (stěžovatelem nesprávně uvedeno 17. 2. 2005), č.j. 6 Co 796/2005-324, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 11. 2004 (stěžovatelem nesprávně uvedeno 30. 8. 2004), č.j. 4 C 781/2001-288, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2003, č.j. 6 Co 328/2003-144, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 8. 2002, č.j. 4 C 781/2001-108, rozhodnutí Okresního úřadu Písek - Okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 6. 1998, č.j. PÚ/4911/1992-P, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 38 Ca 381/96, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 1993, č.j. 10 Ca 247/93-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a správního orgánu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č.j. 4 C 781/2001-288 (poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 8. 2002, č. j. 4 C 781/2001-108, zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 4. 2003, č.j. 6 Co 328/2003-144) rozhodl o žalobě stěžovatele, kterou se proti žalovaným 1/ Městu Písek, 2/ Ing. L. K. a 3/ P. K. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejším účastníkům") domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 724/3 (o výměře 833 m2), parc. č. 724/9 (o výměře 544 m2), parc. č. 724/10 (o výměře 548 m2) a parc. č. 608/43 (o výměře 370 m2) v katastrálním území Hradiště u Písku, tak, že ji zamítl.
K odvolání stěžovatele a v návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 7. 2005, č.j. 6 Co 796/2005-324, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku "týkajícím se pozemku parc. č. 724/9 v katastrálním území Hradiště u Písku a žalovaných Ing. L. K. a P. K." a řízení v tomto rozsahu zastavil, a ve zbývajících výrocích jej změnil tak, že "se zamítá žaloba se žádostí o určení, že žalobce JUDr. O. K. je vlastníkem parcel v katastrálním území Hradiště u Písku, a to parcel 724/3, 724/9, 724/10 a 608/43, které jsou vytvořeny geometrickým plánem č. 627-149/2002 z 11. 6. 2002, který je součástí výroku tohoto rozsudku".
Oba soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalovaného Města Písek byla dne 6. 6. 1988 uzavřena absolutně neplatná kupní smlouva o prodeji parcel č. 724/3, 724/9, 724/10 a 608/43 v katastrálním území Hradiště u Písku, neboť cena pozemků, stanovená znaleckým odhadem za použití přílohy č. 7 vyhlášky č. 128/1984 Sb., činila 24.040,- Kčs, zatímco kupní cena podle smlouvy ze 6. 6. 1988 byla sjednána v částce 30.040,- Kčs, a tím přesahovala (v rozporu s tehdy platným ustanovením §39 odst. 2, věta první obč. zák.) maximální cenu podle cenového předpisu.
Soud prvního stupně zamítavý výrok odůvodnil názorem, že vlastnictví označených pozemků, které byly předmětem smlouvy ze 6. 6. 1988, bylo nabyto vydržením, a to nabyvatelem podle této smlouvy a následně pak i všemi vedlejšími účastníky v dané věci.
Odvolací soud oproti tomu se "otázkou vydržení vlastnictví nezabýval", a vycházel z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který deklaroval, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době [§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 229/1991 Sb.")] bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. Jestliže stěžovatel uplatnil dne 28. 5. 1992 u Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Písku nárok na vydání pozemků, o něž se jednalo i v posuzované věci, podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a §9 zákona č. 229/1991 Sb., a tomuto návrhu nebylo vyhověno (rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 10. 7. 1996, č.j. PÚ 4831-2/92-P, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 10. 1997, sp. zn. 38 Ca 381/96), pak nemůže být úspěšná ani určovací žaloba, uplatněná nyní žalobcem podle obecných předpisů.
O dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2008, č.j. 28 Cdo 857/2006-346, tak, že je podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] odmítl; uzavřel, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož odvolacím soudem přijaté řešení je souladné se závěry formulovanými ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., jakož i v citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho věc je specifická tím, že "pro aplikaci speciálního zákona č. 229/1991 Sb. je dle ustanovení §30 podmínkou, aby byly užívány předmětné pozemky k zemědělským účelům v době přechodu stěžovatelem, jinak nelze tento speciální zákon [§6 odst. 1 písm. p)] aplikovat na daný případ, což však ve svém rozhodnutí krajský soud mylně provedl". Dovozuje dále, že "nebyl oprávněným subjektem podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. a o vydání pozemků podle této právní normy se neměl právo ucházet", a tudíž procesní postup, který zvolil, obcházení restitučních právních předpisů nepředstavuje. Stěžovatel též namítá, že v předchozím správním řízení Okresní úřad - pozemkový úřad Písek v rozhodnutí ze dne 1. 6. 1998, č.j. PÚ/4911/1992-P, nepřihlédl k absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1988 pro rozpor s cenovými předpisy. Konečně stěžovatel poukazuje i na to, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, neboť "od podání žaloby dne 12. 9. 2001 do rozhodnutí krajského soudu ze dne 13. 7. 2005 uběhly bez dvou měsíců čtyři roky".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Je namístě též připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") , rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci.
Zůstává totiž nepřehlédnutelným, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém výsledku v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení vztahu nároků na vlastnickou obnovu podle restitučních předpisů a podle obecných občanskoprávních předpisů [§80 písm. c) o. s. ř.] vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. Zde Ústavní soud v rozhodných souvislostech uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jí sledovaném určení.
Podstatné pak je, že stěžovatelem vznesený nárok se vyznačuje restituční povahou, a naopak relevantní není, jestliže v konkrétní věci k restituční obnově stěžovatelova vlastnictví označených pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., ačkoli příslušné procesy byly otevřeny, nedošlo. Není přitom ani rozhodné, zda stěžovatel překážku navrácení nemovitostí v režimu restitučního zákonodárství identifikuje s absolutní neplatností předmětné smlouvy pro rozpor kupní ceny s cenovými předpisy, jak činí v dovolání, nebo s užíváním pozemků k jiným než zemědělským účelům, jak dovozuje v ústavní stížnosti, jelikož relace k tomu či onomu restitučnímu předpisu (příp. i zákonu č. 87/1991 Sb.) je nepodstatná rovněž (srov. též logiku závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, ap. zn. Pl. ÚS - st. 22/05).
Na tyto závěry, jakož i jemu obdobné, vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatele již odvolací soud a posléze i soud dovolací. Citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 je senát Ústavního soudu při své rozhodovací činnosti vázán.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení a z toho vyplývajícího tvrzení o porušení práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny; ta by totiž mohla být - v situaci řízení již ukončeného - relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Sama existence průtahů ve skončeném řízení (situovaných stěžovatelem do období ode dne 12. 9. 2001 do dne 13. 7. 2005) k odstranění v něm vydaných rozhodnutí zpravidla vést nemůže, neboť ani jejich zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 432/08).
To platí s výhradou, že tím nebyla porušena jiná základní práva stěžovatele, a toto porušení mohlo mít objektivně průmět do obsahu obecnými soudy vydaných rozhodnutí, což však v ústavní stížnosti tvrzeno není a ani jinak se nepodává.
Tím je výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti odůvodněn. Ústavní soud proto ústavní stížnost - v této části (tj. směřující proti rozhodnutím vzešlým z řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 781/2001) - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti označil též rozhodnutí Okresního úřadu Písek - Okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 6. 1998, č.j. PÚ/4911/1992-P, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, č.j. 38 Ca 381/96, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 1993, č.j. 10 Ca 247/93-34, a tato rozhodnutí stojí mimo řízení vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 781/2001, k němuž byla dosud soustředěna přezkumná pozornost Ústavního soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat -zásadně - ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze stěžovatelových následných procesních postupů (zejména zahájení řízení u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 781/2001 dne 12. 9. 2001) je patrné, že s obsahem zmiňovaných rozhodnutí byl již předtím obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 2962/07).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost - v této části - odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil
předseda senátu