ECLI:CZ:US:2008:3.US.432.08.1
sp. zn. III. ÚS 432/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., právně zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem AK se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 51/2005-150 ze dne 21. listopadu 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 176/2004-74 ze dne 26. dubna 2005, a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního č. j. MHMP-59724/OST/Ca/Lí ze dne 24. června 2004, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. února 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 51/2005-150 ze dne 21. listopadu 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 176/2004 - 74 ze dne 26. 4. 2005, jakož i rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního č. j. MHMP-59724/OST/Ca/Lí ze dne 24. června 2004, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a odst. 4, článku 36, článku 37 odst. 3, jakož i článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že odbor stavební a dopravy Úřadu městské části Praha 4 (dále jen "stavební úřad") oznámením ze dne 28. července 2000 zahájil řízení o odstranění stavby podle ust. §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon") a stěžovatele jako vlastníka stavby upozornil na možnost dodatečného povolení stavby. O ně stěžovatel požádal a bylo mu vydáno. K odvolání zúčastněných osob odvolací správní orgán toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, jehož výsledkem bylo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 odboru stavebního a dopravy č. j. P4/9554/04/OSD/VLCH/13782 ze dne 24. února 2004, kterým bylo stěžovateli jako vlastníku stavby nařízeno odstranit část stavby rodinného domu umístěného na pozemku parc. č. X v k. ú. Hodkovičky, při ul. V M., provedené v rozporu s vydaným stavebním povolením. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního č. j. MHMP-59724/OST/Ca/Lí ze dne 24. června 2004, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu č. j. P4/9554/04/OSD/VLCH/13782 ze dne 24. února 2004. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 176/2004 - 74 ze dne 26. dubna 2005 byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu zamítnuta. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 51/2005-150 ze dne 21. listopadu 2007 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebního a dopravy ze dne 24. února 2004 č. j. P4/9554/04/OSD/VLCH/13782, kterým bylo stěžovateli jako vlastníku stavby nařízeno odstranit část stavby rodinného domu, umístěného na pozemku parc. č. X v k. ú. Hodkovičky, při ul. V M., spočívající v obezdění prostoru původně venkovního bazénu a podesty s vyrovnávacím schodištěm, neboť ponechání stavby v daném případě není v rozporu s žádným veřejným zájmem, naproti tomu vykonaná povinnost by na straně stěžovatele vedla k zásahu do jeho vlastnických práv.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací správní orgán se nevypořádal s jeho námitkami, že dostatečným způsobem osvědčil, že dodatečným povolením stavby nebude dotčen veřejný zájem, a trval podle stěžovatele na absurdním požadavku - na předložení tzv. negativního důkazu o neexistenci nesouladu stavby s veřejným zájmem. Tyto vady neodstranil následně ani Městský soud v Praze, který aniž by doplnil dokazování, žalobu stěžovatele zamítl. I odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu se nevypořádalo s tvrzeními stěžovatele o nemožnosti určit, zda pozemek, na němž je stavba prováděna, skutečně (případně v jaké části) spadá do územním plánem vymezené plochy ZN - přírodní nelesní plochy, což se stěžovateli jeví jako zásadní pro zjištění souladu stavby s veřejným zájmem. Veřejný zájem zde byl podle stěžovatele zúžen pouze na soulad s dosud vydaným územním rozhodnutím a stavebním povolením. Stejnými vadami pak trpí i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pokud tento soud stěžovatelovy námitky odmítal buď jako nedůvodné nebo účelové, aniž by se s nimi konkrétně vypořádal. Podle názoru stěžovatele není možné námitky stěžovatele odmítnout s poukazem na to, že část pozemku č. X v k. ú. Hodkovičky je situována v ploše s funkčním vymezením ZN - přírodní nelesní plochy. Z žádného rozhodnutí, jež tu jsou popsány, uvádí stěžovatel, totiž není jasné, zda předmětná stavba skutečně v této ploše leží. Grafické vyjádření územního plánu na tuto otázku nedává jednoznačnou odpověď, a k výkladu územního plánu kompetentní správní orgán - odbor výstavby a územního plánování Magistrátu hlavního města Prahy se k věci odmítl vyjádřit.
Stěžovatel dále namítá, že ani příslušné stavební úřady, ani následně soudy se nevypořádaly s jeho námitkou ohledně porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení před správními orgány, kvůli níž stěžovatel v dobré víře ve vydané dodatečné povolení stavby, jakkoliv nepravomocné, pokračoval ve snaze o zmírnění vzniklých škod ve stavbě. Stěžovatel dále uvádí, že v daném okamžiku již stavba stojí, nikomu kromě stavebního úřadu nevadí, nemá žádný vliv na životní prostředí ani na jiná veřejná nebo soukromá práva a její odstranění by mělo za následek významný a ničím neodůvodněný zásah do vlastnického práva stěžovatele zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny. Dokončení stavby bez platného stavebního povolení, uvádí stěžovatel, vyvolala přitom jednoznačně liknavost a nevůle ze strany správních orgánů. Důsledkem tohoto prodlení došlo ke škodě na majetku stěžovatele, který, aby zabránil jejímu zvyšování, byl nucen přistoupit k dokončení stavby.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že v projednávané věci je nutno aplikovat ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, podle něhož stavební úřad nařídí vlastníku stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním odstranění stavby. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Nejvyšší správní soud dále připomenul, že podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona důkazní břemeno o tom, že stavba, která byla zhotovena bez stavebního povolení, je v souladu s veřejným zájmem, nese stavebník, tedy žalobce. Žalobci byla poskytnuta možnost, aby prokázal, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, tedy že je umístěna v obytné ploše, nebo, jestliže původně v takové ploše umístěna nebyla, stalo se tak dodatečně v důsledku změny územního plánu. Žalobce však v tomto směru důkazní břemeno neunesl, nepodařilo se mu tedy prokázat soulad stavby s veřejným zájmem. Tvrzení žalobce v kasační stížnosti, že není jasné, kudy po jeho pozemku vede hranice mezi oběma plochami, označil Nejvyšší správní soud za účelové. K námitce stěžovatele ohledně průtahů v řízení před správními orgány Nejvyšší správní soudu uvedl, že pokud správní orgány ve správním řízení nerozhodly ve lhůtách stanovených správním řádem, přičemž o nemožnosti ve stanovených lhůtách rozhodnout nebyl žalobce uvědoměn, nejde o takovou vadu řízení, která by mohla být důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 50/2005 - 63 ze dne 26. října 2006).
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v předchozích řízeních před odvolacím správním orgánem a následně před správními soudy. S těmito námitkami se Nejvyšší správní soud a předtím i Městský soud v Praze v odůvodnění napadených rozhodnutí zabývaly, přičemž tyto námitky nebyly shledány důvodnými. Svá rozhodnutí, ve kterých se ztotožnily se závěry správních orgánů, správní soudy podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces.
Ústavní soud dále dodává, že Nejvyšší správní soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ve kterém je zakotveno, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu plně dostál, a proto postačí ve zbývajícím na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Ústavnímu soudu nepřísluší detailně přezkoumávat právní ani skutkové závěry správních soudů, natož snad dokonce správních orgánů, jak se snaží Ústavnímu soudu stěžovatel předestřít.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nepřiměřenou délku řízení před správními orgány. Ústavní soud se otázkou průtahů v řízení zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a dále ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zakotvených v článku 38 odst. 2 Listiny. Toto citované ustanovení totiž garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž tomuto ustanovení přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u správního orgánu či u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usnesení č. 30, str. 337). Z přiloženého spisového materiálu není zřejmé, zda stěžovatel veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, skutečně vyčerpal. Dne 1. ledna 2003 totiž nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který ve svém ust. §79 a násl. stěžovateli poskytoval procesní prostředek ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel se takto žalobou podanou k příslušnému krajskému soudu (v daném případě Městskému soudu v Praze) ve lhůtě stanovené v §80 odst. 1 cit. zákona mohl domáhat, aby soud uložil rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu.
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí být už nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak ovšem vyplývá z ústavní stížnosti, řízení před správními orgány skončilo, v předmětné právní věci již bylo správními orgány pravomocně rozhodnuto, a proto je zřejmé, že ústavní stížnost nesměřuje proti aktuálnímu zásahu veřejné moci. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost i v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V nařízení odstranění nepovolené části stavby rodinného domku, jakožto výsledku rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
K námitce stěžovatele ohledně porušení článku 11 Listiny je třeba připomenout, že stěžovatel v souzené věci vědomě zahájil předmětnou stavbu bez povolení stavebního úřadu, nerespektoval výzvy orgánu státního stavebního dozoru k zastavení stavby a stavbu prováděl nepřetržitě od zjištění orgánu státního stavebního dozoru dne 20. července 2000 až do jejího dokončení. V takovém případě nelze vlastnickému právu stěžovatele poskytnou ochranu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušení článku 37 odst. 3 Listiny. Ve vztahu k uvedené námitce však ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Odkaz stěžovatele na to, že ve věci jednající orgány "rozhodly o odstranění stavby bez zásadního důvodu pro takový postup v situaci, kdy jinak stavby tohoto rozsahu a charakteru povolují", jako relevantní důvod neobstojí. Proto se Ústavní soud v naznačených souvislostech namítaným porušením principu rovnosti účastníků v řízení nemohl zabývat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí stavebního úřadu, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94 ze dne 13. ledna 1995, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu