ECLI:CZ:US:2016:3.US.2551.15.1
sp. zn. III. ÚS 2551/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ nezl. Kryštofa Martinka, zastoupeného matkou Eliškou Martinkovou, 2/ Elišky Martinkové a 3/ Vladislavy Koubové, všichni zastoupeni Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, AK se sídlem ul. 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 č. j. 55 Co 222/2015-177 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 12. 2014 č. j. 22 C 94/2012-146, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2015, stěžovatelé 1/ nezletilý Kryštof Martinek, zastoupený matkou Eliškou Martinkovou, 2/ Eliška Martinková a 3/ Vladislava Koubová [dále jen "žalobci a) až c)" případně "stěžovatelé"] navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
Stěžovatelé upřesnili, že ústavní stížností napadají pouze ty části výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byla částečně zamítnuta jejich žaloba, a to do částky 30 000,- Kč s přísl. u každého z nich, a nebylo vyhověno jejich odvolání proti nákladovému výroku soudu prvního stupně.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelé se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhali vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 226 875,- Kč s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 8/2004 a 34 C 83/2004. Žalovaná v průběhu sporu uznala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce, a jako zadostiučinění mimosoudně zaplatila žalobci a) a žalobkyni b) zadostiučinění každému ve výši 75 250,- Kč, a žalobkyni c) zadostiučinění ve výši 72 625,- Kč.
Dne 31. 12. 2014 rozsudkem č. j. 22 C 94/2012-146 nalézací soud věc rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě každému ze žalobců částku 21 875,- Kč s přísl. (výrok I), žalobu v části, ve které se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali zaplacení částky 52 875,- Kč s přísl., a žalobkyně c) zaplacení částky 55 500,- Kč s přísl., zamítl (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobců na nákladech řízení částku 39 494,40 Kč (výrok III).
Nalézací soud ve výše uvedeném rozsudku konstatoval, že řízení ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 8/2004 a 34 C 83/2004 trvalo vůči žalobci a) a žalobkyni b) 10 let a tři měsíce, a vůči žalobkyni c) trvalo 10 let. Žalobci se na celkové délce řízení výrazně nepodíleli. Nalézací soud specifikoval postup výpočtu výše finančního zadostiučinění a výslednou částku odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům a) a b) nepřiměřenou délkou řízení nalezl ve výši 97 125,- Kč pro každého z nich, a pro žalobkyni c) ve výši 94 500,- Kč; s ohledem na částky žalovanou žalobcům již plněné jim poté přiznal rozdíl mezi těmito částkami, a ve zbývající části žalobu zamítl. Nalézací soud posoudil též účelnost jednotlivých úkonů právní pomoci učiněných advokátkou žalobců, některé z nich posoudil jako neúčelné a náhradu za ně žalobcům nepřiznal.
Dne 1. 7. 2015 rozsudkem č. j. 55 Co 222/2015-177 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání všech žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 12. 2014 č. j. 22 C 94/2012-146 ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit ve stanovené lhůtě žalobcům a) a b) po 22 875,- Kč a žalobkyni c) částku 25 500,- Kč, jinak rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům ve stanovené lhůtě k rukám jejich právní zástupkyně náklady odvolacího řízení v částce 18 730,- Kč (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že úpravy základní částky zadostiučinění provedené nalézacím soudem byly správné jen částečně. Odvolání do výroku o nákladech řízení neshledal důvodným, protože žalobci měli všechny rozhodné skutečnosti uvést v žalobě a pokud tak neučinili, nelze její doplňování považovat za účelný úkon právní služby.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé popsali skutkový stav, podrobně zrekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, vyjádřili přesvědčení, že jimi požadovaná výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu "je ještě nižší, než by mohla být", a že zde není žádný důvod, pro který by nemělo být žalobě plně vyhověno i v části požadující náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem, a polemizovali s posouzením účelnosti jednotlivých jimi vynaložených nákladů nalézacím soudem. Odvolacímu soudu vytkli, že nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu České republiky ohledně horní hranice poskytnuté nemajetkové újmy, polemizovali se způsobem, jakým posoudil význam předmětu řízení pro žalobce, a vyjádřili názor, že se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevyrovnal se všemi odvolacími námitkami týkajícími se posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby v řízení před nalézacím soudem. Stěžovatelé závěrem tvrdili, že postupem obou soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a to v důsledku chybné interpretace závěrů Nejvyššího soudu ČR vyslovených v jeho rozsudku ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a dále též i tím, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami týkajícími se nepřiznání části nákladů řízení.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s tím, že v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou soudního řízení nebyli zcela úspěšní, neboť dle jejich přesvědčení každému z nich soudy přiznaná náhrada nemajetkové újmy měla být vyšší o 30 000,- Kč; nesouhlasili též s názorem obecných soudů o neúčelnosti některých úkonů právní služby advokátkou jim poskytnutých a s nepřiznáním náhrady nákladů za tyto úkony. Jinak řečeno, stěžovatelé nesouhlasili s právními závěry učiněnými obecnými soudy v jejich civilní věci a byli toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o odpovědnosti státu, v důsledku čehož mělo být porušeno i základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ve vztahu k námitkám stěžovatelů, týkajícím se nákladových výroků napadených rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, ve shodě se svou ustálenou judikaturou, že k ústavněprávnímu přezkumu rozhodování obecných soudů o nákladech řízení přistupuje krajně zdrženlivě. Zastává totiž názor, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. V posuzovaném případě nebyly žádné důvody pro odchýlení se od těchto pravidel shledány.
Podrobnější argumentace, z níž Ústavní soud konstantně vychází při rozhodování o nákladech řízení, je obsažena např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 457/05, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS (http://nalus.usoud.cz); na odůvodnění těchto judikátů je možno odkázat i v této věci.
Ústavní soud je toho názoru, že v posuzované věci se s otázkou účelnosti nákladů řízení jak nalézací soud, tak i soud odvolací, v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyrovnaly a neshledal jakýkoliv důvod jejich odůvodněné závěry dále korigovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu