ECLI:CZ:US:2015:3.US.2717.13.1
sp. zn. III. ÚS 2717/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele generálporučíka Ing. Ondreje Páleníka, MBA, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2013 č. j. 1 To 410/2013-627 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. června 2013 č. j. 0 Nt 3203/2013-77, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 4. září 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vazebním stíhání. Stěžovatel tvrdí, že tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, právo být trestně stíhán toliko zákonným způsobem a ze zákonných důvodů ve smyslu čl. 8 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí a spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "příslušný státní zástupce") ze dne 13. června 2013 sp. zn. 4 VZV 5/2013 proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu ustanovení §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že v úmyslu opatřit spoluobviněné Mgr. Janě Nagyové neoprávněný prospěch, spočívající v získání osobních informací o manželce předsedy vlády, zajistil jakožto ředitel Vojenského zpravodajství její sledování. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl na základě návrhu státního zástupce napadeným usnesením o stěžovatelově vzetí do vazby. Nutnost vazebního stíhání dovodil soud z důvodného podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, pro který byl obviněn, a z existence reálného rizika, že vzhledem ke stěžovatelovu postavení a kontaktům bude tento ovlivňovat doposud nevyslechnuté svědky a mařit tak účel trestního řízení ve smyslu ustanovení §67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, o níž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že stěžovatel se propouští z vazby, neboť vazební důvod již pominul. Tento svůj závěr opřel krajský soud zejména o skutečnost, že většina relevantních svědků byla v průběhu stěžovatelova vazebního stíhání již vyslechnuta. Rozhodnutí okresního soudu nicméně krajský soud označil za zákonné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá porušení práva na zákonného soudce, k němuž došlo v důsledku již od počátku trestního řízení nesprávně určené příslušnosti dozorujícího státního zástupce. Z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že ke změně příslušnosti státního zastupitelství došlo na základě vyšetřování trestné činnosti spáchané osobou, která působila jako náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze a z toho důvodu došlo k přenosu příslušnosti na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. S touto vyšetřovanou činností však údajně stěžovatelem spáchaná trestná činnost nijak nesouvisí, a proto je ve vztahu k jeho osobě přenesení příslušnosti státního zastupitelství nezákonné. Vzhledem k ustanovení §26 trestního řádu došlo pak touto změnou příslušnosti státního zástupce i k protiústavnímu "odnětí" příslušnosti pražským soudům, což byl dle kuloárních informací hlavní účel celého přesunu příslušnosti mezi vrchními státními zastupitelstvími a spojení různých kauz do jednoho řízení. Takováto manipulace s příslušností soudů, rozhodujících ve vazebním řízení, je podle stěžovatele snadno zneužitelná, a tudíž nepřípustná. V jeho případě tedy nebyly splněny podmínky pro přesun příslušnosti státního zastupitelství, natož pak zákonného soudu, a tudíž od počátku ve věci jedná a rozhoduje nepříslušný státní zástupce a nepříslušný soud. V tomto směru stěžovatel odkázal zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2632/12. Podle stěžovatele pak nebyly dodrženy ani další závěry judikatury Ústavního soudu stran "procesní čistoty" či restriktivního přístupu k "přenášení" příslušnosti soudů rozhodujících v přípravném řízení. V důsledku toho došlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, které představuje ústavně chráněnou a dle judikatury Ústavního soudu nedotknutelnou záruku proti účelovému "vytváření" příslušnosti soudu s cílem ovlivnit výsledek řízení. Nezákonným se pak rozhodování o vazbě v takovém případě stává již od samotného počátku, neboť i návrh podaný nepříslušným státním zástupcem je porušením zásady zákonnosti trestního řízení. Tento svůj názor opírá pak stěžovatel o závěry rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Otázkou příslušnosti orgánů činných v trestním řízení se musí v přípravném řízení rozhodující soudy zabývat z úřední povinnosti, a své závěry odůvodnit, což se v projednávaném případě nestalo. Námitka nepříslušnosti rozhodujícího soudu nemohla být z toho důvodu v rámci vazebního řízení vůbec vznesena, neboť stěžovateli nebylo nijak předestřeno, z čeho je dovozena příslušnost rozhodujícího okresního soudu, a bez zpřístupněného spisu tak stěžovatel neměl dostatek informací k vznesení řádně odůvodněné námitky proti takovému postupu.
4. Další významnou vadu vedeného trestního řízení představuje nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Tato spočívá v tom, že z jeho odůvodnění není vůbec patrno, čeho se měl stěžovatel fakticky konkrétně dopustit. Odůvodnění zmíněného usnesení obsahuje pouze obecně popsané stěžovatelovo jednání, spočívající v "zajištění nezákonného sledování" určitých osob. Takto obecně odůvodněné usnesení je vzhledem ke konstrukci vztahů uvnitř Vojenského zpravodajství naprosto neurčité. Bez bližšího stanovení toho, jakým způsobem měl stěžovatel předmětné sledování zajistit, nelze vůbec konstatovat, zda došlo k porušení zákona, natož pak ke spáchání trestného činu. V usnesení pak chybí závěry stran naplnění některých nezbytných znaků vytýkaného trestného činu, jako např. újma, která měla sledovaným osobám vzniknout, atd. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, měl okresní soud tyto skutečnosti vzít při rozhodování o vazebním návrhu v potaz, a vzhledem k výše uvedeným vadám měl být vazební návrh zamítnut, neboť z něj není patrno, že byl státním zastupitelstvím vytýkaný čin spáchán, popř. z jakého důvodu existuje nutnost řešit jej v rámci trestního řízení. Přestože se okresní soud v dostatečné míře vypořádal s námitkami ostatních, se stěžovatelem spoluobviněných osob, jeho závěry, reagující na argumentaci a námitky stěžovatele v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zcela absentují. K těmto námitkám se pak přezkoumatelným způsobem nevyjádřil ani stížnostní soud. Ani jedno z napadených rozhodnutí tak nesplňuje standardy řádného odůvodnění vytyčené v judikatuře Ústavního soudu. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika
5. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nadto uvedl, že jeho příslušnost pro rozhodování v posuzovaném vazebním řízení byla v souladu s trestním řádem odvozena od příslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jež byla stanovena na základě usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012. Dle ustanovení §26 trestního řádu zůstává pak "vybraný" okresní soud zásadně příslušným pro všechny úkony prováděné po celou dobu přípravného řízení. Okresnímu soudu proto ve stěžovatelově případě nezbylo, než o příslušným státním zástupcem podaném vazebním návrhu věcně rozhodnout. Nad rámec toho okresní soud uvedl, že na základě jeho rozhodnutí byly v rámci přípravného řízení ještě před obviněním stěžovatele prováděny další úkony (zejména odposlechy), a to v souvislosti s podezřením na trestnou činnost páchanou osobami spolupracujícími se stěžovatelem. Námitky stran nedostatků usnesení o zahájení trestního stíhání pak okresní soud odmítl, neboť předmětné usnesení je dle něj jasné a srozumitelné, přičemž v dostatečné míře ukazuje na vážné podezření ze spáchání státním zástupcem vytýkané trestné činnosti. Okresní soud rovněž odmítl námitky v tom směru, že by se dostatečně nevypořádal se stěžovatelovou argumentací vznesenou v průběhu vazebního zasedání. V něm nebyly žádné konkrétní námitky ze strany stěžovatele vzneseny, a ani v ústavní stížnosti není uvedeno, s jakou argumentací se měl okresní soud vypořádat. Se stěžovatelovým závěrečným návrhem se pak soud v dostatečné míře vypořádal v ústním i písemném odůvodnění rozhodnutí, a pokud snad nějakou okrajovou námitku nezohlednil, nemůže to mít žádný rozhodující význam na ratio decidendi napadeného rozhodnutí, spočívající v přesvědčení soudu o spáchání trestného činu a existenci důvodů tzv. koluzní vazby, vyplývající především z postavení a osobních styků stěžovatele. Okresní soud má tedy za to, že jeho postup i rozhodnutí bylo zákonné, a tudíž s ústavní stížností nesouhlasí.
6. K ústavní stížnosti se vyjádřil i krajský soud, který plně odkázal na argumentaci uvedenou v napadeném usnesení.
7. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti velmi obsáhle vyjádřilo rovněž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě (dále jen "vedlejší účastník"), a navrhlo, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení zásady zákonného soudce vedlejší účastník obsáhle uvádí, z jakých ustanovení trestního řádu, zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád státního zastupitelství") vyplývá zákonná příslušnost rozhodujícího okresního soudu. Za klíčovou považuje vedlejší účastník v tomto ohledu zejména tu skutečnost, že ze zcela legitimních důvodů došlo k přikázání věci příslušnému státnímu zástupci, čímž se změnila i příslušnost v přípravném řízení rozhodujícího soudu. K zařazení vyšetřování stěžovatelovy trestné činnosti do již probíhajícího přípravného řízení, v němž se vyšetřovala trestná činnost jiných osob, včetně Mgr. Jany Nagyové, došlo pak v souladu s ustanovením §20 odst. 1 trestního řádu. Právní názory obsažené ve stěžovatelem zmíněných judikátech označil vedlejší účastník za nepřípadné, nebo za toliko jeden z názorových proudů v probíhající odborné debatě na dané téma. K námitkám stran nedostatečného a nepřezkoumatelného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vedlejší účastník poznamenal, že z předmětného usnesení jasně vyplývá, že byly naplněny všechny znaky trestného činu, jehož pachatelem je stěžovatel, a skutek je popsán natolik určitě, že jej nelze zaměnit se skutkem jiným. Určitá vágnost spojení "zajistit sledování" je ve vyjádření odůvodněna neznalostí všech konkrétních okolností případu, což však dle teorie i praxe nezakládá nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. V otázce nedostatečného odůvodnění napadených usnesení zaujal vedlejší účastník stanovisko, že tato odůvodnění splňují všechny náležitosti vyžadované trestním řádem, a tudíž jsou i ústavně konformní. K odůvodnění usnesení krajského soudu pak vedlejší účastník poznamenává, že jím bylo stížnostem obviněných (a tedy i stěžovatele) vyhověno, přičemž se krajský soud ve svém odůvodnění zcela správně věnoval zejména těm svým závěrům, jež byly rozdílné od rozhodnutí okresního soudu.
8. Stěžovatel následně využil svého práva repliky (doručena do datové schránky dne 8. října 2013), v níž reagoval především na vyjádření vedlejšího účastníka. Jeho argumentaci v otázce dodržení stěžovatelova práva na zákonného soudce stěžovatel nazval "slalomem mezi právními předpisy", při němž vedlejší účastník zcela opomněl argumentovat ve směru, zda byl postup orgánů činných v trestním řízení v souladu s ústavním pořádkem. Dle stěžovatele je třeba, bez ohledu na příslušnost státního zastupitelství, dodržovat ústavní garance zákonného soudce tak, aby aplikací jednotlivých institutů trestního procesu ze strany orgánů činných v trestním řízení nemohlo dojít k protiústavnímu potlačení a obejití těchto garancí. K tomu ve stěžovatelově případě došlo, neboť státní zástupce výše uvedeným "legálním trikem" přemístil stěžovatelova zákonného soudce na druhý konec republiky. Sám vedlejší účastník pak přiznává, že termín "zajistit sledování" je značně neurčitý a byl použit právě proto, že orgány činné v trestním řízení neměly ve chvíli vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (a zřejmě ani v současné chvíli nemají) konkrétní představu o povaze údajné trestné činnosti spáchané stěžovatelem. Místo dalšího prověřování, nebo předání věci příslušným inspekčním orgánům, zahájily orgány činné v trestním řízení ukvapené trestní stíhání, jež tak představuje zbytečný a nepřiměřený zásah do stěžovatelových osobních práv. Ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu, i jej vykládající judikatura Nejvyššího soudu, zakládá dle stěžovatele povinnost důkladně popsat všechny znaky činu, pro nějž má být osoba stíhána. Nesplněním této povinnosti byl stěžovatel rovněž zkrácen na svém právu efektivní obhajoby, neboť v případě nedostatečně popsaného skutku se fakticky nelze proti takovému obvinění hájit. Podobným nedostatkem pak trpí i rozhodnutí obou soudů, když okresní soud nedostatečně vymezil skutek, pro nějž je stěžovatel obviněn, a stížnostní soud dokonce vůbec nereagoval na stěžovatelovu argumentaci stran nezákonnosti rozhodnutí okresního soudu. Na závěr druhé části své repliky stěžovatel vznesl návrh ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení §26 trestního řádu. Toto ustanovení, resp. systém zakládání příslušnosti soudu rozhodujícího v přípravném řízení, jenž je tímto ustanovením vytvořen, vykazuje i dle judikatury Ústavního soudu ústavní deficity. Byť sám Ústavní soud v textu usnesení ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2632/12 tyto deficity příliš nespecifikuje, a omezuje se pouze na konstatování existence ústavních deficitů z hlediska stupně právní síly aplikovaného právního předpisu, je dle stěžovatele zjevné, že toto ustanovení zakládá nepřiměřeně velké riziko účelového obcházení záruky zákonného soudce, jako se tomu stalo v jeho případě.
9. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. prosince 2013, doplnil stěžovatel ústavní stížnost o další argumenty směřující proti vágnosti pojmu "zajistit sledování", obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání, a zejména proti způsobu, jakým se orgány činné v trestním řízení snaží tento pojem objasnit. Stanovený způsob dokazování, spočívající v získávání odborného vyjádření Útvaru zvláštních činností Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, je dle stěžovatele zcela nepřípadný, neboť tento vybraný orgán není dostatečně kompetentní pro posouzení činnosti Vojenského zpravodajství, jakožto organizace fungující na zcela jiných principech a řízené jinými metodami.
10. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. listopadu 2014, doplnil stěžovatel svou argumentaci o námitku nepřípustného omezení (resp. faktického odepření) ústavního práva efektivní obhajoby tím, že stěžovatel nebyl včas zbaven mlčenlivosti o skutečnostech, týkajících se fungování Vojenského zpravodajství, ohrožujících potenciálně životy lidí či jiné důležité zájmy České republiky. Osvětlení těchto skutečností by přitom mohlo vést k potvrzení stěžovatelovy obhajoby. Vzhledem k okolnostem případu (pozdní požádání soudu o zbavení stěžovatelovy mlčelivosti a velmi limitované vyhovění ze strany ministra obrany) je zřejmé, že stěžovatelovo právo efektivní obhajoby, za současného zachování stěžovatelových povinností neohrozit zájmy státu, bylo významně omezeno. Platí přitom obecný příkaz, že státní moc nesmí použít povinnost mlčenlivosti jako překážku obhajoby obviněné osoby. Právě uvedenou vadou však napadené vazební řízení trpí.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je zčásti přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel zčásti vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz níže).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Posuzování ústavnosti rozhodovací činnosti obecných soudů se pak v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva hmotného [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].
13. Ústavní soud sám neshledal, že by jakékoliv, pro věcný přezkum ústavní stížnosti relevantním způsobem aplikované ustanovení bylo v rozporu s ústavním zákonem, a proto přistoupil k posouzení toho, zda v řízení před obecnými soudy byla dostatečným způsobem chráněna stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny, a to zejména v otázce, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce, tedy zda o stěžovatelově vazbě rozhodoval příslušný soud, a v otázce, zda odůvodnění napadených rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti.
V/a
Posouzení námitek stran porušení práva na zákonného soudce
14. Převážná část argumentace stěžovatele (s. 2 až 11 ústavní stížnosti) je směřována proti postupu dle §26 trestního řádu, které pro přípravné řízení odvozuje příslušnost rozhodujícího soudu od příslušnosti dozorujícího státního zástupce. K tomu Ústavní soud připomíná, že účel a smysl takto koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení spočívá v zajištění rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu, a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu, by mohla zmařit dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 9. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 240/97 (N 44/10 SbNU 293), usnesení ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 840/07 nebo usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3569/12, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Z takto koncipované úpravy logicky vyplývá, že součástí posouzení dodržení ústavních záruk zákonného soudce se v takové situaci nezbytně stává i posouzení zákonného, a nikoli libovolného určení příslušnosti dozorujícího státního zástupce.
15. V daném případě byla trestní věc dozorujícímu státnímu zástupci přikázána usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012 poté, co na základě ustanovení §15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství původně příslušný státní zástupce Vrchního zastupitelství v Praze rozhodl, že je z důvodů pochybností o své nepodjatosti vyloučen z vykonávání úkonů v dané trestní věci. Je třeba dát za pravdu vedlejšímu účastníkovi, že v situaci existence toliko dvou vrchních státních zastupitelství, což je sice jev z hlediska vhodnosti a efektivnosti v odborné veřejnosti často diskutovaný, nicméně ne protiústavní, nebyla jiná možnost, než přikázat věc jemu. Stěžovatel nicméně v dané trestní věci nebyl tou dobou dle příslušného spisového materiálu ani osobou podezřelou ze spáchání jakékoliv trestné činnosti. Pro posouzení dodržení ústavních záruk zákonného soudce je tedy zásadní otázka, zda bylo trestní řízení vedené proti stěžovateli v souladu se zákonem zařazeno do již dlouhou dobu probíhajícího trestního řízení vedeného proti jiným osobám.
16. Přinejmenším skutkově je toto stěžovatelovo "zařazení" do již probíhajícího vyšetřování (a související určení příslušnosti rozhodujícího okresního soudu) podrobně popsáno v příslušném usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. s. 7 až 9 usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 4 VZV 5/2013) a advokátem zastoupenému stěžovateli musely být zjevné i z tohoto skutkového popisu vyplývající právní důvody uvedeného postupu orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud tak shledává jako ryze účelovou námitku, že stěžovatel, kvůli nemožnosti nahlédnout do vyšetřovacího spisu, nebyl schopen proti tomuto postupu brojit ve vazebním zasedání nebo alespoň v podané stížnosti proti vazebnímu rozhodnutí. Navíc alespoň hrubé obrysy vyřčeného obvinění (tedy jeho provázanost s "pražskými" reáliemi), a skutečnost, že se stěžovatel ocitl, jeho slovy, před soudem "na druhém konci republiky", musely být stěžovateli a jeho advokátovi známy již u vazebního zasedání. Námitky, směřující proti závěrům orgánů činných v trestním řízení stran místní příslušnosti soudů rozhodujících o vazbě, je z toho důvodu třeba označit za nepřípustné, neboť přinejmenším z uvedeného usnesení státního zástupce je důvod spojení věcí (a z něj odvozené místní příslušnosti rozhodujících soudů) dostatečně zřejmý a stěžovateli tak nic nebránilo se proti němu ohradit ve vazebním a stížnostním řízení. Naproti tomu, kdyby snad nebyl tento důvod stěžovateli zřejmý, nic mu nebránilo namítat před oběma soudy nepřezkoumatelnost této části zmíněného usnesení, resp. napadeného rozhodnutí okresního soudu, které se k otázce místní příslušnosti rovněž explicitně vyjadřuje (podmínka tzv. interní subsidiarity ústavní stížnosti). Stěžovatel tak nesplnil podmínku faktického vyčerpání všech právních prostředků, které mu právní předpisy k ochraně jeho práva poskytují (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. Nad rámec výše uvedeného lze pouze poznamenat, že z ustanovení §20 trestního řádu, upravujícího konání společného řízení, je obecně dovozována povinnost vést společné trestní řízení jednak na základě subjektivní souvislosti trestné činnosti, nebo na základě objektivní souvislosti posuzované trestné činnosti, případně i na základě kombinace obou výše uvedených skutkových souvislostí, tedy v situaci, kdy část rozsáhlé trestné činnosti spolu souvisí (a je o ní vedeno společné řízení), na základě skutečnosti totožného pachatele, a v části je souvislost trestné činnosti dána totožností (resp. příbuzností) skutku spáchaného více pachateli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 4 Nd 422/2000; z doktrinálních názorů lze zmínit např. Jelínek, Jiří. Trestní právo procesní. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Leges, 2013, str. 218, nebo Šámal, Pavel et al. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 313). Z příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání je zjevné, že posledně uvedená situace nastala právě ve stěžovatelově případu.
18. Stejně tak již mimo meritum věci, s ohledem na výše uvedené podmínky řízení (subsidiarita ústavní stížnosti), Ústavní soud přiznává v obecné rovině opodstatněnost stěžovatelovu názoru, že současná aplikace pravidel pro vedení společného trestního řízení, spolu s úpravou odvozující příslušnost soudu od příslušnosti státního zástupce, přináší zejména v situaci měnící se příslušnosti dozorujících státních zástupců určité riziko potlačení či obejití ústavní záruky zákonného soudce zneužitím výše uvedených pravomocí vyšetřujících orgánů. Proti takovému zneužití by Ústavní soud byl v odůvodněných případech a za splnění procesních podmínek povinen zasáhnout. Ač je tedy samotný systém spojování trestních věcí bezpochyby zneužitelný, nepředstavuje a priori vzhledem k účelu přípravné fáze trestního řízení (viz výše) v obecné rovině nepřiměřený zásah základních práv a svobod obviněných osob a nevylučuje možnost vznášet proti možnému zneužití námitky, když obecné soudy i Ústavní soud mají povinnost chránit obviněné osoby před možným zneužitím tohoto systému ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. čl. 4 Ústavy). V projednávané věci však lze pouze poznamenat, že obecné soudy se ve stěžovatelově případě otázkou společného řízení (resp. z ní vyplývající otázkou místní příslušnosti rozhodujících soudů) stručně v napadených rozhodnutích zabývaly, přičemž stěžovatel nevznesl proti těmto závěrům žádných námitek ani při vazebním zasedání ani při odůvodnění své stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby.
19. Ústavní soud tedy vyhodnotil tuto část námitek ústavní stížnosti, směřující proti závěrům obecných soudů v otázce místní (ne)příslušnosti okresního a krajského soudu, jako nepřípustnou. Osud této části ústavní stížnosti pak sdílí i s ní související návrh na zrušení ustanovení §26 trestního řádu, přičemž se sluší dodat, že tento návrh byl obsažen v replice ze dne 8. 10. 2013, tedy po lhůtě k podání ústavní stížnosti, takže i v opačném případě by nebylo možné jeho projednání na základě akcesorického návrhu stěžovatele podle §74 zákona o Ústavním soudu.
20. Za nepřípustnou z totožných důvodů je třeba označit rovněž tu část ústavní stížnosti, namítající, že v důsledku nezbavení stěžovatele jeho povinnosti mlčenlivosti došlo k omezení jeho práv hájit se. Ani tuto skutečnost stěžovatel v předchozích fázích vazebního řízení nenamítal, a zejména stížnostnímu soudu tak nelze z ústavněprávního hlediska vyčítat nevypořádání se s tímto tvrzením.
V/b
Posouzení námitek stran dostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí
21. Ústavní soud tak mohl přikročit k posouzení důvodnosti té části ústavní stížnosti, kterou shledal procesně přípustnou, tedy k posouzení námitky nedostatečného vypořádání se se stěžovatelovými argumenty uplatněnými obhajobou v průběhu vazebního zasedání, stejně jako následně v písemném odůvodnění stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu. Při takovém hodnocení musí Ústavní soud nejprve připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž není součástí soustavy obecných soudů, a je tudíž stejně jako kdokoliv jiný vázán povinností respektovat princip nezávislého rozhodování obecných soudů [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Nezávislost soudu v právním státě se však může uplatňovat pouze v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají zejména z hlavy páté Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy, a mezi něž náleží i povinnost řádného a přezkoumatelného odůvodnění soudního rozhodnutí. Soud pak musí v takovém odůvodnění především srozumitelně popsat vztah mezi relevantními skutkovými zjištěními a jeho úvahami na straně jedné, a vyplývajícími právními závěry na straně druhé [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Nesplnění této povinnosti představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posoudit, zda je vazba v probíhajícím a dosud pravomocně neskončeném trestním řízení opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud také ve své ustálené judikatuře stojí na stanovisku, že do úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
23. Pod tímto zorným úhlem pohledu nemohl Ústavní soud přisvědčit té přípustné části ústavní stížnosti, brojící proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, když dospěl k závěru, že v odůvodnění napadeného usnesení byly vzhledem k časovým možnostem soudu v rozumné a přiměřené míře prezentovány všechny relevantní úvahy, vyústivší v uvalení vazby. Ratio decidendi tohoto rozhodnutí je vyloženo logicky, srozumitelně a odpovídá standardům nastaveným judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lze rovněž konstatovat, že se dostatečně vypořádalo s většinou při vazebním zasedání stěžovatelem nadnesených otázek, mezi které jako podstatné patřily např. relevantnost použitých důkazů či podstata užitého slovního spojení "zajistit sledování".
24. Co se týče namítaných pochybení krajského soudu, neshledal v dané věci Ústavní soud, že by napadená usnesení porušila základní práva stěžovatele. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že krajský soud nezrušil usnesení okresního soudu pro nezákonnost jeho právních či skutkových závěrů, s nimiž se naopak ztotožnil (srov. s. 5 napadeného usnesení), nýbrž pro odpadnutí vazebního důvodu, nastalém až po vydání usnesení okresního soudu. Vzhledem k tomu, že odpadl samotný předmět řízení, tedy existence vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) trestního řádu, a napadené usnesení pozbylo svůj skutkový podklad, krajský soud jej zrušil. Takovému skutkovému základu (odpadnutí vazebního důvodu) pak přiměřeně odpovídá rozsah i hloubka krajským soudem uplatněné argumentace jak k povaze vazebního rozhodování, tak důvodům vzetí stěžovatele do vazby, stejně jako nařízení jeho propuštění. V tomto směru nebylo v rozhodování obecných soudů shledáno excesivní vybočení z ústavních kautel trestního řízení, přičemž z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je tak pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Tím spíše to platí pro okolnosti projednávané věci, kdy byl stěžovatel napadeným rozhodnutím krajského soudu z vazby propuštěn.
25. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to zčásti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu