ECLI:CZ:US:2008:3.US.2881.07.1
sp. zn. III. ÚS 2881/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ORNAMEX BOHEMIA, s. r. o., IČ: 25793136, se sídlem Pelclova 1630, 266 01 Beroun, právně zastoupena JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2007 č. j. 29 Co 507/2007-44, a proti výroku pod bodem III. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 6 C 102/2006-34, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, a 2) Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a za účasti A) M. K. a B) P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. listopadu 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2007 č. j. 29 Co 507/2007-44, jakož i výroku pod bodem III. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 6 C 102/2006-34, a to pro porušení článku 90 Ústavy, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil: Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v občanskoprávním sporu vedeném mezi žalobci a) M. K. a b) P. K. a žalovanou společností ORNAMEX BOHEMIA, s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelkou). Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 6 C 102/2006-34 bylo ve výroku pod bodem I. zastaveno řízení ohledně částky 100 000,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku pod bodem II. rozhodl okresní soud o vrácení soudního poplatku žalobcům. Ve výroku pod bodem III. rozhodl okresní soud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 34 650,- Kč. Uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně napadla žalovaná v jeho výroku pod bodem III. odvoláním. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. srpna 2007 č. j. 29 Co 507/2007-44 usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení v celkové výši 800,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v souzené věci rozhodl okresní soud o nákladech řízení podle ust. §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž se zabýval důvodností podané žaloby a zavázal stěžovatelku jako žalovanou k jejich úhradě. Odvolací soud uvedený závěr soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka je přesvědčena, že z jejího tvrzení a z dokladů jí založených do soudního spisu vyplynula nedůvodnost podané žaloby, neboť stěžovatelka nebyla v době, kdy prováděla platbu žalobci a), v prodlení se splněním svého závazku, dále z těchto dokladů vyplynulo, že stěžovatelka neměla žádný smluvní vztah se žalobkyní b) - té ani žádné plnění neposkytla, dohodu o tom, že jsou jejich finanční vztahy vyrovnány, uzavřela pouze s žalobcem a), a dále z těchto dokladů vyplynulo, že pohledávky byly zaplaceny před tím, než vůbec žalované byla doručena žaloba. Soudy se těmito námitkami stěžovatelky vůbec nezabývaly. Pro soudy, které rozhodovaly o nákladech řízení, byla určující pouze jediná okolnost, a to, že žalovaná zaplatila částku, která byla uvedena v žalobě, po podání žaloby. Názor soudů, že pouhá takováto okolnost sama o sobě odůvodňuje výrok o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení žalované, je prý však absurdní. Vedl by totiž k závěru, že žalovaný dlužník by měl platit náklady žalujícímu věřiteli při zastavení řízení kdykoli, kdy by věřitel podal žalobu proti dlužníkovi, i když by se pohledávka ještě nestala splatnou a dlužník by ji zaplatil po podání žaloby, avšak ještě ve lhůtě splatnosti. Soudy podle stěžovatelky rozhodly o nákladech řízení, aniž se vypořádaly s uplatněnými námitkami stěžovatelky, že žaloba proti ní nebyla důvodná, protože žalující strana netvrdila a ani neprokázala, že se pohledávka, jejíhož zaplacení se domáhala, stala někdy splatnou.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře dále opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o její povinnosti nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně a namítá, že obecné soudy rozhodly o aplikaci ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., aniž se zabývaly důvodností podané žaloby.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace jednoduchého práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, jestliže ji lze opodstatněně kvalifikovat jako porušení základních práv nebo svobod stěžovatele.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně poukázal na ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., ve kterém se uvádí, že byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V daném případě byla žaloba podána důvodně, neboť žalovaná dlužnou částku uhradila ve dvou splátkách až po podání žaloby a žalobcům proto soud přiznal náhradu nákladů řízení. S uvedeným závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v přezkoumávaném případě bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, přičemž důvodem uvedeného procesního úkonu bylo to, že žalovaná po podání žaloby žalovanou pohledávku uhradila. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně vzala zpět důvodně podanou žalobu pro chování žalované a že jí proto náleží podle ust. §146 odst. 2 věta druhé o. s. ř. náhrada nákladů řízení, je tedy podle odvolacího soudu správný.
Dle ust. §146 odst. 2 o. s. ř., "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení); tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán z tohoto hlediska důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 7. vydání str. 662, bod 3).
Závěr odvolacího soudu - stejně jako závěr soudu prvního stupně - o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobcům náklady prvostupňového řízení nelze s ohledem na výše uvedené považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V daných souvislostech nutno zdůraznit, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu uvedeného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, (tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva). Soud v tomto stadiu řízení a v dané procesní situaci nemohl zkoumat, zda požadavky žalobců byly v souladu se zákonem, zda šly nad jeho rámec atd., když řízení ve věci samé již nemohlo být provedeno, neboť důvod řízení po zaplacení žalované částky odpadl. Tato interpretace odpovídá komentářové literatuře i konstantní judikatuře obecných soudů.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu