ECLI:CZ:US:2001:3.US.291.01
sp. zn. III. ÚS 291/01
Usnesení
III. ÚS 291/01
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O.S., zastoupené JUDr. A.S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1961/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1999, sp. zn. 23 Co 130/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. listopadu 1998, sp. zn. 6 C 346/93, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ §30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2001 (26 Cdo 1961/99-143), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1999 (23 Co 130/99-128) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. listopadu 1998 (6 C 346/93-110), jímž byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit a vyklizené vedlejšímu účastníkovi odevzdat dvě místnosti s předsíní, koupelnou a WC, situované v I. patře domu v P., a to místnost č. 107 situovanou na konci chodby se vstupem napravo od vstupních dveří do chodby a místnost označenou v dokumentaci jako č. 113 (společná kuchyňka) s vchodem naproti vstupním dveřím do chodby, do dvou let od právní moci rozsudku.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodné s vývody jejího dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka namítala, že obecné soudy rozhodly v rozporu s dobrými mravy a neshledaly ani důvody hodné zvláštního zřetele (zdravotní stav stěžovatelky, majetkové poměry) a uložily stěžovatelce vyklidit výše označené prostory bez bytové náhrady.
Dle tvrzení stěžovatelky obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 10 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod a čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv.
Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu a správního orgánu, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a odložil vykonatelnost pravomocného soudního rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. Ústavní soud neshledal v posuzované ústavní stížnosti extrémní nesoulad mezi právními závěry pozemkového úřadu a obecného soudu a jejich skutkovými zjištěními, a rovněž je nutno konstatovat, že se vypořádaly se všemi uvedenými námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelky (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR) poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Pokud jde o návrh stěžovatelky, o odklad vykonatelnosti soudního rozhodnutí, tento se vzhledem k výsledku řízení nepřiznává. Jde pouze o akcesorický návrh, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. května 2001