ECLI:CZ:US:2009:3.US.2956.08.1
sp. zn. III. ÚS 2956/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, č. j. 22 Cdo 1726/2007-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu vydané v řízení o vyklizení bytu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2006, č. j. 22 Co 162/2006-42, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 10. 2005, č. j. 6 C 217/2005-15, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť uznal oprávněnost dovolacího argumentu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oproti dosud uplatněnému právnímu názoru dovodil, že svědčí-li žalobci (vedlejšímu účastníku) coby oprávněnému z věcného břemene právo užívání celého bytu a není-li ve smlouvě uvedeno jinak, nemá žalovaná jakožto vlastník bytu (stěžovatelka) nadále právo byt užívat; oprávněný z věcného břemene se proto může domáhat i "vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého".
Stěžovatelka namítá, že tím dochází k popření jejího vlastnického práva k bytu, jež se tak fakticky stává bezcenným; závěry dovolacího soudu proto pokládá za rozporné se zněním čl. 11 odst. 1 Listiny a je přesvědčena, že došlo rovněž k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou způsobilá - naopak - bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, na tom nic nemění; nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost podle shora citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08, resp. sp. zn. III. ÚS 1493/08).
Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bylo nutno odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj