ECLI:CZ:US:2008:3.US.3118.07.1
sp. zn. III. ÚS 3118/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jihočeské matky, o. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Nová 12, zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem v Táboře, Převrátilská 330, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2007 č. j. 2 As 13/2006-110, Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 8 Ca 95/2005-64 a rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 26. 1. 2005 č. j. 2727/2.1/05, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věty druhé zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 26. 11. 2007, k poštovní přepravě předaným dne 5. 12. 2007, se občanské sdružení Jihočeské matky (dále též "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími a řízením, které jim předcházelo, byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věty druhé zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "atomový zákon"), jež zní:
"§14
(1) Úřad postupuje ve správním řízení nezávisle na řízení jiného správního úřadu. Žadatel je jediným účastníkem řízení.",
neshledá-li Ústavní soud možnost jeho ústavně konformní interpretace.
II.
Z ústavní stížnosti a předložené kopie napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatel je občanským sdružením, jehož hlavním posláním je podle jeho stanov ochrana přírody a krajiny.
Dne 11. 10. 2004 vydal Státní úřad pro jadernou bezpečnost rozhodnutí č. j. 19173/2004, kterým povolil provoz 2. bloku Jaderné elektrárny Temelín. Jediným účastníkem správního řízení byl dle §14 odst. 1 atomového zákona žadatel - ČEZ, a. s.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost svým rozhodnutím ze dne 26. 1. 2005 č. j. 2727/2.1/05 zamítla pro nepřípustnost. Dospěla k závěru, že rozklad byl podán osobou, která nebyla dle §14 atomového zákona účastníkem řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 8 Ca 95/2005-64 odmítnuta s tím, že stěžovatel (žalobce) není k podání žaloby aktivně legitimován.
Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2007 č. j. 2 As 13/2006-110 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku poukázal na svou dosavadní judikaturu k právní otázce, zda znění §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona vylučuje - vnímáno ve vztahu k ostatním částem českého právního řádu - účast jiných účastníků řízení než žadatele o povolení podle §9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona; s touto judikaturou se rozhodující senát ztotožnil (i v konfrontaci s názory stěžovatele).
V odůvodnění mj. uvedl, že "Jiná situace by nastala, pokud by k uvedení jaderné elektrárny do provozu dostačovalo jediné správní řízení. ... Pokud by totiž bylo řízení podle atomového zákona jediným řízením nutným k uvedení atomové elektrárny do provozu, znamenalo by vyloučení všech osob kromě žadatele o povolení z účasti v něm také potenciální porušení práva na příznivé životní prostředí podle článku 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k osobám, které jsou způsobilé tato práva mít, tedy zejména ve vztahu k občanským sdružením majícím za cíl činnosti ochranu přírody a krajiny. Nositeli tohoto ústavního práva jsou totiž sice zásadně fyzické osoby, jež jediné mohou být poškozením životního prostředí přímo dotčeny např. na souvisejícím právu na život, kromě nich ovšem také ty z právnických osob, typicky právě občanská sdružení, pro něž je ochrana zájmů životního prostředí hlavní nebo podstatnou náplní jejich činnosti a která je tak možno vnímat nejen jako uskupení fyzických osob, pro něž taková právnická osoba představuje jakési médium, jehož prostřednictvím hájí tyto fyzické osoby své vlastní právo na příznivé životní prostředí, ale také jako obhájce tohoto práva ve prospěch ostatních lidí. Tato občanská sdružení ostatně jako nositele tohoto práva uznal mimo jiné i Ústavní soud, a to např. ve svém nálezu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 (Sb.nál. a usn., sv. 8, nál.č. 96).
Lze si navíc dokonce přestavit, že by při takovém výkladu mohlo být narušeno i právo na pokojné užívání vlastnictví chráněné v článku 11 Listiny základních práv a svobod, které je nyní chráněno v řízeních podle stavebního zákona .... ."
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy tím, že mu byla upřena možnost hájit svá práva a oprávněné požadavky v řízení vedeném před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, jehož výsledkem bylo povolení provozu 2. bloku Jaderné elektrárny Temelín, přinášející výrazná rizika pro lidské zdraví, životní prostředí a ochranu přírody a krajiny. Rovněž tvrdil, že ve správním řízení aplikované ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona je absolutně nebo přinejmenším při zvoleném způsobu interpretace v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek pléna ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, 1981, stížnost č. 6878/75, 7238/75; rozsudek pléna ve věci Golder proti Spojenému království, 1975, stížnost č. 4451/70 a rozsudek velkého senátu ve věci Athanassoglou a další proti Švýcarsku, 2000, stížnost č. 27644/95) s tím, že každý, kdo se domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jeho občanských práv, se může dovolávat práva na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem. Vyjádřil přesvědčení, že správní žaloba neměla být odmítnuta, neboť ve věci se jednalo o občanská práva a závazky - konkrétně právo na život, zdraví a nerušený výkon vlastnického práva, která jsou v České republice přiznána každému na základě čl. 6 odst.1, čl. 11 odst. 1 a čl. 31 Listiny, k nimž navíc přistupuje právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny; podstatou stížnosti byl skutečný a závažný spor, týkající se jak samotné existence přiznaných práv, tak i jejich rozsahu a podmínek výkonu. Stěžovatel mínil, že všechny podmínky přípustnosti stížnosti, jak je interpretuje Evropský soud, v dané věci splňoval, a své tvrzení podrobněji odůvodnil.
Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku jaderného povolení hrozí věcné riziko (§4 odst. 2 atomového zákona), které je zákonem presumované a není třeba je prokazovat; riziko vyplývá ze samotných charakteristik jaderné štěpné reakce (ohrožení majetku a fyzické integrity osob žijících v blízkosti provozovaných jaderných elektráren; možnost vysokého reziduálního rizika nepředvídaných událostí způsobilých přivodit závažnou havárii spojenou s fatálním únikem radionuklidů do okolního volného prostředí). Stěžovatel tvrdil nedostatečnou úroveň bezpečnosti Jaderné elektrárny Temelín a poukázal na obsah správního spisu ve věci a mezinárodní expertízy, které může předložit. V této souvislosti uvedl, že dle Evropského soudu (pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není třeba riziko prokazovat, nýbrž je dostačující, jestliže ohrožení je skutečné a vážné a existuje-li rozumná pravděpodobnost rizik a vzniku škody (rozsudek pléna ve věci Klass proti Německu, 1978, stížnost č. 5029/71).
V důsledku aplikace ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona stěžovatel neměl, dle jeho názoru, jakoukoliv možnost uplatnit své připomínky a bránit svá práva, na rozdíl např. od stěžovatelů ve věcech rozhodnutí (Evropského soudu) Balmer-Schafroth proti Švýcarsku, 1997 (rozsudek velkého senátu, stížnost č. 22110/93) a Athanassoglou proti Švýcarsku, 2000 (cit. výše), kteří měli právo alespoň vznést připomínky a námitky k ochraně svých práv Federální radě (švýcarské vládě).
Dle stěžovatele nebyly při rozhodování správního orgánu o povolení provozu jaderného zařízení dodrženy ústavní a mezinárodní garance minimální procesní úrovně ochrany jeho práv, vyplývající z práva na spravedlivý proces a na účinný opravný prostředek. Stěžovatel argumentoval, že výstavba Jaderné elektrárny Temelín byla povolena v roce 1986, tedy v době, kdy tehdejší režim neposkytoval jakoukoliv možnost chránit práva. Tím spíše by proto tuto možnost měl mít stěžovatel nyní a v případech, kdy mohou být potenciálně významným způsobem dotčena základní práva dalších osob (vedle žadatele o povolení), v daném případě právo na život, zdraví, na nerušený výkon vlastnického práva a právo na příznivé životní prostředí. Na závěry Nejvyššího správního soudu o více správních řízeních reagoval tak, že žádná jiná správní řízení o povolení provozu Jaderné elektrárny Temelín, a to ani řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, jichž by se mohl rozumně účastnit, nikdy v minulosti neproběhla; územní a stavební řízení proběhla za minulého režimu. Předmětné povolovací řízení před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost je tak právě oním jediným řízením, jehož by se mohl zúčastnit.
Stěžovatel poukázal také na Aarhuskou úmluvu (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, sdělení MZV č. 124/2004 Sb.m.s.) a vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož tato úmluva není přímým pramenem práva, stejně jako s jeho restriktivním výkladem ustanovení §14 odst. 1 atomového zákona.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel uvedl, že aplikace ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona správními orgány a následně správními soudy byla pro jeho přístup k soudu absolutní překážkou, v jejímž důsledku mu bylo s odůvodněním o nedostatku aktivní legitimace znemožněno v řízení o správní žalobě hájit jeho "občanská práva a oprávněné požadavky".
Obecné soudy se naopak domnívaly, že postupovaly v souladu se zákonem. Způsob aplikace §14 odst. 1 atomového zákona Městským soudem v Praze byl Nejvyšším správním soudem potvrzen.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, v jeho rámci pak práva na přístup k soudu tím, že obecné soudy se správní žalobou stěžovatele odmítly zabývat s odůvodněním, že k jejímu podání nebyl aktivně legitimován.
Stěžovatel se dovolával především čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ustanovení se vzájemně překrývají, zaručují právo na spravedlivý proces a v jeho rámci pak právo na soud. Jedním z aspektů práva na soud je pak právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení.
V.a)
K právu na soud obecně
Evropský soud uvedl při mnoha příležitostech (srov. např. rozsudek ve věci Kreuz proti Polsku, 2001, stížnost č. 28249/95, §52 až 55, v oficiálním anglickém znění dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int, v českém znění uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Evropský soud pro lidská práva, č. 3/2002, str. 144), že čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní znění je následující:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)."
zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost, vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům, byla projednána soudem. Tím toto ustanovení zakotvuje "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by neměly vůbec žádnou hodnotu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. V občanskoprávních záležitostech si lze přitom stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům.
Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť již samou svoji povahou vybízí k úpravě ze strany státu. Státy tedy mají volnost ve výběru prostředků, jakými právo na soud zajistí. Evropskému soudu, resp. Ústavnímu soudu však přísluší, aby případně rozhodly, zda požadavky Úmluvy (a ve vztahu k Ústavnímu soudu i požadavky Listiny) byly respektovány. Omezení uvalené na přístup k soudu je slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah.
Podmínkou aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy je, že ve věci stěžovatele se jedná o jeho občanská práva nebo závazky.
K systému základního práva na soud zakotvenému v Listině nutno poznamenat, že speciálním ustanovením k obecnému čl. 36 odst. 1 Listiny je druhý odstavec tohoto článku obsahující základní právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, jenž zní:
"(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny."
V dané souvislosti lze poukázat na rozsudek Evropského soudu ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice, 2003 (stížnost č. 29010/95; v oficiálním anglickém znění dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int, v českém znění uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004, str. 42 a násl.), který v §68 uvedl, že "... rozhodnutí správních orgánů o občanských právech a závazcích, která nesplňují požadavky článku 6 Úmluvy, ... , je třeba podrobit následné kontrole ze strany soudního orgánu, který má úplnou přezkumnou pravomoc a který poskytuje záruky obsažené v uvedeném článku Úmluvy ...".
Výše uvedené základní právo zakotvené výslovně v čl. 36 odst. 2 Listiny (a vyplývající současně i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy - jak je v posledně citovaném rozsudku Evropského soudu naznačeno) - se vztahuje na výsledek řízení před orgány veřejné správy (nikoliv na správní řízení samotné), jehož předmětem mohou být jak soukromá, tak i veřejná subjektivní práva či závazky. Ani toto široce pojaté základní právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy však není absolutní, neboť věta první citovaného článku umožňuje zákonem stanovit výjimky. Ústavním limitem pro takový omezující zákon je požadavek druhé věty tohoto odstavce, dle něhož ze soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy zákonem nelze vyloučit přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. O tom, kdo je fyzickou osobu, není pochyb. Nutno však poznamenat, že právnická osoba, v daném případě občanské sdružení, si nemůže oprávněně stěžovat na porušení základních práv nebo svobod svých členů, mají-li tato práva individuální charakter.
Obdobně také podle ustálené judikatury Evropského soudu si "nevládní organizace" ve smyslu čl. 34 Úmluvy nemůže stěžovat na porušení práv svých členů, mají-li tato práva individuální charakter (srov. rozhodnutí Komise o nepřijatelnosti ve věci Purcell a další proti Irsku, 1991, stížnost č. 15404/89). Ve stěžovatelem citovaném rozsudku ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii, 1981, (cit. výše), Evropský soud v §46 uvedl, že při aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí být prokázáno, že "záležitost" stěžovatele se vztahuje k jeho "občanským právům nebo závazkům", jinak řečeno, že "výsledek řízení" byl "rozhodující" pro takové právo. Občanská práva nebo závazky musí být předmětem - nebo jedním z předmětů - řízení (sporu) a výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro takové právo. Ani Úmluva tedy neumožňuje podání stížnosti ve formě actio popularis.
V nálezu pléna ze dne 25. 10. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 17/95 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 4, str. 157, Ústavní soud mj. uvedl, že právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny "je nepochybně právem s relativním obsahem a je třeba ho vykládat z mnoha aspektů a vždy se zřetelem ke konkrétní věci."
Ve věci Hnutí Duha proti Vrchnímu soudu v Praze (nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375) dospěl rozhodující senát k závěru, že mimo jiné bylo porušeno i právo stěžovatele na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 ve spojení s čl. 41 Listiny. Z odůvodnění tohoto nálezu je ovšem zřejmé, že tehdy ve věci rozhodující senát měl na mysli pouze procesní práva stěžovatele související s právem na životní prostředí. Jinak řečeno, z citovaného nálezu nelze jednoznačně dovodit, že Ústavní soud přiznává subjektivní veřejné základní právo na příznivé životní prostředí (v mezích zákonů toto základní právo provádějících) vedle fyzických osob i osobám právnickým, zejména občanským sdružením, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny ve smyslu ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tento závěr nepřímo vyplývá i z níže citovaného usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 282/97. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani opačný názor I. senátu Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 486/04, které je stěžovateli známo, neboť mu - jako účastníku řízení - bylo doručeno.
V usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 282/97 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 10, str. 339, ve věci Děti Země proti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, Ústavní soud mj. uvedl, že "Článek 35 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tomu ostatně odpovídá i charakteristika životního prostředí, jak ji provedl zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Životním prostředím chápe ´...vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie (§2)´."
Ve věci Občané proti zdražování telefonu proti Ministerstvu financí (usnesení ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 14, str. 329) Ústavní soud v odůvodnění tehdy odmítavého usnesení uvedl: "Přestože lze mít za to, že občanské sdružení v souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, a podle přiložených stanov, má jako jeden z hlavních cílů vytyčeno působení v oblasti občanské kontroly telekomunikačních služeb, neznamená to, že se toto občanské sdružení může obracet samo na Ústavní soud k prosazování individuálních zájmů svých členů, eventuálně dalších subjektů. To, že návrh směřuje k ochraně ústavně zaručených práv občanů, vyplývá zejména z formulace odst. V. návrhu ústavní stížnosti. Ústavní stížností lze však napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná."
V.b)
Aplikace obecných principů na daný případ
Ve věci stěžovatele bylo nutno posoudit, zda jím správní žalobou napadené rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost bylo či nikoliv rozhodnutím týkajícím se jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud je toho názoru, že správní žaloba stěžovatele, byť to není v petitu ústavní stížnosti dostatečně vyjádřeno, nicméně z jejího odůvodnění to zjevně vyplývá, směřovala - v souladu s posláním stěžovatele vymezeným ve stanovách - k ochraně základních hmotných práv jeho členů a dále též blíže nespecifikovaného okruhu osob s bydlištěm na území celé České republiky, a to (slovy ústavní stížnosti) k ochraně "práva na život, zdraví či na nerušený výkon práva vlastnického", která jsou v České republice "přiznána každému jedinci na základě článků 6 odst. 1, 11 odst. 1 a 31 Listiny základních práv a svobod a navíc k nim přistupuje ještě právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny". Stěžovatel jako právnická osoba byl a je sice subjektem základního procesního práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu či na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, to ovšem za podmínky, že předmětem rozhodování orgánu veřejné správy byla jeho hmotná základní práva a svobody. Tak tomu však v daném případě nebylo. V řízení o povolení provozu 2. bloku Jaderné elektrárny Temelín se nejednalo a nemohlo jednat o žádné z hmotných základních práv stěžovatele, jako např. právo na život dle čl. 6 Listiny, na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny, na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny a na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny, a to z toho důvodu, že tato základní práva, stěžovatelem "prosazovaná", náleží pouze osobám fyzickým. Protože tedy subjektem uvedených základních hmotných práv nemohou být právnické osoby, nesvědčí jim v tomto rozsahu základní právo dle čl. 36 odst. 2 Listiny na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Pokud pak jde o základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, to sice náleží i osobám právnickým, v daném případě však stěžovatel žádný zásah do svého vlastnického práva netvrdil.
Z výše uvedeného vyplývá, že odmítnutím správní žaloby stěžovatele pro nedostatek jeho aktivní legitimace nedošlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny či práva na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy.
Ze stejných shora vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že za protiústavní nelze považovat ani (návrhem s ústavní stížností spojeným) napadenou právní úpravu účastenství ve správním řízení, jež je obsažena v ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona. Návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení byl proto shledán zjevně neopodstatněným.
Pokud jde o polemiku stěžovatele s názory Nejvyššího správního soudu ohledně neexistence přímé aplikovatelnosti tzv. Aarhuské úmluvy, Ústavní soud je toho názoru, že z textu této úmluvy, jež ve svém článku 1 předpokládá postupné uskutečňování obecně formulovaných cílů smluvními státy, nelze dovodit, že by tato úmluva byla přímým pramenem jakýchkoliv občanských práv či závazků, natož práv či svobod základních. Úmluva obsahuje závazky států, které mají programovou povahu a jsou průběžně realizovány smluvními stranami.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu