ECLI:CZ:US:2015:3.US.3141.14.1
sp. zn. III. ÚS 3141/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Ľudmily Simeunovičové, zastoupené JUDr. Evou Borovskou, advokátkou, adresa: Štefánikova 7, 814 31 Bratislava, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování v ČR: JUDr. Petr Poledník, advokát, adresa: Příkop 843/4, 604 12 Brno - střed, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. července 2014 č. j. 33 Cdo 1536/2014-317, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. srpna 2013 č. j. 69 Co 386/2012-265 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2011 č. j. 18 C 103/2011-171, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi, stejně jako řízením, které jim předcházelo, byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že dne 17. 9. 2009 uzavřela s žalovanou společností ABA CZ, a. s. (dále jen "žalovaná") nájemní smlouvu na nájem pozemků v kat. území Bučovice, na nichž žalovaná zamýšlela vybudovat fotovoltaickou elektrárnu, resp. výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to na dobu 21 let. Tuto nájemní smlouvu žalovaná vypověděla s odůvodněním, že od svého investičního záměru upustila, neboť by po úpravě režimu výkupu elektrické energie nebyla schopna dostát svým závazkům hradit nájem z předmětných pozemků. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení sjednaného nájemného za období III. a IV. čtvrtletí roku 2010 a I. čtvrtletí roku 2011. Její žaloba byla obecnými soudy zamítnuta pro neplatnost předmětné nájemní smlouvy z důvodu její vnitřní rozpornosti (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "OZ").
S právním závěrem obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a považuje jej za velmi formalistický, neboť obě smluvní strany si podle předmětné smlouvy vzájemně plnily a to až do doby, v níž se žalovaná dostala s úhradou nájemného do prodlení. Stěžovatelka namítá, že při uzavírání smluv platí zásada smluvní volnosti a "zpravidla" je rozhodující vůle smluvních stran, která "může být fakticky odlišná od jejího písemného znění". Rozhodující je podle názoru stěžovatelky skutečnost, že smluvní strany svoji vůli realizovaly ve svých smluvních vztazích.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že provedené důkazy nesprávně zhodnotil a vyvodil z nich i nesprávný právní názor, neboť ta ustanovení nájemní smlouvy, která jsou v rozporu s ostatními články nájemní smlouvy, prý "ani de facto nenabyla účinnosti", proto se prý nelze ztotožnit s názorem, že by byla z výše uvedeného důvodu neplatná celá nájemní smlouva. Tím, že odvolací soud uvedl, že nájemní smlouva měla nabýt účinnosti teprve kolaudací fotovoltaické elektrárny a že žalovanou hrazené částky byly zálohy na nájemné, se podle názoru stěžovatelky postavil na stranu žalované a porušil tak princip rovnosti stran.
K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo údajně tím, že obecné soudy při výkladu nájemní smlouvy v projednávané věci neaplikovaly ustanovení §35 odst. 1 OZ. Obecné soudy tak porušily i princip legitimního očekávání, neboť ze strany obecných soudů jí nebyla poskytnuta odpovídající soudní ochrana. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru o absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, měly současně zkoumat, zda na straně žalované užíváním předmětných pozemků nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a znevýhodnění stěžovatelky, která v označeném období nemohla své vlastnictví z důvodu uzavřené nájemní smlouvy užívat. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 291/2002).
Nejvyšší soud podle tvrzení stěžovatelky porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy tím, že její dovolání odmítl, ačkoli stěžovatelka splnila podmínky přípustnosti dovolání.
Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem, napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelky zamítl, neboť podle jeho názoru je nájemní smlouva vnitřně rozporná, přičemž tyto rozpory nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení §35 odst. 2 OZ a předmětná smlouva je proto neplatná ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 OZ.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se s výše uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a konstatoval, že rozpory mezi jednotlivými ustanoveními nájemní smlouvy (její čl. 13.2 je obsahově v rozporu s čl. 6 a 8) jsou natolik zásadní, že je nelze překlenout výkladem za použití výkladových pravidel §35 OZ, a to ani za předpokladu přijetí závěru, že jde o spotřebitelskou smlouvu a tedy při aplikaci ustanovení §55 odst. 3 OZ. Obě smluvní strany totiž prezentovaly svou vůli při uzavření smlouvy zcela rozdílně, neboť pronajímatelka dovozovala uzavření smlouvy s účinností ode dne jejího uzavření, nájemkyně naopak tvrdila, že vůlí stran bylo uzavřít smlouvu s účinností ode dne kolaudace fotovoltaické elektrárny, přičemž úplata bude doplacena zpětně od 1. 10. 2009. S ohledem na vnitřní rozpornost smlouvy nelze jednoznačně přisvědčit interpretaci vůle při uzavření předmětné smlouvy ani u jednoho z účastníků. Na jedné straně totiž smlouva obsahuje ujednání, že nájemní smlouva vstupuje v účinnost nejpozději od 1. 10. 2009 (čl. 8.2, 6.1 smlouvy) a na straně druhé odsunuje nabytí účinnosti smlouvy až na den kolaudace stavby. Nejedná se tedy o nejasnost formulace, ale o přímý a zásadní rozpor jinak určitých a srozumitelných ustanovení smlouvy.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dovolatelka nesplnila předpoklady přípustnosti, neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (byť v této věci byl spisový materiál vyžádán). Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly ho při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mimo jiné tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatelky. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces zjevně v tom, že její dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné a tudíž nebylo věcně projednáno. K posouzení podmínek přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) Ústavní soud připomíná, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě takové vady nebyly zjištěny.
Dovolací soud v hranicích daných ustanovením §237 občanského soudního řádu posuzoval přípustnost dovolání. V odůvodnění usnesení se dovolací soud zabýval jak otázkou absolutní neplatnosti nájemní smlouvy jako celku pro její neurčitost (§37 odst. 1 OZ), tak i posouzením této smlouvy z hlediska jejího charakteru (tedy zda jde o smlouvu spotřebitelskou). Dovolací soud též posuzoval, zda závěry odvolacího soudu v otázce vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ke všem stěžovatelkou nastoleným otázkám se dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení stručně a jasně vyjádřil. Pokud v rámci uvedeného posuzování dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo, nelze rozhodnutí dovolacího soudu za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].
Současná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně značné nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (§241a ve spojení s §237 občanského soudního řádu). Takové nastavení podmínek koresponduje povaze dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jenž slouží takřka výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky práva hmotného či procesního). Dovolatelé jsou povinni důsledně se zabývat povahou svých námitek, jež v dovolání zamýšlejí uplatnit, přičemž musí nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 občanského soudního řádu); nadto dovolatel musí jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a to konkrétně tak, že musí provést specifikaci toho, které z hledisek uvedených mj. právě v §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, a dále také vymezit důvod dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14.
V posuzované věci dovolatelka tyto náležitosti dovolání nesplnila.
Ani ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu Ústavní soud neshledal důvod k zásahu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje se závěrem obecných soudů, že předmětná nájemní smlouva je celá absolutně neplatná pro neurčitost, přičemž tvrdí, že obecné soudy měly posuzovat otázku (ne)platnosti smlouvy z hlediska ustanovení §35 odst. 1 OZ. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy zkoumaly předmětnou smlouvu z hlediska výkladu projevu vůle jednajících účastníků (ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 OZ) a závěry, k nimž dospěly při posuzování neplatnosti smlouvy, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavně právního hlediska vytknul.
Ústavní soud není v zásadě povolán k tomu, aby v roli jakoby další instance přehodnocoval před obecnými soudy provedené dokazování, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelka se rovněž mýlí v tom, že se obecné soudy nezabývaly otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Lze v tomto směru odkázat na č. l. 8 rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka v této otázce neunesla důkazní břemeno, neboť užívání předmětných pozemků žalovanou v průběhu řízení nebylo prokázáno.
Ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky (uplatněným v odvolání i dovolání) stran zjišťování skutkového stavu a jeho hodnocení, resp. na jeho základě přijatým závěrům, pak pro účely tohoto rozhodnutí postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dílčí pochybení v odůvodnění, kterého se dopustil odvolací soud ve vztahu k odvolacím námitkám, uvedl na pravou míru Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (posouzení nájemní smlouvy jako smlouvy spotřebitelské). Ústavní soud je toho názoru, že tím stěžovatelka na svých základních právech reálně nebyla zkrácena (její námitky byly v řízení před odvolacím soudem přezkoumány a výsledek tohoto přezkumu byl - byť stručně - odůvodněn). Lze tedy konstatovat, že projednávaná věc byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno namítané porušení ústavních zásad, resp. práv.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl i návrh s ní spojený na úhradu nákladů právního zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu