ECLI:CZ:US:2011:3.US.3219.11.1
sp. zn. III. ÚS 3219/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. H. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 To 52/2011, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 47 T 12/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 47 T 12/2010, uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem III výroku o vině byl uznán vinným opětovně zvlášť závažným zločinem podle §234 odst. 3, odst., odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud mu dále uložil s poukazem na §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost k náhradě škody.
Rozsudek stěžovatel napadl odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze dosud nerozhodl.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §71 odst. 4 a 6 tr. řádu rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Dále s poukazem na §73 odst. 1 písm. b) a c) a §73a písm. b) tr. řádu konstatoval, že stěžovatelův slib, návrh na dohled probačním úředníkem a nabídka peněžité záruky se nepřijímají.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl, že podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu se usnesení Městského soudu v Praze zrušuje ve výroku o nepřijetí nabídky peněžité záruky a znovu se rozhoduje tak, že se nepřijímá nabídka peněžité záruky stěžovatele ze dne 25. 7. 2011. Závěrem odůvodnění stížnostní soud konstatoval, že ve zbylých výrocích napadené usnesení zůstalo beze změn.
V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že:
1. Vrchní soud v Praze o podané stížnosti rozhodl v rozporu s §148 odst. 1 písm. c) a §140 odst. 1 písm. b) bod cc) tr. řádu, neboť pouze zrušil "jeden dílčí výrok" usnesení Městského soudu v Praze a nahradil jej "novým dílčím výrokem", zatímco "o stížnosti proti zbývajícím výrokům (zejména proti výroku o tom, že se obžalovaný ponechává ve vazbě) nebylo ve výrokové části rozhodnuto", přičemž o zamítnutí stížnosti "ve zbytku" se usnesení nezmiňuje ani ve svém odůvodnění. Uvedené pochybení se v kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02 vyznačuje relevancí též z hlediska čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny.
2. Rozhodující orgány opomenuly, že podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 226/05, III. ÚS 566/03, II. ÚS 429/07, I. ÚS 603/07, II. ÚS 897/08) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlinová v. Rusko, stížnost č. 54071/00) nelze důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu ztotožnit s pouhou hrozbou vysokého trestu. Z práva ústavního, jakož i komunitárního, vyplývá, že stěžovateli není přípustné "klást k tíži", že je občanem Bulharska. Jelikož vazba trvá již ode dne 26. 4. 2010 a trestní řízení není skončeno, dochází k porušování §71 odst. 1 tr. řádu. Soudy též nedocenily, že "nebyl nikdy v minulosti stíhán ani odsouzen", v Bulharsku dlouhodobě vlastní a provozuje pekárnu, má zajištěn legální zdroj obživy, a žije zde jeho snoubenka, s níž "i nadále plánuje společný život", čímž se dokládá, že "nemá v úmyslu vést život uprchlíka".
3. Ve věci samé došlo k průtahům představujícím "zjevné porušení" §181 odst. 3 a §71 odst. 1 tr. řádu, neboť obžaloba byla podána dne 30. 12. 2010, hlavní líčení proběhlo až ve dnech 11. 5. 2011, 6. 6. 2011 a 25. 7. 2011, a procesní spis s odvoláním byl odeslán odvolacímu soudu teprve dne 24. 10. 2011.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelovi lze přisvědčit potud, že výroková část usnesení Vrchního soudu v Praze není formulována s očekávatelnou procesní úplností (výstižností). Trestní řád přitom neobsahuje výslovnou úpravu, na jejímž podkladě by se stěžovatel mohl efektivně (srov. zejm. §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu) domáhat doplnění chybějícího nebo neúplného výroku usnesení stížnostního soudu, proti kterému není přípustné dovolání (srov. §259 odst. 2, §265l odst. 2 a §270 tr. řádu).
Přesto by nebylo přiměřené usnesení stížnostního soudu - z pozice Ústavního soudu - zrušit. Vrchní soud se k námitkám vtěleným stěžovatelem do opravného prostředku vyjádřil, což prokazuje podrobná polemika, obsažená v ústavní stížnosti (srov. 2. bod její rekapitulace). Rozumné pochybnosti o výsledku instančního přezkumu rozptyluje též závěrečná věta odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu, podle které ve zbylých výrocích napadené usnesení zůstalo beze změn.
Výsledek přezkumu usnesení soudu prvního stupně je ostatně seznatelný i z výrokové části usnesení stížnostního soudu. Výrok, podle nějž se nepřijímá nabídka peněžité záruky stěžovatele ze dne 25. 7. 2011, nemůže ve sledovaných souvislostech obsahově navazovat na jiné rozhodnutí než na zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě (je jím podmíněn), resp. nepřijetí slibu a návrhu na dohled probačním úředníkem.
Námitky stěžovatele vtělené do této části ústavní stížnosti tedy směřují zásadně ku zpochybnění procesní - nikoli materiální - perfektnosti výsledku řízení o stížnosti, čemuž ve vyložených souvislostech v rámci ústavněprávního přezkumu rozhodnou prioritu přiznat netřeba (v širším kontextu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 1114/07).
Ve vztahu k věcné kritice napadených usnesení (bod 2. shora) jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva.
Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Podle §71 odst. 3 a 4 tr. řádu platí, že jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
Podle §72 odst. 3 tr. řádu má obviněný právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí soud neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů, rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) ve spojení s §71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům však vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit "obavu" ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - se sluší poznamenat následující.
Stěžovatelem připomínaná rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s napadenými usneseními nekolidují. Rozhodující orgány odhadly v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" [§67 písm. a) tr. řádu] - oproti stěžovateli jinak - význam hrozícího trestu, nikoli však zjevně neúnosně.
Orgány činné v trestním řízení koncipovaly své úvahy ve věcné souvislosti se zločinem, z jehož spáchání je stěžovatel obžalován. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce Ústavní soud (srov. kupř. nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3) identifikoval s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných zločinů" podle §14 odst. 3 tr. zákoníku (resp. dříve "zvlášť závažných trestných činů" podle §41 odst. 2 tr. zákona). Uvedené zákonné ustanovení přitom zvlášť závažné zločiny definuje coby úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podle Ústavního soudu lze pak "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Přitom právě ze shora uvedeného vymezení zločinů, z jejichž spáchání je stěžovatel obžalován a ke kterým trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí přesahující deset let (a které tak spadají do kategorie zvlášť závažných trestných činů dle §14 odst. 3 tr. zákoníku), a to ve spojení s konkrétními okolnostmi v napadených usneseních uvedenými [tj. s faktem, že stěžovatel je obžalován a nepravomocně odsouzen pro velmi závažnou trestnou činnost, která měla být páchána organizovaně a slovy stížnostního soudu "velmi promyšleně", s využitím sofistikovaného technického vybavení a přenesením části inkriminovaného jednání do zahraničí, jež přitom ohrožovala řádné fungování bezhotovostního platebního styku], rozhodující orgány vyvodily i ústavně udržitelný závěr, že podmínky dle §67 písm. a) tr. řádu byly naplněny.
Obviněný (resp. obžalovaný) může oproti tomu namítat a prokazovat existenci skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu eliminují a aplikaci odpovídajícího vazebního důvodu vylučují; obecným soudům však nelze vytýkat, že usoudily, že takové významné skutečnosti ("silné důvody") stěžovatel nedoložil, a ve prospěch udržitelnosti protichůdného úsudku nevede efektivní polemiku ani v ústavní stížnosti. Není důvod k vážné výhradě (natožpak v rovině ústavněprávní), pakliže obecné soudy jeho podnikatelskou činnost samu o sobě za relevantní nepovažují, neboť stěžovatel neuplatňuje argumentaci k otázce nutnosti své osobní přítomnosti, neuvádí, že jeho pobyt ve vazbě od 26. 4. 2010 provoz konkretizovaných firem (uskutečňovaný prostřednictvím zaměstnanců, prezentovaných ústavní stížností) zásadně omezuje, a netvrdí ostatně, že jeho majetkové účasti nelze převést na další osoby. Ani stěžovatelem předestřené plány v oblasti rodinného života, resp. poukaz na bezúhonnost, kladené do kontrapozice k důvodné obavě z útěku v souvislosti s hrozbou vysokého trestu, nejsou způsobilé shora uvedené momenty co do jejich vzájemné proporcionality a optimalizace přesvědčivě překonat.
Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k osobě obžalovaného, pak usuzuje, že tomuto požadavku v souzené věci orgány činné v trestním řízení přiměřeně dostály. Jejich argumentací - ve spojení s vymezením skutkové podstaty zločinů, jichž se měl stěžovatel dopustit - je tak možné považovat za odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu", aniž by šlo jen o takovou hrozbu "typovou", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu naopak postačující není.
Obecným soudům nelze též efektivně vytýkat, že nemožnost nahradit vazební důvod "jiným opatřením" dovodily z charakteru trestné činnosti a ze stěžovatelových osobních poměrů, poukazujíce na řadu konkrétních okolností (viz výše) představujících ústavně přijatelný základ pro stěžovatelem oponovaný úsudek. K ústavněprávně relevantnímu porušení §71 odst. 1 tr. řádu nedošlo rovněž.
K námitkám pod bodem 3. shora se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy bylo-li řízení před soudem prvního stupně skončeno, resp. tento soud procesní spis odvolacímu soudu již předal, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí za zaznamenání, že oponentura uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu.
Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že obecné soudy si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Rovněž tedy potud (co do argumentačních jednotlivostí) není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu