ECLI:CZ:US:2017:3.US.3245.15.1
sp. zn. III. ÚS 3245/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky AUTOPARK a. s., se sídlem Milevská 922/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014 č. j. 21 Co 493/2014-198 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. srpna 2014 č. j. 47 C 103/2012-164, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. listopadu 2015, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. srpna 2014 č. j. 47 C 103/2012-164 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 2 350 435,76 Kč s úrokem z prodlení jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví státu. Stěžovatelka v řízení před obvodním soudem namítala, že jí svědčí právo trvalého užívání k těmto pozemkům jako právní nástupkyni původního bytového družstva, které na pozemcích postavilo garáže, a že je požadavek bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy. Obvodní soud k námitce týkající se práva trvalého užívání odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je právo trvalého užívání institutem práva obligačního, a proto nemohlo přecházet na jiné subjekty, a to ani na právní nástupce subjektů, jimž původně svědčilo. Neshledal důvodnou ani námitku rozporu s dobrými mravy.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. prosince 2014 č. j. 21 Co 493/2014-198 k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. srpna 2015 č. j. 28 Cdo 1296/2015-241 odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012 sp. zn. 23 Cdo 633/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že "právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro niž bylo právo trvalého užívání zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřecházejí". Poukázal i na navazující judikaturu a rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. III. ÚS 144/10 a ze dne 23. září 2010, sp. zn. III. ÚS 145/10, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti v obdobných věcech.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obvodní a městský soud se náležitě nevypořádaly s její argumentací a svůj právní názor řádně nezdůvodnily, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Vysvětlila, že právo trvalého užívání odvozuje od linie svých právních předchůdců, což obecné soudy dle jejího názoru nezohlednily. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012 sp. zn. 28 Cdo 1978/2012, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že by stát měl být tím, kdo iniciuje dispoziční úkon sjednocující vlastnictví pozemku a na něm postavené stavby. Měla tedy za to, že stát v předložené věci postupuje v rozporu s §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku státu"). Stěžovatelka přitom opakovaně žádala stát o převedení pozemků do svého vlastnictví a na tyto žádosti stát nereagoval. Domnívá se proto, že postup státu je liknavý a v rozporu s dobrými mravy a platným zákonodárstvím.
III.
Vlastní posouzení
6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Stěžovatelka předně tvrdila, že obvodní a městský soud se náležitě nevypořádaly s její argumentací a svůj právní názor řádně nezdůvodnily. Z rozhodnutí obvodního soudu však plyne, že obvodní soud své závěry mimořádně kvalitně, přehledně a logicky odůvodnil a s námitkami stěžovatelky se vypořádal. Vyvrácení námitky stěžovatelky týkající se práva trvalého užívání se obsáhle věnoval a vycházel přitom z judikatury Nejvyššího soudu. K námitce týkající se dobrých mravů postupně vysvětlil, že žalobkyni nelze klást k tíži právní změny v oblasti transformace práva trvalého užívání na vlastnictví, že žalobkyně vykonává své právo nakládat se svým majetkem a že stěžovatelka je obchodní společností, která může vykonávat podnikatelskou činnost. Není tedy rozhodné, zda se považuje za výdělečnou společnost či nikoliv. Rovněž vyložil, že žalobkyni nelze nutit, aby se vzdala svého vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky, nadto v situaci, kdy ke sporným pozemkům byl uplatněn restituční nárok. Žalobkyně zároveň nemůže ovlivnit délku restitučního řízení před soudem. Uvedl také, že se žalobkyně vyřešení sporu nijak nebránila a opakovaně se snažila o smírné řešení.
10. Městský soud pak k odvolání stěžovatelky odkázal na odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, které považoval za zevrubné a přesvědčivé s tím, že by již mohl jen opakovat to, co uvedl obvodní soud. Zabýval se rozhodnutími, na něž odkazovala stěžovatelka v odvolání, a zdůvodnil, proč na posuzovaný spor nedopadají.
11. Ústavní soud zhodnotil, že judikatura Nejvyššího soudu citovaná v rozhodnutích obvodního, městského i Nejvyššího soudu je judikaturou již ustálenou a jednoznačně z ní vyplývá, že právo trvalého užívání nemůže přejít ani na singulárního ani na univerzálního právního nástupce subjektu, jemuž původně svědčilo (srov. předně rozsudek sp. zn. 23 Cdo 633/2011). Ústavní soud se v minulosti tímto právním názorem zabýval a neshledal jej neústavním (srov. zejména usnesení ze dne 7. března 2016 sp. zn. I. ÚS 2572/15 a již zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 145/10). Protože stěžovatelce právo trvalého užívání nesvědčilo, nemohlo se toto právo v její prospěch ani nijak transformovat (např. dle §59 zákona o majetku státu).
12. Pokud stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1978/2012, je třeba předně uvést, že tento rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4754/12 (N 193/71 SbNU 301). Závěr vyslovený v uvedeném rozsudku o tom, že stát by měl iniciovat dispoziční úkon sjednocující vlastnictví pozemku a na něm postavené stavby, byl zmíněn jako obiter dictum, obecné soudy však především vysvětlily, že v předložené věci státu v převodu pozemků bránil uplatněný restituční nárok.
13. Stěžovatelka tak pouze v podústavní rovině polemizovala se závěry obecných soudů a do značné míry opakovala své argumenty, aniž by zohlednila či zpochybnila ustálenou judikaturu, s níž ji soudy seznámily. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obvodního a městského soudu došlo k protiústavnímu zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu