ECLI:CZ:US:2019:3.US.3274.18.1
sp. zn. III. ÚS 3274/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Lorencové, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2018 č. j. 44 Co 314/2018-66 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. února 2018 č. j. 48 C 71/2017-43, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 48 C 71/2017 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi náhrady škody podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), když v důsledku závady ve schůdnosti chodníku, kterou spatřovala v tom, že chodník byl zledovatělý a neposypaný či jinak neošetřený, utrpěla dne 2. 2. 2014 úraz s následnou pracovní neschopností. Stěžovatelka požadovala úhradu bolestného v částce 15 077 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku v částce 15 126 Kč a účelně vynaložené náklady spojené s léčením v částce 789 Kč, celkem 30 929 Kč. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 48 C 71/2017-43 byla žaloba zamítnuta (výrok I.) s odůvodněním, že za situace, kdy se dne 2. 2. 2014 v ranních hodinách v důsledku povětrnostních podmínek vytvořila na území města Brna ledovka a komunikace byly celé namrzlé a tato skutečnost byla stěžovatelce známa, nejde o závadu ve schůdnosti, se kterou by byla spojena odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, ale ke škodě na zdraví došlo v důsledku chování samotné stěžovatelky, která si nepočínala za popsaného stavu komunikace dostatečně obezřetně. Výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 15 972 Kč. Usnesením městského soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 48 C 71/2017-50 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České republice - městskému soudu na náhradě nákladů řízení částku 1 051 Kč.
3. Proti rozsudku a proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 7. 2018 č. j. 44 Co 314/2018-66 bylo rozhodnuto, že rozsudek městského soudu a usnesení městského soudu se potvrzují (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 4 356 Kč (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění uvedl, že městský soud své rozhodnutí založil na respektování judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008), vycházející z toho, že předpokladem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti dle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích je pouze takový stav na komunikaci, který tvoří závadu ve schůdnosti, přičemž tou je třeba rozumět nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti komunikace způsobenou vnějšími vlivy (sama skutečnost, že kluzká komunikace nebyla v době nehody posypána, závadu ve schůdnosti nepředstavuje). Stěžovatelka závadu ve schůdnosti komunikace spatřovala v tom, že chodník byl zledovatělý a neposypaný či jinak neošetřený. Nejvyšší soud v těchto závěrech vyšel z výkladu §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, kde je nepředvídatelnost změny schůdnosti komunikace definičním znakem pojmu závady ve schůdnosti, tak jak ji tento zákon chápe a stanoví pro potřeby posouzení vzniku odpovědnosti za škodu.
4. Krajský soud dále uvedl, že v daném případě bylo jednoznačně zjištěno, a to i z výpovědi stěžovatelky, že jí stav komunikace byl velmi dobře znám, tedy že chodník byl zcela pokryt ledovkou. Za takového stavu nemohlo být pro stěžovatelku nepředvídatelné, že na takovém chodníku může dojít k uklouznutí, pádu a zranění. Jelikož se sama rozhodla na takovou komunikaci vstoupit, vzala na sebe riziko, že k něčemu takovému dojde, a když se tak skutečně stalo, nelze odpovědnost za škodu přičítat vlastníku komunikace (byť je jeho povinností provádět údržbu), ale samotné stěžovatelce. Namítá-li stěžovatelka, že vyvinula potřebnou opatrnost, poukázal krajský soud na skutečnost, že její dva kolegové ze zaměstnání jdoucí stejnou cestou po vystoupení z tramvaje společně se stěžovatelkou chůzi po komunikaci zvládli bez problému, bez úrazu, takže o dostatečné stěžovatelčině opatrnosti lze úspěšně pochybovat.
5. Co se týká stěžovatelčina odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 315/15 (N 64/81 SbNU 99), krajský soud konstatoval, že jeho obsah mu není zcela srozumitelný. Podle názoru krajského soudu i v případě, že by bylo posuzováno chování chodce (stěžovatelky) a zkoumáno dodržení povinnosti vlastníka komunikace (vedlejšího účastníka), bylo by třeba dojít k jednoznačnému závěru, že i když vedlejší účastník své povinnosti zajistit schůdný stav komunikace nedostál, vzala stěžovatelka s plným vědomím stavu komunikace na sebe riziko na nebezpečný povrch vstoupit a nepočínala si dostatečně opatrně, neboť jak uvedeno výše, její dva kolegové situaci zvládli bez úrazu. Odpovědnost za vzniklou škodu je tak třeba přičítat samotné stěžovatelce. Za této situace (kdy není zřejmý jednoznačný výklad uvedeného nálezu Ústavního soudu) krajský soud vycházel ze stávající judikatury Nejvyššího soudu, sjednocující danou problematiku.
6. K nákladům řízení krajský soud uvedl, že v odvolacím řízení úspěšnému vedlejšímu účastníkovi bylo podle §142 odst. 1 zákona občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady právního zastoupení advokátem nebyly v daném případě shledány neúčelně vynaloženými, neboť věc se týkala právní problematiky, která není spjata s běžnou činností statutárního města, a zaměstnanci vedlejšího účastníka by nemuseli vystupování v rámci sporu kvalifikovaně zvládnout.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na zcela nesprávném výkladu pojmu "závada ve schůdnosti" podle §26 zákona o pozemních komunikacích, v důsledku čehož došlo ke zproštění odpovědnosti vedlejšího účastníka za újmu na zdraví, jež jí vznikla v důsledku úrazu, který si způsobila pádem na neudržovaném chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
8. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nevzaly v úvahu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, který zásadně přehodnotil závěry Nejvyššího soudu a dovodil, že předvídatelnost závady ve schůdnosti není ,,definičním znakem" pro vznik odpovědnosti.
9. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy rozhodly o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi za právní zastoupení, čímž nerespektovaly četnou judikaturu Ústavního soudu ohledně nákladů řízení v případech, kdy je jednou ze stran řízení stát, vyšší územní samosprávný celek, statutární město či jiný subjekt navázaný na veřejný rozpočet, jenž má k právnímu řešení obdobných záležitostí příslušný aparát či organizační složku a není tedy nezbytné, aby se nechal zastupovat soukromým subjektem (advokátem). V této souvislosti stěžovatelka opět odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15. Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě nebylo prokázáno, že náklady, jež v řízení před soudy vynaložil vedlejší účastník, byly náklady účelně vynaloženými. Navíc v případě, že by o účelně vynaložené náklady skutečně šlo, musely by to soudy v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu v napadených rozhodnutích náležitě odůvodnit. To však neučinily, čímž došlo k závažnému porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí nejprve z pohledu porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu, přičemž dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem krajského soudu ani postupem městského soudu vyloučeno ani omezeno toto stěžovatelčino ústavně zaručené právo nebylo.
15. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že základní otázkou bylo naplnění skutkové podstaty odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu vzniklou stěžovatelkou tvrzenou závadou ve schůdnosti místní komunikace. Městský soud i krajský soud po zevrubném vyhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že tato zákonem předvídaná skutková podstata nebyla naplněna.
16. Soudy mimo jiné i z výpovědi samotné stěžovatelky zjistily, že jí byl stav komunikace velmi dobře znám, tedy že chodník byl zcela pokryt ledovkou. Za takového stavu nemohlo být pro stěžovatelku nepředvídatelné, že na takovém chodníku může dojít k uklouznutí, pádu a zranění. Závěr obou soudů, že odpovědnost za škodu na zdraví, kterou stěžovatelka utrpěla, nelze přičítat vedlejšímu účastníkovi v důsledku závady ve schůdnosti pozemní komunikace, ale samotné stěžovatelce, která si nepočínala za popsaného stavu komunikace dostatečně obezřetně, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při zjišťování (ne)existence zákonných předpokladů odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o porušení jejího práva na ochranu tělesné a duševní integrity a porušení zásady závaznosti vlastnického práva (čl. 7 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny), když rozhodnutí soudů se těchto práv netýkala.
19. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 neshledal Ústavní soud případným, neboť byl vydán za odlišných skutkových okolností dané věci, kdy stěžovatel uklouzl na zledovatělém chodníku, který nebyl v zimě ošetřovaný, protože byl vyloučen ze zimní údržby pražskou obecně závaznou vyhláškou, avšak na chodníku chybělo označení, že se chodník v zimě neudržuje.
20. V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy rozhodly o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi za právní zastoupení, čímž zcela nerespektovaly četnou judikaturu Ústavního soudu ohledně nákladů řízení v případech, kdy je jednou ze stran řízení stát, vyšší územní samosprávný celek, statutární město či jiný subjekt navázaný na veřejný rozpočet, jež má k právnímu řešení obdobných záležitostí příslušný aparát či organizační složku a není tedy nezbytné, aby se nechal zastupovat advokátem.
21. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyslovil k problematice zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však učiní, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je kupř. Česká televize [nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] nebo též Národní památkový ústav [nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429) a nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná v databázi NALUS http://nalus.usoud.cz].
22. Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 nebo nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].
23. V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána prvotně na úvaze obecných soudů, které přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2442/19). V posuzované věci soudy ve svých rozhodnutích přihlédly k účelnosti vynaložených nákladů řízení, přičemž krajský soud výstižně poukázal na to, že náklady právního zastoupení advokátem nebyly v daném případě shledány neúčelně vynaloženými, neboť věc se týkala právní problematiky, která není spjata s běžnou činností statutárního města, a zaměstnanci vedlejšího účastníka by nemuseli vystupování v rámci sporu kvalifikovaně zvládnout. Závěry městského soudu a krajského soudu shledal Ústavní soud ústavně souladnými.
24. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obou soudů byla řádně odůvodněna a odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
25. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu