ECLI:CZ:US:2011:3.US.3576.10.1
sp. zn. III. ÚS 3576/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. B., právně zastoupeného JUDr. Marií Stodolovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská 24, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 445/2010 ze dne 29. října 2010, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 7 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na osobní svobodu garantovaného článkem 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo usnesením policejního orgánu SKPV, PČR OŘ Praha 1 ze dne 20. června 2009 pod č. j. ORI-8808-28/TČ-2009-001170-7 zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), spáchaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pro uvedené trestné činy byla na stěžovatele příslušným státním zástupcem dne 18. 12. 2009 podána obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 7.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 527/2009 ze dne 22. června 2009 z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) b) c) tr. řádu, byl stěžovatel vzat do vazby. O vazbě stěžovatele bylo obecnými soudy opakovaně rozhodováno ve smyslu jednotlivých ustanovení §71, §72 tr. řádu tak, že se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě, případně se zamítá jeho žádost o propuštění na svobodu; dále byla vydána rozhodnutí o tom, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele dle §72 odst. 1 písm. b) tr. řádu, případně bylo rozhodováno o návrhu na nahrazení vazby stěžovatele peněžitou zárukou ve smyslu §73a a násl. tr. řádu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 190/2009 ze dne 27. září 2010 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel (vedle jiných obžalovaných) ponechává ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), písm. c) tr. řádu. Současně byla dle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Dále bylo rozhodnuto o tom, že se podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib stěžovatele. Ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. 7 To 445/2010 ze dne 29. 10. 2010 Městský soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost stěžovatele proti naposled citovanému usnesení obvodního soudu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 190/2009 ze dne 24. ledna 2011 byl stěžovatel zproštěn obžaloby a současně byl stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu.
V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel provedl rekapitulaci jednotlivých vazebních rozhodnutí obecných soudů v své trestní věci s tím, že dle jeho názoru nebyl u něj po celou dobu vazebního stíhání dán důvod vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu. Obecné soudy existenci tohoto vazebního důvodu v případě stěžovatele nikdy náležitě neodůvodnily. Stěžovatel dále polemizoval se skutkovou argumentací obsaženou ve vazebních rozhodnutích obecných soudů ve vztahu k tzv. útěkové vazbě.
Obvodní soud pro Prahu 7 ani Městský soud v Praze podle argumentace ústavní stížnosti zejména nebraly při rozhodování o vazbě stěžovatele v potaz to, že stěžovatel složil na účet soudu dne 5. 12. 2009 peněžitou záruku ve smyslu §73 a tr. řádu, která mu ani v době, kdy bylo o jeho vazbě naposled rozhodováno, nebyla vrácena, byť Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 67 To 65/2010 ze dne 10. března 2010 rozhodl o tom, že se peněžitá záruka vrací stěžovateli. Dle názoru stěžovatele měl Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí vzít v úvahu skutečnost, že stěžovateli je českými orgány fakticky stále zadržována částka 500 000,- Kč a stěžovatel je tudíž výrazně motivován k tomu, aby se do České republiky k jednání soudu a k dalším úkonům trestního řízení dostavoval.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Tato vyjádření byla stručná a neobsahovala žádnou argumentaci ani skutečnosti, jež by nebyly patrné již z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a ze samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice. Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal relevantní spisový materiál, zejména jednotlivá vazební podání stěžovatele a vazební rozhodnutí obecných soudů ve smyslu §67 a násl. tr. řádu. Na tomto základě dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Projednávaná ústavní stížnost je polemikou se závěry o nutnosti tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu; podle tohoto ustanovení smí být obviněný vzat do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Zároveň musejí být splněny podmínky uvedené v dovětku §67 tr. řádu. Ve věci stěžovatele obecné soudy (včetně Městského soudu v Praze v napadeném usnesení) vycházely při rozhodování o vazbě jednak ze zjištění, že stěžovatel je občanem Slovenské republiky a v České republice není fixován rodinnými ani pracovními vazbami a nemá zde stálé bydliště. Obecné soudy zároveň braly v úvahu trestní minulost stěžovatele, závažnost násilného trestného činu, pro nějž byl v České republice stíhán i skutečnost, že proti stěžovateli současně probíhá i trestní stíhání na Slovensku. Za této situace obecné soudy považovaly za velmi pravděpodobné, že propuštěním z vazby přestane být stěžovatel pro orgány činné v trestním řízení dostupný, čímž by bylo zmařeno nejen trestní stíhání jeho, ale případně i dalších osob s ním společně obžalovaných. Obecné soudy braly v úvahu, že stěžovatel byl trestně stíhán pro velmi závažnou násilnou trestnou činnost s motivem rasové nenávisti, přičemž nebylo vyloučeno, že dojde ke zpřísnění trestněprávní kvalifikace skutku na pokus trestného činu vraždy. Za této situace, kdy stěžovatel byl ohrožen mnohaletým trestem odnětí svobody, považovaly obecné soudy za nevěrohodný slib stěžovatele, že se bude ze Slovenské republiky dostavovat k trestnímu soudu v Praze.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu nelze uvedenou skutkovou argumentaci obecných soudů ve vztahu k útěkové vazbě považovat za nepřijatelnou. Nelze se ani ztotožnit s tvrzením, že obecné soudy ve vazebních rozhodnutích nereagovaly na námitky stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel byl posléze trestního obvinění zproštěn, není z hlediska ústavnosti předchozího vazebního stíhání sama o sobě významná; stěžovateli se otevírá příslušné řízení, v němž může usilovat o kompenzaci za vazbu v dané trestné věci (viz §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nezákonným úředním postupem, v platném znění).
Obdobně není z hlediska ústavněprávního přezkumu napadeného vazebního rozhodnutí relevantní ani poukaz stěžovatele na složení peněžité záruky ve výši 500 000,- Kč ve smyslu §73a tr. řádu. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti konstatuje, nenabylo usnesení vazebního soudu, jímž byla přijata peněžitá záruka, nikdy právní moci. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 727/2009 ze dne 20. listopadu 2009 bylo ke stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. 44 To 653/2009.
Stěžovatel ještě před rozhodnutím stížnostního soudu složil na účet obvodního soudu částku 500 000,-Kč. Následně týž obvodní soud usnesením ze dne 22. 1. 2010 sp. zn. 1 T 190/2009 rozhodl tak, že se peněžitá záruka podle §73a odst. 4 tr. řádu ruší a vrací se složiteli. Tento výrok nebyl dotčen ani navazujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 67 To 65/2010, ač stížnostní soud opravil odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, pokud jde o trvání důvodů tzv. koluzní vazby dle §67 písm. b) tr. řádu.
V případě, že by stěžovateli v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu nebyla peněžitá záruka v přiměřené době fakticky vrácena, jednalo by se bezesporu o administrativní pochybení a zásah do majetkových práv stěžovatele. Ústavní soud je však vázán petitem ústavní stížnosti: Na posouzení zákonnosti napadeného vazebního rozhodnutí nemůže mít otázka, zda byla zrušená peněžitá záruka stěžovateli fakticky vrácena, žádný vliv. K vymožení tvrzeného nároku na vrácení peněžité záruky má stěžovatel k dispozici jiné právní prostředky.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu