ECLI:CZ:US:2018:3.US.3682.17.1
sp. zn. III. ÚS 3682/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2017 sp. zn. 6 To 382/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. srpna 2017 sp. zn. 2 PP 39/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Po rozsáhlém dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že v posuzované věci pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Stěžovatel podle závěrů obvodního soudu neprokázal jednoznačně dostatečné polepšení (hodnocení věznice je spíše neutrální) a je stále zařazen na nástupním oddělení věznice. Splněna není ani podmínka, spočívající v očekávání, že stěžovatel na svobodě povede řádný život. Stěžovatel sice prokázal, že má zajištěné zázemí (bydlení a práci), avšak v minulosti byl již čtyřikrát pravomocně odsouzen a poslední trestné činnosti se dopustil po posledním podmíněném propuštění.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu obvodního. Doplnil, že dle zprávy věznice je psychologický profil stěžovatele spíše rizikový. I stížnostní soud zdůraznil skutečnost, že poslední trestnou činnost stěžovatel spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Dle stěžovatele závěry obvodního soudu vylučují, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jakoukoliv možnost propuštění stěžovatele na svobodu, a to toliko z důvodu jeho předchozího odsouzení. Soud posuzoval důkazy selektivně, případně se jimi nezabýval vůbec. Pokud obvodní soud hodnotil porušení podmínek předchozího podmíněného propuštění, měl dle stěžovatele věnovat pozornost tomu, že do takové situace stěžovatele dostaly chybné postupy soudů, zejména nerozpoznání stěžovatelovy duševní poruchy. A přestože byl stěžovatel z předchozího výkonu trestu podmíněně propuštěn, vydal Okresní soud v Nymburce nový nezákonný příkaz k nástupu trestu, jenž byl podmíněným propuštěním ukončen. To soudy v projednávané věci pominuly a ze stěžovatele udělaly recidivistu, ačkoliv stěžovatel je nemocný člověk a potřebuje nutně léčení, které je mu však odpíráno. Vězeňská služba dostatečnou péči stěžovateli poskytnout nemůže. A stěžovatelův stav se zhoršuje, čímž se dostává do stále dalších a dalších trestních řízení. Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a zároveň stěžovateli přiznal nárok na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Postup obecných soudů oproti tvrzení stěžovatele odpovídá judikatuře Ústavního soudu, jejíž závěry ústavní stížnost dezinterpretuje. Vyplývá z ní, že hodnocení důkazů a aplikace podústavních právních předpisů v otázkách míry napravení a resocializace odsouzeného přísluší téměř výhradně pouze obecným soudům (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nahlíží pak Ústavní soud jako na zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Přitom samo naplnění předpokládaných formálních důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. např. usnesení ze dne 7. 11. 2011sp. zn. IV. ÚS 2655/11). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 4024/13). Nutnost prokázání polepšení a dání dostatečných záruk vedení řádného života nezpochybňují ani závěry nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16, jímž Ústavní soud reagoval na případ, v němž obecné soudy přehlédly celou řadu mimořádných skutečností svědčících ve prospěch odsouzeného. Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin (základní právo na podmíněné propuštění nelze z ústavního pořádku dovodit). Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16). Není totiž vůbec výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany ve zneužití opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Do jejich nezávislého rozhodnutí by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci případě neshledal.
8. Dle obecných soudů stěžovatel neprokázal naplnění tzv. druhé a třetí podmínky podmíněného propuštění. Tyto své závěry soudy odůvodnily a Ústavní soud k nim nemá co dodat. Dovolává-li se stěžovatel nepříznivého zdravotního stavu, resp. nedostatku péče, míjí se jeho námitky s předmětem řízení o podmíněném propuštění. Ani nepříznivý zdravotní stav, ani nedostatek péče nemohou být důvodem pro podmíněné propuštění odsouzené osoby. K řešení takové situace slouží jiné procesní instituty, jako např. možnost přerušení výkonu trestu (srov. bod 7 usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Za stejně irelevantní námitku pro řízení o podmíněném propuštění považuje Ústavní soud stěžovatelův nesouhlas s postupy orgánů činných v trestním řízení v předchozích trestních věcech. Ani v tomto směru nelze tedy obecným soudům nic vytknout.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Z toho důvodu nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu