ECLI:CZ:US:2013:3.US.3724.12.2
sp. zn. III. ÚS 3724/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ASPERA, spol. s r. o., se sídlem Dubičné 104, Rudolfov, zastoupené Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2012 č. j. 28 Co 87/2012-70, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Petra Mareše, zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem Praha 4, Přímětická 1185, jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu vedlejšího účastníka řízení na náhradu nákladů řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh vedlejšího účastníka, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit mu do tří dnů do právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Ladislava Salveta, advokáta, na nákladech řízení částku 23 329 Kč, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 9. 2012, doplněnou podáním ze dne 7. 3. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a potažmo i práva na vlastnictví, neboť napadené rozhodnutí zasáhlo i její majetkovou sféru.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, k návrhu stěžovatelky jako oprávněné nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 na základě rozhodčího nálezu rozhodce Ing. Petra Matějíčka ze dne 20. 5. 2011 sp. zn. 11/18/003 usnesením ze dne 24. 8. 2011 č. j. 64 EXE 2702/2011-11 exekuci proti povinnému Petru Marešovi, a to k uspokojení stěžovatelčiny pohledávky ve výši 254 347 Kč s příslušenstvím, jakož i pro smluvní pokutu, náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, přičemž provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu. Proti tomuto usnesení brojil povinný odvoláním, načež městský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. 6. 2012 č. j. 28 Co 87/2012-70 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a stěžovatelce uložil zaplatit náklady exekučního řízení a náklady exekuce. Dospěl totiž k závěru, že rozhodčí smlouva je neplatná (§39 občanského zákoníku), a proto rozhodce, který zmíněný rozhodčí nález vydal, nebyl nadán pravomocí věc rozhodnout.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že povinný svou povinnost uhradit předmětnou částku v rozhodčím řízení, v němž byl vydán citovaný rozhodčí nález, nerozporoval, a ani tento rozhodčí nález nenapadl návrhem na jeho zrušení. V souvislosti s tím tvrdí, že pro existenci pravomocného rozhodnutí nemůže podat ve věci novou žalobu a svou pohledávku vymoci v exekuci, v důsledku čehož dochází k odepření spravedlnosti. Pokud městský soud posuzoval otázku pravomoci rozhodce, rozhodoval v rozporu s konstantní a aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně má jít o usnesení ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 20 Cdo 168/2005, ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 a ze dne 30. 6. 2011 sp. zn. 20 Cdo 1828/2011), jejichž stěžejní myšlenkou má být, že v případě uzavření rozhodčí smlouvy má být exekuce (nejprve) nařízena a případná námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy, resp. "nepravomoci" rozhodce k vydání exekučního titulu má být zkoumána nikoliv z úřední povinnosti, ale až k tvrzení povinného, a to buď v řízení o jeho návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, nebo v řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce podle §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v němž soud výkon rozhodčího nálezu přeruší a uloží povinnému, aby podal návrh na jeho zrušení; tomu má odpovídat i koncept námitek proti pravomoci rozhodce, které musí být uplatněny v průběhu rozhodčího řízení, aby následně strana mohla uspět se svým návrhem na zrušení rozhodčího nálezu (§33 zákona o rozhodčím řízení). Stěžovatelka dále - s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 - argumentuje tím, že mezi ní a povinným (naopak) rozhodčí smlouva uzavřena byla, a to v dohodě o uznání a splátkách, šlo o vztah mezi podnikateli a žádný z účastníků nijak práva druhého účastníka nepoškodil. Následně stěžovatelka uzavírá, že exekuční soud měl ověřit existenci rozhodčí smlouvy, neměl však pravomoc zabývat se při nařízení exekuce otázkou její platnosti. Tato otázka mohla a měla být zkoumána následně, neboť pouhé zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, tedy aniž by došlo k "odstranění" exekučního titulu, může mít "fatální" následek pro její pohledávku.
Kromě toho stěžovatelka vyslovuje názor, že rozhodčí smlouva by neměla být rušena jako celek, ale pouze ve své vadné části, je-li tato oddělitelná od částí ostatních. Obecné soudy by měly respektovat svobodnou vůli stran založit pravomoc rozhodců, přičemž není možné na všechny smlouvy, které neobsahují konkrétní jména rozhodce či nezakládají pravomoc stálých rozhodčích soudů, hledět jako na neplatné. Městskému soudu následně stěžovatelka vytýká, že pokud poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nezohlednil, že nebyly uzavřeny obsahově shodné rozhodčí smlouvy. Odmítá přitom paušální posuzování rozhodčích smluv, resp. univerzální platnost názoru Nejvyššího soudu vysloveného v citovaném usnesení, a požaduje po obecných soudech, aby zkoumaly a interpretovaly obsah těchto smluv a braly v úvahu konkrétní skutkový a právní stav dané kauzy. V nyní souzené věci dle jejího názoru nedošlo k tomu, že by se rozhodce snažil stranám vnutit své řády a pravidla, tyto projevily svou svobodnou vůli k určení rozhodce tak, že toto právo delegovaly na třetí osobu. Podle stěžovatelky nelze ani souhlasit s tím, že městský soud na základě dílčího závěru o výběru rozhodce způsobem obcházejícím zákon rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na to, že případným potvrzením závěrů městského soudu se dostanou do patové situace tisíce věřitelů, kdy naopak dlužníci jako osoby, které nedostály svým závazkům, tyto nebudou nuceni plnit.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěry Ústavního soudu obsaženými v usnesení ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 199/13 s tím, že činí část zákona o rozhodčím řízení obsoletní, že zde uvedené odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou přiléhavé a že je třeba vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 20 Cdo 2857/2006.
Ústavní soud vyzval městský soud k vyjádření k ústavní stížnosti. Tento účastník řízení uvedl, že jeho rozhodnutí je v souladu s judikaturou vyšších soudů, a není ani v rozporu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu, neboť ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud zabývá i tím, zda rozhodnutí, jehož nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Současně Ústavní soud požádal o vyjádření vedlejšího účastníka Petra Mareše. Ten upozornil, že z důvodu nedostatečného právního vědomí nevěděl, jak by se měl v rozhodčím řízení bránit, a poukázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 199/13, v němž (jiného) stěžovatele zastupoval stejný právní zástupce, a další (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit náklady řízení.
Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k případné replice. V ní stěžovatelka shrnula, že rozhodčí smlouva byla uzavřena svobodně v době, kdy dlužník o svém závazku věděl a uznal jej, že neznalost práva dlužníka neomlouvá, že byl porušen princip právní jistoty, neboť obě strany jednaly v dobré víře v její platnost, že výklad městského soudu činí část zákona o rozhodčím řízení obsoletní, že nastala situace, kdy existuje pravomocné rozhodnutí, které nelze zrušit, avšak nepřiznávají se mu právní účinky, přičemž odmítá, že by judikatura Nejvyššího soudu, která nabízí správné řešení, byla překonána; tvrdí, je nutné rozlišovat, zda byla uzavřena rozhodčí smlouva, či nikoliv. Dále uvádí, že pokud by měla být povinna hradit dlužníkovy náklady zastoupení za situace, kdy ten neuhradil svůj nesporný závazek, nebylo by to spravedlivé.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi; zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti jednak zpochybňuje správnost závěru městského soudu o neplatnosti rozhodčí smlouvy, resp. doložky, a potažmo o pravomoci jmenovaného rozhodce spor mezi stranami rozhodovat, jednak má za to, že tato skutečnost je z hlediska řízení o nařízení exekuce irelevantní, neboť povinný má možnost (a povinnost) chránit svá práva jiným způsobem (§31 a 35 zákona č. 216/1994 Sb.). Posuzoval-li městský soud prvně uvedenou otázku, vycházel z usnesení (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž se konstatuje, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 občanského zákoníku (pro rozpor se zákonem). Možno podotknout, že v současné době již existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu vycházející z uvedeného právního názoru (viz např. rozsudek ze dne 25. 10. 2012 sp. zn. 23 Cdo 781/2012, usnesení ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3750/2011). Z napadeného usnesení je pak zřejmé, že se městský soud otázkou platnosti rozhodčí doložky obsažené v "Dohodě o uznání a splátkách dluhu" ze dne 26. 5. 2010 zabýval, načež dospěl k závěru, že tato obsahuje nepřípustný způsob určení rozhodce, a to zjevně z důvodu, že výše jmenovaný rozhodce byl určen na základě "Jednacího řádu rozhodčího řízení", vydaného Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., jež však není stálým rozhodčím soudem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice poukazuje na nutnost posuzování vždy konkrétního znění rozhodčí smlouvy, avšak přesvědčivou argumentaci, proč by právě na rozhodčí smlouvu uzavřenou mezi ní a povinným neměl právní názor Nejvyššího soudu dopadat, Ústavnímu soudu nepředestírá a její námitky míří spíše proti právnímu názoru Nejvyššímu soudu jako takovému. Ústavní stížnost zde tudíž - ve své podstatě - představuje polemiku s názorem obecných soudů na interpretaci a aplikaci §39 občanského zákoníku, tj. "podústavního" práva, jež je ovšem doménou obecných soudů, a Ústavní soud do této oblasti principálně nezasahuje. Dlužno dodat, že z uvedeného názoru Nejvyššího soudu vychází i Ústavní soud ve svých rozhodnutích (viz nálezy ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11, ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12, ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11 dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) a že shledal důvody jeho aplikace ve věci, jež byla prakticky identická s věcí nyní souzenou (viz usnesení ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 199/13).
Podstata další stěžovatelčiny námitky spočívá v tom, že exekuční soud není oprávněn v řízení o nařízení exekuce zkoumat otázku platnosti rozhodčí smlouvy a potažmo pravomoci rozhodce. Ani v tomto ohledu nelze stěžovatelce přisvědčit, neboť Ústavní soud mj. ve výše uvedených rozhodnutích vyslovil názor opačný, tedy že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, k čemuž je třeba dodat, že uvedené případy se týkaly rozhodnutí obecných soudů o nařízení exekuce, kde zmíněný nedostatek pravomoci rozhodce byl vyvozován právě z důvodu, že ujednání stran o rozhodčí doložce neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce; v této souvislosti pak bylo jmenováno již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Argumentuje-li stěžovatelka tím, že v důsledku postupu městského soudu již nebude moci vymáhat svou pohledávku, protože rozhodčí nález představuje překážku věci rozhodnuté, jde toliko o spekulaci stran výsledku případného soudního řízení, k čemuž lze dodat, že v něm bude na obecných soudech, aby nastalou situaci ústavněkonformním způsobem vyřešily. Jak přitom uvedl Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. III. ÚS 199/13, byl-li rozhodčí nález vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku věci rozsouzené nezakládá.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Je-li vedlejším účastníkem požadována náhradu nákladů řízení, zákon o Ústavním soudu stojí na principu, že účastníci a vedlejší účastníci si hradí náklady řízení sami (§62 odst. 3), přičemž postup podle §62 odst. 4 citovaného zákona je postupem výjimečným, kdy případ provázejí mimořádné okolnosti, jež ovšem v posuzované věci zjištěny nebyly. Vedlejší účastník argumentuje tím, že věc je identická s věcí vedenou pod sp. zn. III. ÚS 199/13, ovšem nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána dříve, a ani jinak nelze stěžovatelce vytknut, že by dané řízení bylo vyvoláno očividně "zbytečně", či dokonce že by šlo o prostředek šikany, neboť argumentace, jakou se stěžovatelka snažil zvrátit názor Ústavního soudu, nebyla zjevně nepřípadná, resp. nekvalifikovaná, pouze jí nebylo možné přisvědčit. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud vyhovět ani vedlejšímu účastníkovi, jede-li o jeho návrh na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu