ECLI:CZ:US:2007:3.US.376.06.1
sp. zn. III. ÚS 376/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., .zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, č.j. 20 Cdo 2439/2005-347, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, č.j. 20 Co 246/2005-299, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 3. 2005, č.j. E 2394/2000-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnosti podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo nesprávným výkladem a aplikací ustanovení §336h odst. 2 a odst. 3 o.s.ř. dojít k porušení v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zakotvených práv na soudní ochranu a rovnost účastníků soudního řízení; stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí vydaná v občanskoprávní věci, v níž byl účastníkem řízení (oprávněným, resp. dražitelem), zrušil.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze spisu okresního soudu, se podává, že soud prvního stupně napadeným usnesením vydražiteli společnosti ZAJÍMAVÁ PLOCHA, s.r.o. (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti) udělil příklep ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální poloviny označených nemovitostí v řízení o výkon rozhodnutí povinného PhDr. F. P., když neuznal jako důvodnou námitku stěžovatele (zde dražitele), že uvedený vedlejší účastník nebyl oprávněn se dražebního jednání - coby dražitel - zúčastnit. K odvolání stěžovatele odvolací soud toto usnesení potvrdil.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); dovolání pokládal za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovodil však, že není důvodné.
Nesprávnost těchto rozhodnutí obecných soudů dovozoval stěžovatel z tvrzení, že T. L. A., který se k dražebnímu jednání dostavil jako jednatel vedlejšího účastníka, jednak složil dražební jistotu za sebe coby fyzickou osobu (nikoli za vedlejšího účastníka) a jednak před započetím dražby nepředložil úředně ověřenou listinu, která by prokazovala jeho oprávnění za vedlejšího účastníka jednat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
K uvedenému je příhodné též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Obecné soudy dospěly k závěru, že dražební jistotu složil dražitel (vedlejší účastník), nikoli T. L. A., resp. že jmenovaný tak učinil "jménem dražitele a nikoli jménem vlastním". Odvolací soud konstatoval, že z pokladního příjmového dokladu ze dne 4. 3. 2005 (exekuční spis, č. l. 294) bylo zjištěno, že dražební jistotu T. L. A. složil jako jednatel vedlejšího účastníka (č.l. 308), a že z obsahu spisu se nikterak nepodává, že by se sám (coby fyzická osoba) mínil účastnit dražby. Dovolací soud tyto závěry aproboval, maje na zřeteli právní úvahy, v jejichž rámci byly vyjádřeny, zdůrazňuje širší kontext rozhodného jednání.
Není důvod tomuto (skutkovému) závěru (ve vztahu k podmínce podle §336h odst. 2 o.s.ř.) oponovat, natožpak z ústavněprávních pozic; soudy jej ukotvily v dostupných zjištěních a logicky a srozumitelně odůvodnily. Podmínky pro intervenci Ústavního soudu, jež byly co do skutkového přezkumu výše vyloženy, splněny evidentně nejsou.
Nelze ani vznést efektivní námitku proti soudy podanému výkladu ustanovení §336h odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
Soud prvního stupně v odůvodnění usnesení konstatoval, že mu bylo oprávnění T. L. A. jednat za vedlejšího účastníka známo z úřední činnosti. Odkázal na listiny založené ve spise tamějšího soudu sp. zn. 11 C 79/2002 (č.l. 97), jakož i v exekučním spise (č.l. 108, 170, 183, 214-218, 230, 242, 245, 248 an., 251, 254, 256). Soud rovněž k průkazu jednatelského oprávnění založil do spisu aktuální internetový výpis z obchodního rejstříku (č.l. 257-8) a "smlouvu o zajištění inženýrských sítí ze dne 1. 3. 2005" s úředně ověřeným podpisem jednatele vedlejšího účastníka; ten následně podal i úředně ověřený výpis z obchodního rejstříku (č.l. 266).
Odvolací i dovolací soud pak dospěly k závěru, že předložení úředně ověřeného výpisu z obchodního rejstříku až po udělení příklepu nepředstavuje vadu řízení, která by měla vliv na věcnou správnost rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně měl před tím, než udělil příklep, přiměřenou jistotu, že T. L. A. je oprávněn jednat za dražitele.
V dané věci podaný výklad podmínky podle §336h odst. 3, věty druhé, o.s.ř., za které mohl být vedlejší účastník dražitelem, obstojí - v konkrétních poměrech dané věci - i v rovině ústavněprávní; je přiléhavě odůvodněn jak logicky tak účelovým kontextem. Lze bez potíží přijmout východisko, vyložené dovolacím soudem, že "účelem dražebního jednání je prostřednictvím realizace předmětu dražby docílit co nejvyššího podání a dosáhnout tak plného uspokojení oprávněného a dalších věřitelů (§336f o.s.ř.), spolu s úhradou souvisejících soudních nákladů", čemuž odpovídá "procesními předpisy daná možnost účasti na dražebním jednání co nejširšího okruhu osob (jež splňují zákonem stanovené předpoklady), neboť pouze v takovémto případě lze zjistit, popř. se alespoň dostatečně přiblížit ke skutečné tržní ceně předmětu dražby". Ústavní soud nemá ani důvod překážet úsudku, že "lpění na formálních předpokladech, za nichž se může právnická osoba zúčastnit dražebního jednání - bez zohlednění dané procesní situace, a tím individuality tohoto případu - by bylo s uvedeným smyslem dražby v příkrém rozporu a bylo by ve vztahu k dražební skutečnosti jen projevem nadbytečného procesního formalismu, nerespektujícího účel daného stádia vykonávacího řízení".
Přisvědčuje-li Ústavní soud uvedeným názorům, pokládá však za vhodné připomenout, že tím nemíní nikterak potlačovat zásadu, vtělenou do ustanovení §336h odst. 3, věty druhé, o.s.ř.; rozhodným totiž bylo v dané konkrétní věci posouzení podmínek, za kterých mohl být udělen příklep vedlejšímu účastníku, resp. za kterých by odvolací soud mohl usnesení soudu prvního stupně o příklepu změnit (§336k odst. 3 o.s.ř.).
Lze-li pokládat právní závěry, k nimž obecné soudy v dané věci dospěly - v kontextu podústavního práva - za správné (jejich shrnutí soudem dovolacím může být ztěžka výstižnější), je logicky vyloučeno, aby přijatá právní posouzení obecných soudů mohla být naopak chápána jako extrémně vybočující ze standardů soudní praxe, resp. jako nepředvídatelná či jinak "svévolná", což jediné - jak bylo výše vyloženo - by mohlo ve sledovaných souvislostech vést k ústavněprávním důsledkům.
Shrnutím řečeného je proto namístě závěr, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a uplatněním shodných námitek nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu