ECLI:CZ:US:2016:3.US.3830.15.1
sp. zn. III. ÚS 3830/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Vitáskové, zastoupené Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 5. listopadu 2015 č. j. ZT 215/2015-35 a usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, ze dne 17. srpna 2015 č. j. OKFK-1762-59/TČ-2015-252300 a ze dne 2. listopadu 2015 č. j. OKFK-1762-104/TČ-2015-252300, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 6 odst. 1 až 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení. Dále se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nadepsaným orgánům uložil povinnost obnovit stav před porušením jejích lidských práv a svobod a rozhodl, že Okresní státní zastupitelství v Jihlavě není místně příslušné v této věci a že je povinností věcně a místně příslušných orgánů činných v trestním řízení přidělit tuto trestní věc nestrannému policejnímu orgánu. Současně stěžovatelka požaduje odklad vykonatelnosti rubrikovaných rozhodnutí a přednostní projednání její ústavní stížnosti.
2. Policejní orgán shora uvedeným usnesením ze dne 17. 8. 2015 zahájil trestní stíhání stěžovatelky pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Instanční stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení Okresní státní zastupitelství v Jihlavě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítlo [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
3. Vedoucí expozitury policejního orgánu (Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové) usnesením ze dne 2. 11. 2015 č. j. OKFK-1762-104/TČ-2015-252300 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatelky proti usnesení vrchního komisaře téhož policejního orgánu kpt. Mgr. Davida Jevčáka
ze dne 12. 10. 2015 v předmětné trestní věci, kterým rozhodl podle ustanovení §31 odst. 1 tr. řádu s odkazem na §30 tr. řádu, že tento příslušník policejního orgánu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v konkretizované věci, neboť v souladu s ustanovením §30 odst. 1 tr. řádu k vyloučení neshledal důvody.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její trestní stíhání se odvíjí ze zcela účelově vykonstruovaného obvinění, vedeného záměrem její suspendace z jedné z nejvýznamnějších funkcí v České republice, kterou bezpochyby předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen "Úřad"), coby nezávislý regulátor energického trhu, je. Uvádí, že v rámci výkonu své funkce se dostala do střetu s adresáty podpor obnovitelných zdrojů energií, když v minulosti mj. čelila úkladům o svůj život, nakonec proti ní bylo vzneseno zcela nesmyslné obvinění, které projednává Krajský soud v Brně, kde dosud nebyl vyhlášen ani rozsudek soudu prvního stupně, a proto došlo k vykonstruování - nyní projednávanou ústavní stížností oponovaného - zcela absurdního obvinění. Trestní řízení, tvrdí dále stěžovatelka, jí má znemožnit soustředění se na práci v Úřadě, vytvářet tlak v kontextu neustálých "mediálních tahanic", a tím ji přimět k zřeknutí se výkonu povinností nezávislého regulátora energetického trhu a rezignaci na funkci.
5. Stěžovatelka vytýká porušení §18 tr. řádu, jelikož místem spáchání trestného činu není a nemůže být sídlo Úřadu v Jihlavě, ale případně, pakliže by se jednalo o jednání jakkoli trestné, byť tomu tak není, by jím mohla být toliko Praha 7, neboť v jejím obvodu došlo ke jmenování JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D., do funkce místopředsedkyně tohoto orgánu. Dozorujícím státním zastupitelstvím by v této věci mělo být Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7, případně věcně a místně příslušné státní zastupitelství spadající pod Vrchní státní zastupitelství v Praze, nikoli Okresní státní zastupitelství v Jihlavě, které vykazuje zcela nevysvětlitelný eminentní zájem se touto trestní věcí zabývat. Stěžovatelka dovozuje, že je třeba, aby své stanovisko zaujalo Nejvyšší státní zastupitelství, které je s ohledem na subordinaci nejbližším vyšší společným nadřízeným oběma státním zastupitelstvím.
6. Usnesení policejního orgánu ze dne 17. 8. 2015 postrádá vymezení byť pouhého podezření stran skutku a v něm tvrzených skutečností ve vztahu ke stěžovatelce, a to zejména v návaznosti na užitou právní kvalifikaci. Naplnění jednotlivých skutkových podstat trestných činů, a to, jak po objektivní, tak subjektivní stránce, je z předmětného usnesení ve svém důsledku naprosto vyloučené.
7. Upozorňuje, že stát, představující jedinou entitu, která by čistě teoreticky mohla být poškozeným, s jejím trestním stíháním souhlas dosud nedal, tedy při dodržení platných trestně procesních právních norem, nelze proti ní v trestním stíhání pokračovat (§163 odst. 1 tr. řádu a §220 tr. zákoníku). Lze mít za to, že souhlasem měly orgány činné v trestním řízení disponovat, než proti ní vznesly obvinění, a je skutečně absurdním, že se tak nestalo.
8. Podle stěžovatelky JUDr. Renata Vesecká, Ph.D., splňovala předpoklady pro jmenování do předmětné funkce jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně, státní zástupkyně a advokátka byla perfektním odborníkem na obsazované místo, mj. i pokud jde o rozsah kompetencí pro tuto funkci potřebných, kdy šlo zejména o právní, správní a správněprávní agendu. Navíc výklad dotčené části zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "energetický zákon"), jistě náleží do kompetence předsedkyně Úřadu (tj. stěžovatelky). Tento právní předpis nikde nehovoří o tom, jak přesně má praxe osob, které by měly zastávat vedoucí úlohy v Úřadu, vypadat, to, že by to mohla být praxe v energetických firmách, ještě nevylučuje, že to může být praxe jiná, která souvisí s energickými předpisy. Dedukce policejního orgánu, že JUDr. Renata Vesecká, Ph.D., jako advokátka a státní zástupkyně, event. nejvyšší státní zástupkyně, nepřicházela do praktického vlivu s energetickým právem, je absolutně nepodložená a především mylná.
9. Ze strany policejního orgánu jde v souvislosti s tvrzením o nedostatku praxe o absurdní lpění na liteře zákona, která by však při této aplikaci absolutně odporovala jeho duchu. Ustavení JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D., do funkce nenastalo aktem správním, ale pracovněprávním, a nikoli plně jednostranným, ale dvoustranným právním jednáním ve formě vydání aktu jmenujícím, tedy předsedkyní Úřadu a jmenovanou JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., jeho přijetím a "ujmutím" se funkce. A od tohoto okamžiku v rámci pracovněprávních povinností jmenovaná odváděla práci v souladu se svými pracovními povinnostmi, tedy se nejednalo o neoprávněné zaopatření prospěchu jinému, a stejně tak nelze dojít k závěru, že byly vynaloženy peníze státu za odvedenou práci jmenované chybně. Orgány činné v trestním řízení též přehlédly, že vytvoření systemizovaného místa představuje pracovněprávní agendu, nikoli působení předsedkyně Úřadu.
10. Usnesení policejního orgánu postrádá náležitosti ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu, zejména z něj nevyplývá informace o konkrétním úmyslu stěžovatelky, obsahující složku vůle a vědění, a to alespoň nepřímého ve vztahu k jednání směřujícímu k překročení její pravomoci, zákonem svěřené, jakož i k neoprávněnému následku ve formě vzniku škody, a tím samým k zajištění neoprávněného majetkového prospěchu třetí osobě. Oproti tomu policejní orgán zcela účelově vytrhává určité skutečnosti z jejich kontextu a přisuzuje jim absolutně nepřijatelné konotace a vytváří tak dojem zdánlivě oprávněného trestního stíhání proti stěžovatelce. Stěžovatelka zpochybňuje závěry státního zastupitelství výtkou, že nelze vůbec uzavřít, že je zřejmé, čeho nezákonného, kdy a jak se měla dopustit, resp. že odůvodnění policejního orgánu je dostatečné, přezkoumatelné, srozumitelné, a tedy zákonné.
11. V souvislosti s usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, ze dne 2. 11. 2015 č. j. OKFK-1762-104/TČ-2015-252300 stěžovatelka dovozuje, že policejní orgán, včetně vrchního policejního komisaře kpt. Mgr. Davida Jevčáka, je podjatý. Připomíná přitom ustálenou praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle které i pouhé zdání podjatosti soudce ve výše uvedených směrech může mít význam pro existenci pochybností o jeho nestrannosti (viz např. rozsudek ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack v. Belgie a rozsudek ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein v. Švýcarsko).
12. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na argumentaci obsaženou v dalších podáních v předmětné trestní věci.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu a jeho částečná nepřípustnost
13. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, proti které je vedeno trestní řízení, v němž došlo k tvrzenému zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
14. Dále Ústavní soud posoudil přípustnost návrhu a dospěl k závěru, že tato podmínka splněna není, pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti usnesení policejního orgánu (Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové) ze dne 2. 11. 2015 č. j. OKFK-1762-104/TČ-2015-252300.
15. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
16. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
17. Uvedená zjištění činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
18. Procesní pravidla poskytování ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám nepřipouštějí, aby ochranu proti tvrzenému zásahu Ústavní soud poskytl dříve, než budou vyčerpány k tomu určené procesní prostředky v řízení před soudy, které jsou k této ochraně podle čl. 4 Ústavy povolány. V daných souvislostech stojí za připomenutí obdobné závěry, které Ústavní soud formuloval v usnesení ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 134/06, ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1982/08, ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 2616/09, ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 3336/10, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 2663/12, ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13 a ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 826/14, jakož i další judikatuře, dostupné na http://nalus.usoud.cz.
19. Posouzení situace stěžovatelky v souvislosti s námitkami týkajícími se podjatosti vrchního komisaře označeného policejního orgánu by proto bylo zásahem Ústavního soudu do kompetence, jak ji trestní řád stanoví jednak ve prospěch (obecných) soudů, následně pak ve prospěch Ústavního soudu, avšak až poté, co bylo soudy pravomocně rozhodnuto. Jinými slovy, rozhodl-li by o ústavnosti právní pozice stěžovatelky Ústavní soud již nyní, vyloučil by možnost, aby se sám následně mohl zabývat ústavností rozhodnutí soudů. Nepřípustnost této části ústavní stížnosti tak stěžovatelku nezbavuje práva na ústavní ochranu, nýbrž naopak pro ni vytváří řádné právní předpoklady v podobě respektu k soustavě orgánů ochrany práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v dalších jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. K posouzení argumentů stěžovatelky konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02, IV. ÚS 47/03, II. ÚS 192/03, IV. ÚS 213/03, II. ÚS 364/03, IV. ÚS 568/03, I. ÚS 598/14, I. ÚS 1887/14, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, respektive teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
22. Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 7 tr. řádu připuštěna stížnost. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno s takovým zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný.
23. Tento právní názor byl zčásti korigován až nálezem ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou však lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o svévoli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
24. Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by zahájení trestního stíhání proti stěžovatelce trpělo neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti, svědčící o spáchání konkrétního trestného činu, nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
25. Řečené platí pro oponenturu výkladu energetického zákona, kdy stěžovatelka nenamítá, že aplikovaná ustanovení tohoto právního předpisu jsou protiústavní (srov. §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), nýbrž vytýká absurdní lpění na liteře zákona, které podle jejího názoru absolutně odporuje jeho duchu, čímž se míní přiblížit námitce přepjatého formalismu, jakož i pro stěžovatelčinu polemiku ohledně správněprávního anebo pracovněprávního charakteru jmenování místopředsedkyně Úřadu.
26. K trestnímu stíhání pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. řádu), je třeba souhlasu poškozeného (§163 tr. řádu). Stěžovatelka nicméně existenci takového vztahu nedovozuje, resp. uvedenou podmínku v souvislosti s namítanou absencí souhlasu ve smyslu §163 tr. řádu přehlíží.
27. Stěžovatelka vytýká porušení §18 tr. řádu s tím, že místem spáchání trestného činu podle jejího názoru není a nemůže být sídlo Úřadu v Jihlavě. Aniž by Ústavní soud predisponoval stěžovatelkou ohlašované postupy Nejvyššího státního zastupitelství, připomíná, že místem, kde byl trestný čin spáchán (forum delicti comissi), je především místo, kde došlo k jednání pachatele, jež naplňuje objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. K otázce místní příslušnosti státního zastupitelství lze připomenout též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tz 69/2009.
28. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný (sub 14 - 19) a ve zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
29. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat, neboť se stal bezpředmětným.
30. O stěžovatelčině návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl (§39 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu