ECLI:CZ:US:2018:3.US.3838.17.1
sp. zn. III. ÚS 3838/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Ing. Petra Kulhánka a 2) Ing. Pavla Kulhánka, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 28 Cdo 2101/2017-819, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 24 Co 49/2016-765 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 28 C 284/2003-680, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a subjektů 1) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, sídlem Řásnovka 770/8, Praha 1 - Staré Město, 2) Hlavní město Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 3) Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, sídlem Betlémská 267/9, Praha 1 - Staré Město, 4) Správní bytové družstvo Rozvoj, sídlem Jihlavská 1276/17, Praha 4 - Michle, 5) Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci, sídlem Hvězdova 1594/19, Praha 4 - Nusle, 6) MOTOKOV, a.s., v likvidaci, sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice a 7) Česká telekomunikační infrastruktura, a.s., sídlem Olšanská 2681/6, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soudy rozhodovaly o žalobách stěžovatelů a vedlejších účastníků 1) a 2) o určení vlastnictví k v žalobě specifikovaným pozemků. Stěžovatelé se vlastnictví domáhali z titulu restitucí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelé i vedlejší účastníci 1) a 2) navrhovali odlišné určení vlastnictví, než jak plynulo z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 3247/92/4 ze dne 26. 2. 2003. Po smrti matky stěžovatelů bylo v řízení pokračováno ohledně jejích nároků se stěžovateli jako s jejími procesními nástupci. Soudy se věcí zabývaly opakovaně.
2. Soud prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných pozemků (o nichž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto v předchozích fázích řízení - pozn. ÚS). Podle soudu předmětné pozemky bezprostředně souvisejí s komunikací, s bytovými domy, resp. sídlištěm, jehož stavba byla zahájena před 24. 6. 1991 ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Na pozemky je tudíž nutno nahlížet jako na zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a to z důvodu, že bezprostředně souvisejí se stavbami a jsou nezbytně nutné k jejich provozu. Pozemky jsou dle soudu užívány výhradně pro veřejné účely a jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob je nereálné.
3. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil (vyjma části výroku týkajícího se pozemku parc. č. X v k. ú. Krč). Ve výrocích týkajících se nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
4. Dovolací soud pak dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
II. Tvrzení stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na ochranu majetku včetně porušení zákazu vyvlastnění mimo ústavně stanovené podmínky a právo na spravedlivý proces.
6. Nejvyšší soud dle stěžovatelů sice odkázal na svá předchozí rozhodnutí, resp. na rozhodnutí Ústavního soudu, avšak nezohlednil specifické okolnosti případu stěžovatelů, kterým rozhodnutími obecných soudů vznikla značná újma. Stejně tak nezohlednil specifické okolnosti případu ani odvolací soud. Stěžovatelé připomínají, že dle judikatury Ústavního soudu nemá být tolerován přepjatý formalismus a vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
7. Stěžovatelé uznávají, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15 ze dne 11. 7. 2017 (všechny nálezy a usnesení dostupné na nalus.usoud.cz), na který odkazuje též dovolací soud, je uvedeno, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit, resp. že naturální restituce je vyloučena zpravidla i v situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Zároveň však stěžovatelé připomínají, že použitím výrazu "zpravidla" sám Ústavní soud připustil možnost jiného postupu, proto nelze shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu formalisticky aplikovat na všechny případy bez zvážení specifických okolností dané věci. Účelem restitučního procesu je alespoň částečné zmírnění majetkových křivd. Stěžovatelé připomínají okolnosti zabrání předmětných pozemků jejich rodičů, a uvádějí, že mají k předmětným pozemkům silné citové pouto. Soudy mají dle stěžovatelů posuzovat, zda oprávněné osoby považují navrácení odňatého majetku za dostatečné zmírnění křivd v případě, kdy pozemky slouží veřejnému účelu. Stěžovatelé považují napadené rozhodnutí soudu prvého stupně za opětovnou persekuci jejich rodiny, neboť je jim odebrán majetek, který před 13 lety nabyli v dobré víře rozhodnutím pozemkového úřadu.
8. Stěžovatelé tvrdí, že "pokud státní orgány pochybily, musí to být z hlediska spravedlnosti i obecných právních principů pouze stát, kdo bude za případnou škodu odpovídat". Pokud došlo v průběhu 13 let trvajícího řízení ke změně rozhodovací praxe soudů a rozšíření výkladu zákona, nemůže to jít k tíži stěžovatelů.
9. Soudy se dle stěžovatelů nedostatečně vypořádaly s argumentem, že spoluvlastnický podíl jiných fyzických osob na některých blíže specifikovaných pozemcích nebyl zpochybněn, zatímco spoluvlastnictví stěžovatelů ano. Stěžovatelé považují proto napadená rozhodnutí za nespravedlivá.
10. Stejně tak dle stěžovatelů nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu, že naturální restituce by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí, neboť sám pozemkový úřad ve veřejných nabídkách pro uspokojování nároků restituentů nabízí pozemky, které tento předpoklad též nenaplňují.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Úvodem je nutno předeslat, že cílem zákona o půdě, resp. restitučních zákonů obecně, bylo odčinění či zmírnění některých křivd způsobených minulým režimem, přičemž zákon zároveň předpokládá výjimky, kdy naturální restituce není buď možná, nebo účelná.
14. V nálezu sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153) Ústavní soud konstatoval, že pokud by restituent z objektivních důvodů nemohl užívat nemovitost k účelu, pro který by mu měla být vydána, představuje případné vydání nemovitosti rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této konkrétní věci Ústavní soud dospěl k závěru o nemožnosti nalezení rozumné proporce mezi účelem restitucí a veřejným zájmem, neboť předmětné pozemky - travnaté plochy částečně porostlé veřejnou zelení, konkrétně park a sportovní hřiště, jsou využívány výlučně pro veřejné účely a jejich individuální využití ze strany oprávněných osob je nereálné.
15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) Ústavní soud uvedl, že v případě rozhodování obecného soudu o vydání pozemku, jehož zastavěnost podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je z hlediska obsahu zákonné výluky sporná, tvoří stav, kdy je pozemek užíván výhradně pro veřejné účely a není možno vykonávat vlastnická oprávnění jednotlivce, překážku jeho vydání ve smyslu §11 odst. 1 zákona o půdě. Jak dále připomenul Ústavní soud, realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat, přičemž v posuzovaném případě bránily konkrétní okolnosti restituentovi ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy s porostem nepřipadá v úvahu, totéž platí o držbě pozemku - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně rušena.
16. Podobně v nálezu sp. zn. III. ÚS 1961/15 ze dne 11. 7. 2017, na který odkazují i stěžovatelé, Ústavní soud zopakoval, že účelem restitučního procesu by nemělo být navracení pozemků, jež jsou veřejným statkem a jejichž faktické užívání oprávněnými osobami není z tohoto důvodu možné. Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení §1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě. Podle Ústavního soudu teleologická interpretace citovaného ustanovení zákona o půdě nesmí opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Je třeba zohlednit aktuální užívání pozemku, vyplývající např. z územního plánu dané lokality, a zvážit, nakolik je tato aktuální povaha nevratná. Nevratná změna účelu užívání pozemků kategorie "veřejná zeleň v intravilánu obce" brání jejich vydání restituentovi. Pokud by rozhodnutím ve prospěch oprávněných osob a vydáním předmětných pozemků došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), ocitl by se takový stav v kontradikci s účelem pozemkové restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě. Účelem restituce podle zákona o půdě nepochybně nebylo vracet oprávněným osobám jen "holé vlastnictví". Nastalý skutkový a právní stav "holého vlastnictví" tvoří tedy překážku vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
17. Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že na věc stěžovatelů jsou plně aplikovatelné závěry Ústavního soudu uvedené v citovaných nálezech. Obecné soudy ostatně s judikaturou Ústavního soudu pracovaly a v souladu s ní rozhodly.
18. Posouzení konkrétních okolností případu při rozhodování o aplikaci některé z výjimek dle §11 zákona o půdě je v prvé řadě věcí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1196/14 ze dne 21. 5. 2014 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2655/15 ze dne 19. 1. 2016). Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasahovat pouze v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], nebo při nerespektování samotné rozhodovací praxe Ústavního soudu.
19. Soud prvého stupně se každým sporným pozemkem zabýval zvlášť, přičemž podrobně popsal jeho charakter a návaznost na okolní stavby či infrastrukturu (pozemky v blízkosti křižovatky, kopírující přilehlé chodníky, nacházející se mezi komunikacemi, obklopující bytové domy, sloužící jako přístup k bytovým domům, vyplňující prostory mezi bytovými domy; pozemky, které jsou zastavěny chodníky či jsou v nich umístěny dělící pásy místních komunikací; pozemky před bytovými domy, zčásti zastavěny chodníkem apod.). Soud posuzoval při výkladu §11 odst. 1 písm. c) funkční souvislost pozemků se stavbami, tedy otázku celkové funkční provázanosti dotčených pozemků s ostatními pozemky a stavbami, tvořícími vzájemně provázaný soubor staveb (areál), zde sídlištní celek. Tento postup je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kterou nijak nezpochybnil ani Ústavní soud (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1196/14 ze dne 21. 5. 2014).
20. Ústavní soud neshledává v procesu zjišťování skutkového stavu, ani v jeho právním hodnocení jakoukoli vadu, která by mu umožnila rozhodnutí obecných soudů revidovat. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že by v jejich případě nebylo vycházeno "z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních".
21. Taktéž dovolací soud poměrně jasně zdůvodnil, že právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí věci závisí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (korespondující též aktuální judikatuře Ústavního soudu), přičemž dovolací soud neshledal důvody k jinému posouzení již vyřešených otázek.
22. Pokud jde o argument stěžovatelů, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 1961/15 použitím výrazu "zpravidla" sám Ústavní soud připustil možnost jiného postupu, nezbývá než uvést, že citované závěry (resp. žádný ze závěrů) Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 1961/15 slovem "zpravidla" uvozeny nejsou.
23. Nelze ani přisvědčit stěžovatelům, že by neúspěch před obecnými soudy při určení vlastnictví sporných pozemků představoval "opětovnou perzekuci" či dokonce vyvlastnění majetku ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Tímto argumentem by byl totiž zpochybněn smysl soudního přezkumu v restitučních věcech jako takový. Jakékoli soudní rozhodnutí konstatující nezákonnost postupu pozemkového úřadu při neoprávněném vydání majetku (resp. při neoprávněném určení vlastnictví) by pak bylo možno ústavně napadat jako opětovnou perzekuci. Tím by však byl soudní přezkum rozhodnutí exekutivy v restitučních věcech ústavně znemožněn, což by byl důsledek bezpochyby nežádoucí a v důsledku popírající právo na soudní ochranu. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit stěžovatelům, že by mohlo soudní rozhodnutí o určení vlastnictví k předmětným pozemkům představovat vyvlastnění či opětovnou perzekuci. Bylo pouze soudně postaveno na jisto, kdo je vlastníkem sporných pozemků.
24. Ústavní soud zároveň připomíná, že v případě překážky bránící naturální restituci má oprávněná osoba právo na náhradní plnění. Nebude-li nárok vypořádán poskytnutím jiného vhodného pozemku, je možné poskytnutí náhrady v penězích (srov. §16 odst. 1 zákona o půdě). Zde pak Ústavní soud pro úplnost odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18. 7. 2017, v němž formuloval požadavky na výši finanční náhrady předpokládané v §28a zákona o půdě. Konkrétně Ústavní soud uvedl, že tato finanční náhrada má umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. 7. 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, nelze trvat na doslovném výkladu §28a zákona o půdě. Dané ustanovení je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.
25. Pokud jde o tvrzenou nespravedlnost, resp. nerovnost vlastnického práva spočívající v tom, že některé předmětné pozemky jsou ve spoluvlastnictví jiných fyzických osob, jejichž vlastnictví nebylo zpochybněno, nelze z uvedeného právního stavu dovozovat ústavní nárok stěžovatelů na úspěch v soudním sporu. Byl-li totiž určitý pozemek vydán pozemkovým úřadem konkrétnímu subjektu, přičemž rozhodnutí pozemkového úřadu poté nebylo napadeno u soudu, nelze argumentovat principem rovnosti se závěrem, že ve všech podobných případech má být rozhodnuto shodně. Nenapadené rozhodnutí pozemkového úřadu nemůže být z povahy věci "závazným vzorem" pro obdobné případy s tím, že jinak dojde k porušení principu rovnosti. Opět by tím zcela postrádal smysl jak samotný soudní přezkum, tak sjednocující judikatura Nejvyššího soudu, resp. judikatura Ústavního soudu. Pokud tedy soudy rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, resp. v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, nelze jako porušení ústavních práv namítat pouhou skutečnost, že u některého z pozemků zůstalo vůči jinému spoluvlastníkovi v platnosti odlišné rozhodnutí pozemkového úřadu, a to jen proto, že soudně napadeno nebylo.
26. Tvrdí-li stěžovatelé, že "pokud státní orgány pochybily, musí to být z hlediska spravedlnosti i z hlediska obecných právních principů a norem opět pouze stát, kdo bude za případnou škodu odpovídat tomu, na jehož úkor pochybil", nelze obecně vůči tomuto závěru ničeho namítat. Předmětem řízení však není posuzování odpovědnosti za škodu, nýbrž posouzení ústavnosti postupu obecných soudů v řízení o určení vlastnictví.
27. Trvalo-li soudní řízení 13 let, může jít o relevantní argument z hlediska práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, k čemuž se však nyní Ústavní soud nemůže vyjádřit, neboť porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů není předmětem této ústavní stížnosti a s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, resp. na povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky nápravy, ani být nemůže. Sama délka řízení však nemůže být rozhodná z hlediska přezkumu merita nyní posuzované věci.
28. Ústavní soud nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatelů a obsahu napadených rozhodnutí tvrzením stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručených práv přisvědčit.
29. Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu