ECLI:CZ:US:2019:3.US.3965.18.1
sp. zn. III. ÚS 3965/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, sídlem Minská 3173/38, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. března 2018 č. j. 2 KZV 38/2017-37, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení, Brno (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. KRPB-47411-169/TČ-2015-060083-KF podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájila trestní stíhání stěžovatele, obviněného I. K. a obviněné obchodní korporace XX, pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") byla stěžovatelova instanční stížnost proti usnesení policejního orgánu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
4. Krajské státní zastupitelství usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 2 KZV 38/2017-41 rozhodlo tak, že výše specifikované usnesení policejního orgánu se vůči obchodní korporaci XX, jako neodůvodněné ruší a odkládá se věc podezření z předmětného zločinu ve vztahu k této právnické osobě, protože trestní stíhání je neúčelné, neboť o skutku již bylo rozhodnuto jiným orgánem a toto rozhodnutí považuje krajské státní zastupitelství za postačující.
5. Stěžovatel následně podal stížnost proti postupu státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, ve které se domáhal uplatnění zásady "dobrodiní souvislosti". Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") posoudilo toto podání jako podnět k výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství a vyrozuměním ze dne 4. 10. 2018 č. j. 1 VZT 158/2018-24 konstatovalo, že postup krajského státního zastupitelství je správný a není nutné přijímat opatření k nápravě.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává zásady beneficium cohaesionis a namítá, že byl krajským státním zastupitelstvím bezdůvodně znevýhodněn oproti konkretizované právnické osobě, neboť jediný rozdíl představovala okolnost, že usnesení ze dne 17. 4. 2018 č. j. 2 KZV 38/2017-41 vydala státní zástupkyně z vlastního podnětu, nikoli k jeho instanční stížnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že jde o společnost, jejímž jediným vlastníkem a jediným jednatelem v minulosti byl on sám. Přesto jsou totožné úkony hodnoceny jednou jako odůvodněně trestné, podruhé coby úkony, jejichž trestní stíhání je neúčelné. Podle stěžovatele v těchto úvahách nelze nalézt logický a spravedlnosti odpovídající právní základ, který by odůvodňoval zásah do jeho právní sféry.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění podmínek řízení.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Otázkou, zda je podnět k výkonu dohledu vyššímu státnímu zastupitelství (v dané věci vrchní státní zastupitelství) opravným prostředkem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud v minulosti již zabýval. Ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 476/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyslovil, že tzv. podnět k dohledu adresovaný nadřízenému státnímu zastupitelství, který má oporu v zákoně o státním zastupitelství (§12c a §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství) není v tomto případě opravným prostředkem podle zákona o Ústavním soudu. Podobně pak Ústavní soud zhodnotil zvláštní charakter podnětu k dohledu např. v rozhodnutích ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 203/03, ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 1631/11, ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 423/12, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 a ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3012/16.
10. Ústavní soud toliko zdánlivě rozdílný názor vyslovil v nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), kdy však posuzoval ústavní stížnost podanou poškozeným. Tuto situaci je nutno od nyní posuzované věci odlišit, neboť v citovaném nálezu šlo o přezkum již ukončeného (resp. nikdy nezahájeného) trestního řízení. V nynějším případě jde naopak o přezkum rozhodnutí krajského státního zastupitelství procesně navazujícího na usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Dlužno doplnit, že ani autoremedura nemůže být chápána jako opravný prostředek, který musí stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, a to už jen proto, že jde o nenárokový institut a závisí pouze na vůli orgánu, který usnesení vydal, zda na základě případného podnětu opravu provede.
11. Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rubrikovanému usnesení krajského státního zastupitelství se odvíjí od jeho doručení stěžovateli, nikoli až z doručení vyrozumění vrchního státního zastupitelství.
12. Ze stěžovatelova procesního postupu, jmenovitě podání ze dne 16. 8. 2018 označeného jako "žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu", je patrné, že s obsahem usnesení krajského státního zastupitelství byl již tehdy obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 2962/07 a ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1506/08). Byla-li ústavní stížnost podána až dne 5. 12. 2018, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
13. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj