ECLI:CZ:US:2018:3.US.4006.17.1
sp. zn. III. ÚS 4006/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele I. G., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, sídlem 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2017 č. j. 7 To 336/2017-46, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na tzv. rovnost zbraní v kontradiktorním řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, ústavní zásady zákazu dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny a ústavní zásady nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 10. 2017 č. j. 35 PP 336/2017-37 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dle okresního soudu neprokázal stěžovatel po odsouzení dostatečné polepšení, neboť ještě před nástupem výkonu trestu odnětí svobody (avšak po pravomocném odsouzení) páchal další závažnou trestnou činnost. Tato trestná činnost navíc nebyla ojedinělým excesem, a proto je třeba míru polepšení (zbavení se rysů a návyků vedoucích k páchání trestné činnosti) hodnotit přísněji. Vzhledem k výše uvedenému nemůže pak stěžovatel dle okresního soudu splňovat ani třetí podmínku pro podmíněné propuštění. Příslib bydlení a zaměstnání na tomto závěru nic nemění, neboť je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatel by se vrátil do prostředí, v němž páchal trestnou činnost.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu okresního, když rovněž neshledal, že by u stěžovatele došlo k takovému polepšení, které by umožňovalo jeho podmíněné propuštění. Uvedl, že nelze přihlížet jen k chování ve výkonu trestu, ale k veškerému chování po pravomocném odsouzení. Stěžovatelovo dobré chování ve věznici může být dle soudu způsobeno jeho opakovanou adaptací na podmínky omezení osobní svobody. Splněna pak dle krajského soudu není ani třetí podmínka pro podmíněné propuštění, neboť stěžovatel žádnou mimořádnou aktivitou neprokázal, že by se měl v budoucnu páchání trestné činnosti vyvarovat.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že argumentace soudů je v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16. Soudy dle stěžovatele předem vyloučily možnost jeho podmíněného propuštění kvůli jeho trestní minulosti, aniž by zohlednily nápravu stěžovatele a aktuální informace k němu. Pořízené důkazy byly vůči stěžovateli příznivé. Soudy však hodnotily stěžovatelovo chování před výkonem trestu, a nikoliv během něj. Stěžovatel během výkonu trestu uzavřel manželství, má pevné rodinné zázemí, manželka s dítětem žijí v domě stěžovatelových rodičů, kde může bydlet i stěžovatel. Stěžovatel uhradil veškerou způsobenou škodu, omluvil se poškozené, má příslib zaměstnání a jeho hodnocení z výkonu trestu je bezchybné. Stěžovatel ve výkonu trestu pracuje na nestřeženém pracovišti a začal spolupracovat se zájmovým sdružením KOTEC. Ke všem těmto okolnostem soudy nepřihlédly. Navíc ani řádně nezjistily skutkový stav, když si pro své rozhodnutí nevyžádaly trestní spisy. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Byl přitom veden těmito úvahami.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že hodnocení důkazů a aplikace podústavních právních předpisů v otázkách míry napravení a resocializace odsouzeného přísluší téměř výhradně pouze obecným soudům (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nahlíží pak Ústavní soud jako na zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Přitom samo naplnění předpokládaných formálních důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. např. usnesení ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2655/11). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 4024/13). Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným chováním během určité části výkonu tohoto trestu.
8. Ke splnění podmínek pro předčasné ukončení výkonu trestu odnětí svobody je dle Ústavního soudu podstatné, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16). Není totiž vůbec výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany ve zneužití opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Do jejich nezávislého rozhodnutí by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
9. Co se konkrétně stěžovatelova případu týče, obecné soudy v jeho věci v souladu se zákonem dovodily, že není splněna již tzv. druhá podmínka pro podmíněné propuštění, a sice prokázání polepšení po pravomocném odsouzení. Stěžovatel ještě před nástupem do výkonu trestu, avšak po odsouzení, páchal další (a dokonce závažnější) trestnou činnost. Je zcela souladné se zákonem a ústavními principy, přihlédnou-li soudy k této skutečnosti a přisoudí jí zásadní význam. Zvláště pokud od spáchání této trestné činnosti neuplynula mimořádně dlouhá doba. V tomto ohledu se stěžovatelův případ významně odlišuje od případu, v němž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16. Závěry tohoto nálezu naopak krajský soud nepřímo vystihl, když správně poukázal na to, že podmíněné propuštění se má uplatnit v případech, kdy odsouzený nějakou v jeho poměrech mimořádnou aktivitou prokáže zbytnost dalšího odnětí svobody (zejména pro účely hodnocení prognózy vedení řádného života). Právě úplné přehlédnutí takových mimořádných okolností Ústavní soud v uvedeném nálezu vytknul obecným soudům. Ve stěžovatelově případě však soudy žádné takové okolnosti nepřehlížely, nýbrž naopak všechny stěžovatelem vznesené argumenty vzaly v potaz, přičemž šlo zejména o zajištěné bydlení a práci a dále slušné (tedy normální) chování ve výkonu trestu. Nevyhodnotily je však jako dostatečně přesvědčivé pro zkrácení stěžovatelova trestu. Takový postup proto není v rozporu se shora uvedenými ustanoveními ústavního pořádku.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu