ECLI:CZ:US:2020:3.US.4022.19.1
sp. zn. III. ÚS 4022/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 21 Cdo 2261/2019-226, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 č. j. 23 Co 202, 203, 390/2018-202, rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. prosince 2017 č. j. 5 C 4/2015-125, ze dne 14. února 2018 č. j. 5 C 4/2015-169 a doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. srpna 2018 č. j. 5 C 4/2015-186, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. 5 C 4/2015-125 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici o zaplacení 108 435 Kč s příslušenstvím v návaznosti na pracovní úraz. Stěžovatelka tvrdila, že při plnění pracovních úkolů při nakládání pytlů do kontejneru ucítila bolest v pravém rameni. Po řadě vyšetření byla hospitalizována s podvrtnutým ramenním kloubem a byla operována. Uvedenou částku stěžovatelka požadovala jako náhradu platu za dobu pracovní neschopnosti, náhradu nákladů vynaložených na léčení a náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. Vedlejší účastnice odmítla utrpěný úraz uznat jako pracovní. Obvodní soud vyhodnotil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v den, kdy mělo k pracovnímu úrazu dojít, stěžovatelka konala takové práce, jak v žalobě popsala. Nebylo prokázáno, že by se událost tak, jak ji stěžovatelka popsala, vůbec stala. Nikdo ze svědků nebyl přítomen tomu, že by stěžovatelka nosila a zvedala takové množství pytlů, co tvrdila. Nikdo ani nepotvrdil, že by pytle vážily tolik, co stěžovatelka odhadovala (některé i 16 kg), naopak dle informativního vážení jejich hmotnost činila 4 až 5 kg. I znalec jednoznačně vyloučil, že by tvrzenou činností došlo k úrazu. Vznik úrazu dle znalce nepotvrdil ani rentgenový snímek, z něhož byla patrná pouze počínající artróza ramenního kloubu. Důvodem operace byl neúrazový impingement syndrom.
3. Doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 5 C 4/2015-169 obvodní soud připustil rozšíření žaloby o částku 47 192 Kč s příslušenstvím, která představuje ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (I. výrok), a žalobu o uvedenou částku zamítl (II. výrok). K tomu odkázal na výsledek hodnocení důkazů v původním řízení, tj. závěr, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelkou tvrzenou činností došlo k úrazu. K procesní stránce obvodní soud poznamenal, že v průběhu řízení dne 29. 5. 2015 stěžovatelka rozšířila svou žalobu o částku 47 192 Kč, a jelikož o tomto dalším uplatněném nároku nebylo v rozsudku ze dne 1. 12. 2017 č. j. 5 C 4/2015-125 rozhodnuto, rozhodl o něm v doplňujícím rozsudku ze dne 14. 2. 2018 č. j. 5 C 4/2015-169 vydaným dle §166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Doplňujícím usnesením ze dne ze dne 20. srpna 2018 č. j. 5 C 4/2015-186 obvodní soud uložil stěžovatelce zaplatit České republice 7 750 Kč jako náhradu nákladů řízení. Šlo o náhradu znalečného, které vynaložil stát.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 23 Co 202, 203, 390/2018-202 potvrdil výše zmíněná rozhodnutí obvodního soudu vyjma I. výroku rozsudku č. j. 5 C 4/2015-169 o připuštění rozšíření žaloby, který odvoláním nebyl vůbec napaden. Městský soud označil za správná skutková zjištění obvodního soudu. Zmínil, že obvodní soud nepochybil, když vycházel ze závěrů znaleckého posudku, dle něhož šlo o syndrom dráždění chrupavky, jenž se posuzuje jako neúrazový, přičemž vznik stěžovatelkou udávaných zdravotních potíží nemá jako příčinu úrazový mechanismus. Jde o obecné onemocnění, kde určitý vliv mohla mít fyzická zátěž. Dle městského soudu vzhledem k jednoznačnému znaleckému závěru obvodní soud nepochybil, když pro nadbytečnost zamítl důkazní návrh výslechem lékaře, který stěžovatelku před operací vyšetřil.
6. Dovolání proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 18. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 2261/2019-226. Vyhodnotil, že v dovolání stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je jako jediný přípustný dle §241a odst. 1 o. s. ř. Z jejího dovolání nevyplývaly žádné rozhodné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání předestřela své vlastní skutkové závěry, které jsou odlišné od skutkových závěrů obvodního soudu a městského soudu. Na základě těchto skutkových závěrů činila svůj závěr, že šlo o pracovní úraz. Jako nepřípadný Nejvyšší soud vyhodnotil poukaz na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2861/2008; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz), dle níž pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, ale postačí, jde-li o jednu z příčin. V posuzované věci soudy totiž zjistily, že stěžovatelkou udávané zdravotní potíže nemají příčinu v úrazovém mechanismu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že by z dovolacích námitek nevyplývaly žádné právní otázky. Ve svém dovolání totiž rozebrala, že došlo k pracovnímu úrazu a že vznik zdravotních obtíží měl souvislost s úrazovým mechanismem. Hodnocení Nejvyššího soudu, že v dovolání předestřela své vlastní skutkové závěry odchylné od skutkových závěrů soudů, abstrahuje od pochybností ve zjištěném skutkovém stavu.
8. Poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2861/2008 se stěžovatelka snažila zdůraznit, že v dané věci existují nezanedbatelné pochybnosti o tom, zda vznik zdravotních obtíží má příčinnou souvislost s úrazovým mechanismem či zda jde alespoň o jednu z příčin. Chtěla jím naznačit, že její pracovní činnost byla spouštěčem a jednou z příčin jejích zdravotních problémů.
Trpěla-li by již dříve některými degenerativními problémy s ramenním kloubem např. vlivem věku, nebylo na jisto postaveno, že následně v důsledku námahy při plnění pracovních úkolů nemohlo dojít k tomu, že utrpěla úraz ramenního kloubu a její stav se z tohoto důvodu zhoršil.
9. Stěžovatelka připomněla, že v dovolání namítla i porušení práva na soudní ochranu, neboť tvrdila, že obvodní soud i městský soud pochybily tím, že nevyhověly jejímu důkaznímu návrhu výslechem lékaře, který ji operoval. Odůvodnění soudů, proč důkazní návrh zamítly, v dovolání označila za nepřezkoumatelné a apodiktické. Nejvyšší soud však na tuto námitku dle jejího názoru nereagoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti
10. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení a při jejich splnění i opodstatněnosti ústavní stížnosti je vhodné učinit zvlášť u usnesení Nejvyššího soudu (část III. A.) a zvlášť u rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu (část III. B.).
III. A. Usnesení Nejvyššího soudu
11. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (vyjma návrhu na zrušení I. výroku rozsudku obvodního soudu - viz body 20. a 23.), která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno dané usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce se proti usnesení Nejvyššího soudu nenabízely žádné další zákonné procesní prostředky k ochraně práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud posoudil usnesení Nejvyššího soudu a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Nejvyšší soud vyhodnotil, že ve svém dovolání stěžovatelka neuplatnila jediný možný dovolací důvod, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v dovolání předestřela svůj vlastní skutkový závěr odlišný od skutkového závěru obvodního soudu a městského soudu. Na základě tohoto odlišného skutkového závěru vyvozovala právní závěr o pracovním úrazu.
14. Ústavní soud konstatuje, že zákonná úprava dovolání počítá výhradně s námitkami právními (ať již hmotné či procesní povahy), nikoli skutkovými, čemuž odpovídá i jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Mají-li účastníci za to, že při zjišťování skutkového stavu došlo k pochybením, nezbývá jim než ve svém dovolání formulovat právní otázku procesního práva směřující k tomu, zda soudy při zjišťování skutkového stavu dodržely příslušné procesní zásady a pravidla [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.; ST 45/57 SbNU 905), bod 55.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Tímto způsobem sice nemohou dosáhnout, aby Nejvyšší soud přehodnotil skutková zjištění nižších soudů, avšak při důvodnosti dovolacích námitek k porušení procesních pravidel při zjišťování skutkového stavu dosáhnou kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a nového zjišťování skutkového stavu, při němž se nižší soudy musí vyvarovat dovolacím soudem vytknutých procesních pochybení.
15. Stěžovatelka v dovolání poukazovala na části znaleckého posudku, dle nichž zdravotní potíže vznikly kombinací dispozice a možného přetížení a dle nichž určitý vliv mohla mít fyzická zátěž. Dovolávala se pak závěru z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2861/2008, že pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody a postačí, jde-li o jednu z příčin. Následně pak v dovolání uvedla, že se nemůže ztotožnit se závěrem znalce, že popsanou činností nemohlo dojít k úrazu, tedy ani podvrtnutí ramenního kloubu. Posléze uplatnila řadu výhrad proti zjištěním ve znaleckém posudku. Ústavní soud konstatuje, že tímto způsobem v dovolání neformulovala dovolací důvod nesprávného právního posouzení (např. nedodržení procesních pravidel při zjišťování skutkového stavu), ale pouze předestřela skutkové závěry, které považuje za správné, ale které jsou rozdílné od skutkových závěrů obvodního soudu a městského soudu.
16. Obvodní soud vyjádřil jasný skutkový závěr, že vznik stěžovatelčiných zdravotních potíží nemá jako příčinu úrazový mechanismus a že znaleckým posudkem bylo vyloučeno, že by stěžovatelkou popsanou činností došlo k úrazu. Dále pak na základě hodnocení řady čestných prohlášení a výslechů svědků shledal, že nebylo prokázáno, že by se událost odehrála tak, jak ji stěžovatelka popsala (nebylo tak prokázáno, že by nosila takové množství těžkých břemen a že by pytle vážily tolik, co tvrdila). Městský soud označil skutková zjištění obvodního soudu za správná (bod 11. odůvodnění rozsudku městského soudu) a zopakoval, že obvodní soud nepochybil, když vyhodnotil, že stěžovatelčin syndrom dráždění chrupavky nemá příčinu v úrazovém mechanismu (bod 12. odůvodnění rozsudku městského soudu). Ústavní soud konstatuje, že z uvedeného vyplývá, že i městský soud vyhodnotil, že stěžovatelčiny zdravotní potíže nemají příčinu v úrazovém mechanismu. Městský soud s odvoláním na znalecký posudek dodal, že šlo o obecné onemocnění, kde určitý vliv mohla mít fyzická zátěž. Zmínku o fyzické zátěži v rozsudku městského soudu nelze dle hodnocení Ústavního soudu vnímat tak, jak to činí stěžovatelka, která tvrdí, že fyzická zátěž při plnění pracovních úkonů v podobě nakládání pytlů byla přinejmenším jednou z příčin jejího zhoršeného zdravotního stavu. Nelze totiž pominout, že městský soud obecně potvrdil jako správná skutková zjištění obvodního soudu, tj. i zjištění, že v průběhu dokazování bylo vyloučeno, že by stěžovatelka nosila a do výšky zvedala pytle v takové váze (některé i 16 kg), jak uváděla, ale že šlo o pytle o hmotnosti 4 až 5 kg. K tomu lze dodat, že z výpovědi svědkyně H. B. obvodní soud zjistil, že se jí stěžovatelka chlubila, že dělá těžké práce na svém domě, např. nošení střešní krytiny.
17. Ústavní soud tak nespatřuje žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod v hodnocení Nejvyššího soudu, že v dovolání stěžovatelka neformulovala dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ale jen předestřela jiné skutkové závěry, než které zaujaly soudy v její věci, a na základě těchto jiných skutkových závěrů činila své právní závěry.
18. Pro úplnost lze dodat, že v obecné rovině nemá význam řešení sporu o to, zda otázka příčinné souvislosti je otázkou právní či skutkovou. V praxi totiž často příčinná souvislost a její konsekvence splývají a jejich rozlišení může činit potíže. O skutkové námitky půjde v případech, kdy námitky směřují proti závěrům o faktické příčinné souvislosti (tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události), naopak o právní otázky půjde např. v těch případech, kdy je z hlediska příslušné kauzální teorie hodnocen právní význam jednotlivých faktických příčin v případě, kdy se po faktické stránce na výsledné události podílelo více jednotlivých příčin [viz nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855), body 31. a 32.]. V posuzované věci šlo o skutkovou otázku, neboť obvodní soud a městský soud hodnotily, zda stěžovatelkou popsaná činnost v žalobě byla příčinou jejího zhoršeného zdravotního stavu. Dospěly k závěru, že tomu tak nebylo, což je hodnocení, zda se po faktické stránce jedna událost stala v důsledku jiné události.
19. Stěžovatelka dále namítla, že v dovolání vytýkala obvodnímu soudu a městskému soudu, že zamítly její důkazní návrh výslechem lékaře, který ji operoval, a že odůvodnění zamítnutí tohoto důkazního návrhu považuje za nepřezkoumatelné a apodiktické. Ústavní soud konstatuje, že v dovolání stěžovatelka při vymezení toho, v čem spatřuje přípustnost dovolání, výslovně zmínila jen jednu otázku, na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a to otázku, zda stěžovatelčinou činností dne 10. 9. 2012 došlo k úrazu a zda vznik jejích zdravotních potíží má souvislost s úrazovým mechanismem (strana 2 dovolání). V dovolání není při vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), výslovně formulována nějaká otázka procesního práva spojená se zamítnutím důkazního návrhu. Stěžovatelka jen zmínila řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je povinností soudu, zamítne-li důkazní návrh, odůvodnit, proč tak učinil. Dále pak ve vztahu ke své věci citovala odůvodnění obvodního soudu, proč důkaznímu návrhu nevyhověl, a zmínila, že na toto odůvodnění navázal městský soud dle jejího názoru nepřezkoumatelným tvrzením, že s ohledem na znalecký posudek nebylo třeba vyslechnout navrženého lékaře. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že obvodní soud a městský soud uvedly, proč důkaznímu návrhu nevyhověly, nešlo tedy o případ, že by tento důkazní návrh ponechaly v odůvodnění zcela bez povšimnutí. Obvodní soud zmíněný důkazní návrh zamítl, jelikož dosud provedené dokazování považoval za úplné a že za dostatečné vyhodnotil závěry znalce, který měl k dispozici i lékařské zprávy od lékaře, jehož stěžovatelka navrhla vyslechnout. Městský soud se s takovým odůvodněním ztotožnil a z obdobného důvodu ani on navržený důkaz neprovedl. Ústavní soud poukazuje na to, že obvodní soud při dokazování zjistil, že stěžovatelka nakládala s pytli o hmotnosti 4 až 5 kg a nebylo prokázáno, že by šlo o pytle těžší, jak tvrdila; naopak zjistil, že při pracích na svém domě nosila těžká břemena. Dále obvodní soud vyhodnotil jako dostatečné odborné závěry znalce, který znal lékařské zprávy lékaře, jehož stěžovatelka chtěla vyslechnout. Ústavní soud klade důraz na skutečnost, že obvodní soud a městský soud odůvodnily zamítnutí důkazního návrhu povahou skutkových zjištění z jiných provedených důkazů. Za tohoto stavu, navíc v situaci kdy stěžovatelka v dovolání výslovně neformulovala nějakou otázku procesního práva spojenou se zamítnutím důkazního návrhu, nespatřuje porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod v hodnocení Nejvyššího soudu, že její výhrady v dovolání k zamítnutí důkazního návrhu představovaly jiný než přípustný dovolací důvod.
III. B. Rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu
20. Při zkoumání procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že stěžovatelka je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti I. výroku rozsudku obvodního soudu č. j. 5 C 4/2015-169. Tímto výrokem obvodní soud plně vyhověl jejímu návrhu na připuštění rozšíření žaloby o částku 47 192 Kč. Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod vyplývá, že ji je oprávněna podat jen ta osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2/09).
21. Nepřípustná je ústavní stížnost v části, v níž napadá zbylou část rozsudku obvodního soudu č. j. 5 C 4/2015-169 (tj. jeho II. a III. výrok) a v níž napadá rozhodnutí obvodního soudu č. j. 5 C 4/2015-125 a č. j. 5 C 4/2015-186, jakož i rozsudek městského soudu. Důvodem je nevyčerpání procesního prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytl (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
22. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (usnesení ze dne 19. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01). V posuzované věci stěžovatelka podala dovolání, v němž však neuplatnila způsobilý dovolací důvod a neumožnila tak Nejvyššímu soudu, aby se, byť kvazimeritorně, zabýval jejím dovoláním (viz část III. A.). Nejvyšší soud přitom při odmítnutí dovolání neměl žádný prostor pro to, aby uvážil o přípustnosti dovolání (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), neboť mu to neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu neumožnilo. Za takové situace stěžovatelčino odvolání nepředstavovalo vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 3200/18, bod 13., a ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 810/19, bod 14., které se týkaly věcí, v nichž Nejvyšší soud rovněž odmítal dovolání pro absenci řádně vymezeného dovolacího důvodu, neboť dovolání brojila jen proti skutkovým zjištěním).
IV.
Závěr
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (body 12. až 19.), zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (bod 20.) a zčásti jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (body 21. a 22.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu