ECLI:CZ:US:2018:3.US.4060.17.1
sp. zn. III. ÚS 4060/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZT a. s., sídlem Piletická 486, Hradec Králové - Věkoše, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 2 Afs 76/2017-45 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2017 č. j. 29 Af 31/2014-80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, když tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále došlo dle stěžovatele k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 17. 2. 2014 č. j. 55747/13/7001-21001-010435, kterým vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2013 č. j. 18761/13/5000-14303-711377, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ukončeného rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "správce daně") ze dne 16. 9. 2011 č. j. 5429/11-1300-601383, ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") z tabákových výrobků za zdaňovací období březen až listopad roku 2006 ve výši 7 076 170 Kč.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, přičemž zejména uvedl, že jádrem přezkumu je otázka uplynutí objektivní prekluzivní lhůty pro povolení obnovy nalézacího řízení, přičemž zdůraznil, že podle §119 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), "[o]bnovu nalézacího řízení lze povolit nebo nařídit, pokud neuplynula lhůta pro stanovení daně". Po uplynutí lhůty pro stanovení daně nelze obnovu řízení povolit na základě návrhu ani nařídit z moci úřední, daňový subjekt i správce daně jsou tudíž omezeni stejnou objektivní lhůtou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 10 Afs 174/2014-39). Pokud uplyne objektivní lhůta, je rovněž nepodstatné, zda uplynula také subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení podle §118 odst. 2 daňového řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017 č. j. 7 Afs 245/2016-34). Stěžovatel v posuzovaném případě podal návrh na obnovu řízení až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, pročež nemohlo být jeho návrhu na obnovu řízení vyhověno.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že z ústavněprávního hlediska není dle něj ani tak podstatné, zda k zásahu ve prospěch zjednání nápravy a tedy stanovení správné výše daně (zde zrušení výměrů o doměření DPH) dojde na základě výkladu norem jednoduchého práva nebo budou přímo aplikovány normy práva ústavního. Podstatou je odstranění zjevné nespravedlnosti, která vznikla zcela bez zavinění daňového subjektu. Soudy v tomto případě neposkytly majetku stěžovatele potřebnou ochranu, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, a rovněž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakožto záruky spravedlivého procesu.
5. Dle názoru stěžovatele je v napadených rozhodnutích nesprávně a neústavně vyložen vztah základní zásady správy daní vyjádřené v §1 odst. 2 daňového řádu, tedy správné zjištění a stanovení daně, k institutu prekluze jako prostředku ochrany právní jistoty a zachování statu quo i oproti zásadě správného stanovení daně. Jde zejména o pojetí principu právní jistoty, který nelze omezovat na právní jistotu ve vztahu k jednotlivému zákonu, ale je třeba ji chápat jako právní jistotu v právním systému demokratického právního státu. Zde je třeba vidět zejména rozdíl mezi správním úřadem a daňovým subjektem. Zatímco správní úřad, který vyměřuje daň, je ve vrchnostenském postavení, a již z tohoto důvodu je třeba tam, kde prekluze působí proti němu vždy trvat právě v zájmu právní jistoty na nemožnosti prolomení prekluzivní lhůty, je situace jiná u daňového subjektu. Zde nemůže působit prekluzivní lhůta absolutně, neboť jen tak se lze vyhnout zcela absurdním situacím, které jsou likvidační pro daňový subjekt. Nelze přece trvat na povinnosti zaplatit daň, v tomto případě DPH, jestliže v důsledku vadného postupu při doměření spotřební daně, a tedy vadného postupu při vyměření DPH došlo k vyměření daně z neexistujícího daňového základu. Daňový subjekt neporušil žádnou svoji povinnost, přiměřeným způsobem se staral i o svá práva, když soudní žalobou napadl nesprávně doměřenou spotřební daň. Skutečnost, že takto nepostupoval u DPH, může možná svědčit o nedostatečné předvídavosti (ostatně predikovat soudní rozhodnutí v čase je značně problematické), nicméně neměla by znamenat, že si stát přisvojí majetek daňového subjektu, na který materiálně nemá žádný nárok, čehož si je, jak ostatně vyplývá i z napadených rozhodnutí, vědom.
6. Při rozhodování je třeba mít na mysli rovněž rovinu obecného pohledu na správnost výběru daní. Z hlediska obecného pohledu na výběr daní v právním státě by bylo naprosto kontraproduktivní, aby stát na jedné straně dbal na důsledné vybírání daní, jejímž podkladem vždy musí být nějaká zákonem daná právní skutečnost, a na druhé straně si ponechával plnění a tato vyžadoval, včetně úroků, při absenci takové právní skutečnosti, toliko na základě formalistického přístupu k zákonu. Stát by se neměl ocitnout v roli subjektu, který si přivlastňuje majetek jiného, a to především na základě svého vadného postupu. Taková situace by byla zcela v rozporu s principy demokratického právního státu i obecným pohledem veřejnosti na spravedlnost.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nepřísluší. Po posouzení napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval spornou otázku (srov. body 16 až 21 napadeného rozsudku) zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 10 Afs 174/2014-39, ze dne 12. 1. 2017 č. j. 7 Afs 245/2016-34, ze dne 21. 4. 2005 č. j. 2 Afs 69/2004-52, ze dne 25. 8. 2016 č. j. 3 Afs 243/2015-28, ze dne 24. 3. 2010 č. j. 1 As 8/2010-65, ze dne 19. 2. 2009 č. j. 1 Afs 15/2009-105, ze dne 16. 1. 2009 č. j. 7 Afs 4/2008-64, ze dne 12. 4. 2012 č. j. 2 Afs 79/2011-171, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 6 Afs 161/2014-84), přičemž při posouzení její aplikace Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické (viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což samo o sobě nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95).
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07 (N 211/51 SbNU 639) stanovil, že právo vyměřit nebo doměřit daň zaniká po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla, nikoliv od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. V celé řadě dalších rozhodnutí (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2082/09, I. ÚS 1169/07, III. ÚS 1341/08, IV. ÚS 816/07 nebo IV. ÚS 2701/08) Ústavní soud jasně vyjádřil tezi, že prekluze daně je v právním statě naprosto nutný a spravedlivý nástroj v procesu vyměření a výběru daní. Ústavní soud si je vědom možného subjektivního pocitu nespravedlnosti, který může stěžovatel pociťovat, nicméně Ústavní soud musí konstatovat, že institut časově podmíněného uplatnění majetkových pohledávek se sice může zdát často subjektivně nespravedlivý, jeho finalita by však neměla zastřít základní - ústavní - hodnotu, totiž, že přináší do společnosti stabilitu a jistotu (na obou stranách daňového vztahu). Z požadavku právní jistoty vyplývá, že po uplynutí zákonem stanovené, a tedy zásadně předvídatelné doby, má přednost zachování statu quo, byť případně nezákonného, před absolutní materiální spravedlností.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu