ECLI:CZ:US:2020:3.US.4109.19.1
sp. zn. III. ÚS 4109/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Štulíře, zastoupeného JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem, sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2019 č. j. 38 Co 154/2019-133, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu legitimního očekávání dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl přezkoumán rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2019 č. j. 4 C 11/2018-118 o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem stěžovatele a Jany Horňákové (dále jen "žalobkyně"). Usnesením Krajského soudu (výrok I.) bylo zastaveno odvolací řízení proti výroku IV. rozsudku okresního soudu pro zpětvzetí žalobkyní. Dále byl změněn výrok VI. tak, že stěžovateli bylo uloženo nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 68 208 Kč (výrok II.) a neuložil povinnost žalobkyni nahradit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 3 167 Kč (výrok III.). Stěžovatele zavázal povinností uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1 972 Kč.
3. Stěžovatel má za to, že krajský soud pochybil, když změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku IV. tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. S vysloveným právním názorem krajského soudu se neztotožnil a tvrdil, že žalobkyně nebyla ve sporu plně úspěšná, protože požadovala po stěžovateli náhradu ve výši 850 000 Kč a byla jí přiznána částka 650 000 Kč. Krajský soud však vycházel pouze z původního doslovného znění žalobního petitu a opomněl celý kontext řízení před okresním soudem, chování žalobkyně před zahájením řízení a v průběhu soudního řízení, kdy svůj požadavek na výši vypořádacího podílu upřesnila. Stěžovatel připustil, že se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, nicméně pouze z důvodu, že rozsudek okresního soudu považoval za věcně i po právní stránce zcela správný. Ze závěrů krajského soudu však vyplývá, že by případné vyjádření nemělo žádný vliv na jeho rozhodnutí.
4. Stěžovatel opakovaně připomíná, že měl ve věci plný úspěch, a proto nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení, které se citelně projeví v majetkové sféře stěžovatele. Stěžovatel má za to, že právní názor krajského soudu lze považovat za přepjatý formalismus nezohledňující všechny okolnosti daného případu a zpochybnil odkaz krajského soudu na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 245/2014. Dle jeho přesvědčení se jedná o překvapivé rozhodnutí v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a tedy i s legitimním očekáváním stěžovatele; proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k nákladovým výrokům je skutečně dovolání nepřípustné, a proto není možné jej ve vztahu výlučně k nákladovým výrokům považovat za příslušný opravný prostředek.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný "spor" o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a tak i při něm je nutno respektovat jak právo účastníků na spravedlivý proces, tak i ostatní ústavně zaručená práva účastníků [srov. například nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457); nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433); a nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163); nález ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu; jinak může dojít též k porušení práva účastníků na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k zásadě úspěchu ve věci, která je hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech civilního řízení, pak Ústavní soud opakovaně připomněl, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. Ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nález ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 (N 168/62 SbNU 481); nález ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 (N 190/67 SbNU 285); nález ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2904/16 (N 22/84 SbNU 283); či nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18; usnesení ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1637/09].
10. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud ve svém rozhodnutí nedopustil. V posuzovaném případě krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč rozhodl ohledně náhrady nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se po stěžovateli domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem blíže specifikovaným v žalobě, které bylo zrušeno a přikázáno do výlučného vlastnictví stěžovatele. Po stěžovateli žalobou požadovala zaplatit náhradu, která bude určena soudem. Částku na náhradě za vypořádání spoluvlastnického podílu určil okresní soud dle znaleckého posudku ve výši 650 000 Kč, přestože v průběhu řízení navrhla, aby jí byla vyplacena vyšší částka 850 000 Kč. Krajský soud posoudil návrh žalobkyně jako procesně úspěšný, a to bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení, stěžovatel mohl v této věci podat žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, ale svého práva nevyužil. Krajský soud konstatoval, že výše náhrady žalobkyně za vypořádání jejího spoluvlastnického podílu není obligatorní náležitostí žaloby. Při tom postupoval v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. V jeho závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel (srov. usnesení ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1637/09). Ústavní soud neshledal případnou argumentaci stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu.
11. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu