ECLI:CZ:US:2019:3.US.443.19.1
sp. zn. III. ÚS 443/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Pohorského, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 28 Co 331/2018-479, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Michala Steinera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") proti stěžovateli domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví nemovitých věcí a jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví nebo výlučného vlastnictví stěžovatele, a to za přiměřenou náhradu. Vedlejší účastník žalobu odůvodnil spory, pro které již neměl zájem setrvávat ve spoluvlastnictví. Před zahájením řízení se stěžovatel a vedlejší účastník pokoušeli o uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neshodli se však na výši vypořádacího podílu. Vedlejší účastník dále uváděl, že stěžovatele vyzval, aby do jednoho měsíce od mimosoudního jednání zvolil některý z navržených způsobů vypořádání, stěžovatel však na tuto výzvu nijak nereagoval. Stěžovatel s podanou žalobou nesouhlasil. Následně uvedl, že ani on nemá zájem setrvávat v podílovém spoluvlastnictví a navrhl přikázání nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví a uložení povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit částku 123 750 Kč představující zhodnocení nemovitých věcí.
3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 23. 8. 2018 č. j. 6 C 162/2016-427 bylo podílové spoluvlastnictví k nemovitým věcem zrušeno a II. výrokem byly nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatele. O vypořádacím podílu bylo rozhodnuto III. výrokem tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 365 000 Kč, IV. výrokem byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti zaplatit částku 123 750 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto V. výrokem tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, VI. a VII. výrokem byla vedlejšímu účastníkovi a stěžovateli shodně uložena povinnost zaplatit státu částku 6 923,50 Kč. Výrok V. o nákladech řízení okresní soud zdůvodnil tím, že oba účastníci měli na výsledku sporu zájem s ohledem na jejich shodný postoj ke zrušení podílového spoluvlastnictví. V nyní posuzované věci nebylo podle okresního soudu možné uvažovat o úspěchu nebo neúspěchu některé ze stran.
4. Proti V. a VI. výroku rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Zdůraznil, že mu nezbylo než podat žalobu na vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť ho stěžovatel vyloučil z užívání nemovitých věcí a v úvahu nepřicházela ani dohoda. Stěžovatel měl vedlejšího účastníka navíc urážet a vyhrožovat mu, a to dokonce i v průběhu řízení před okresním soudem. Vedlejší účastník dále uváděl, že stěžovatel v průběhu řízení neustále měnil svá procesní stanoviska. Vyjádřil proto přesvědčení, že i v nyní posuzované věci lze vycházet z pravidla úspěchu ve věci, což opřel i o rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 11. 2018 č. j. 28 Co 331/2018-479 byl změněn V. výrok rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 103 637 Kč, a II. výrokem byl změněn VI. výrok rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 6 923,50 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto III. výrokem, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 5 430 Kč. Krajský soud v odůvodnění vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména z usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 6084/2017, ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 22 Cdo 245/2014, ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 a ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2767/2017), že i ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodným úspěch ve věci, resp. že důvodem pro nepřiznání nákladů řízení není ani určení jiné výše vypořádacího podílu nebo případný eventuální či alternativní petit. K nyní posuzované věci dodal, že vedlejší účastník se od počátku do skončení řízení domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví s tím, že bylo lhostejné, komu z bývalých spoluvlastníků připadnou nemovité věci do výlučného vlastnictví. Stěžovatel naopak původně navrhoval zamítnutí žaloby a svůj postoj změnil až následně.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že po celou dobu navrhoval přiznání náhrady nákladů řízení sobě nebo nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Souhlasil s tvrzením, že podání žaloby předcházela snaha o mimosoudní vyřešení, z toho však dovozuje, že v případě nedosažení shody představuje následné soudní řízení případ iudicium duplex. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení podrobně popisoval a dokládal, že potřeba zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla vyvolána jednáním vedlejšího účastníka, který měl od počátku spoluvlastnické poměry soustavně narušovat. K těmto otázkám však krajský soud podle stěžovatele nepřihlížel a nijak se nezabýval posouzením tvrzení účastníků o tom, kdo zavdal příčinu k podání žaloby. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s odkazem krajského soudu na závěry prezentované v rozhodnutích Nejvyššího soudu a naopak zdůrazňuje nutnost individuálního posouzení. Aplikaci judikatorních závěrů považuje za formalistickou a vedoucí k mechanickému užití práva bez řádného posouzení podstaty sporu. Dospěje-li soud k závěru, že je-li spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno tak, jak si představuje žalobce, má žalobce právo na náhradu nákladů řízení, jde o založení zjevné nespravedlnosti. Stěžovatel se v ústavní stížnosti rovněž odvolává na závěry Nejvyššího soudu vyplývající z usnesení ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 1523/2017, že při rozhodování o nákladech řízení je třeba zohlednit i spor o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, jsou-li jinak účastníci ve shodě o potřebě jeho zrušení. Stejné závěry podle stěžovatele vyplývají i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2059/2015. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 21/2018 má konečně vyplývat, že úspěch ve sporu je třeba posuzovat podle výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých nebyla mezi účastníky shoda. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje i na minulá soudní řízení s vedlejším účastníkem, z nichž dovozuje šikanózní snahy znepříjemnit mu život a užívání nemovitých věcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Podle §142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že uložení povinnosti nahradit náklady řízení úspěšnému účastníkovi a určení jejich výše jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Argumentace stěžovatele v nyní posuzované věci navíc nedosahuje ústavní úrovně.
11. Ústavní soud nijak nepopírá závěry Nejvyššího soudu, na něž odkazuje stěžovatel. V nyní posuzované věci je však třeba zdůraznit zásadní skutečnost, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí, a to, že jeho původní procesní stanovisko se v průběhu řízení změnilo. Mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem ani před obecnými soudy nebylo sporným, že existovala snaha dosáhnout mimosoudní dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nicméně pro odlišné představy o konkrétním způsobu jeho provedení k uzavření dohody nedošlo. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, že stěžovatel původně navrhoval zamítnutí žaloby a teprve následně souhlasil se zrušením podílového spoluvlastnictví. Již z této skutečnosti lze dovodit, že nyní posuzovanou věc není možné označit za případ iudicium duplex, neboť nejenže stěžovatel žalobu nepodal, ale zpočátku ani nesouhlasil se samotnou podstatou sporu, kterou bylo zrušení podílového spoluvlastnictví, natož jeho následné vypořádání. Tyto okolnosti jsou pak i v duchu závěrů Nejvyššího soudu, tak jak na ně odkazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, tak i krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení, zcela zásadní pro uložení případné povinnosti nahradit náklady řízení. Dospěl-li proto krajský soud, byť odlišně od přesvědčení stěžovatele, k řádně zdůvodněnému skutkovému závěru, že potřeba soudního řešení věci byla vyvolána stěžovatelem, který i v průběhu řízení měnil svá procesní stanoviska, jde o závěr ústavně nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu v zásadě nepřípustný.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu