ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1523.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1523/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) MUDr. L. Č. a b) Mgr. R. Č. , obou zastoupených Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 43, proti žalovaným: 1) H. G. , zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů 44, a 2) L. L. , zastoupenému JUDr. Alexandrou Nováčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Vnitřním Městě, Hasskova 88/15, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 329/2013, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 28 Co 419/2016-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 33 855,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Michaele Bartošové, advokátky se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 43.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, č. j. 7 C 329/2013-184, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku st. p. č. 1788, jehož součástí je budova v části obce K. II, k pozemku st. p. č. 5727, jehož součástí je budova bez č. p., garáž, a k pozemku p. č. 2577/43 (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Kolín, na LV č. 1083 pro obec a k. ú. K. (výrok I.), nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky tak, že každý z nich obdrží ¼ (výrok II.), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 131 179,20 Kč k rukám jejich zástupce do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 131 179,20 Kč k rukám jejich zástupce do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), uložil žalované 1) povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na nákladech řízení státu 8 229,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na nákladech řízení státu 8 229,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 28 Co 419/2016-256, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích III. a IV. tak, že výše nákladů řízení činí 101 667 Kč; ve výrocích I., II., V. a VI. a ve zbývající části výroků III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům na nákladech odvolacího řízení 56 096 Kč k rukám jejich zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména ve výroku I., kterým došlo k přisouzení náhrady nákladů řízení žalobcům, a ve výroku II., podle kterého došlo k přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalobcům. Shrnuje průběh řízení, v němž žalovaní opakovaně poukazovali na to, že požadují, aby spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem bylo vypořádáno rozdělením na 2 bytové jednotky, s čímž se však soudy obou stupňů neztotožnily. Žalovaná má za to, že reálnému rozdělení předmětných nemovitostí na jednotky nebrání ta skutečnost, že jsou spoluvlastníky celkem 4 osoby. Poukazuje na to, že nemá možnost jiného bydlení a že pro ni bude prodej nemovitosti v dražbě značně nevýhodný a nezajistí jí dostatečné prostředky pro zajištění jiného bydlení. V této věci se tedy soudy jednoznačně odchýlily od obvyklé rozhodovací praxe. Nadto žalobcům nic nebránilo, aby svou id. ½ prodali třetí osobě, neboť ona sama by předkupní právo nevyužila a dražba je pro všechny účastníky řízení nevýhodná, neboť pravděpodobně nebude dosaženo tržní ceny. Stran nákladů řízení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 zdůrazňuje, že je třeba zohlednit při rozhodování, že se spoluvlastníci nemohou na vypořádání dohodnout, poukazuje na to, že se svým bratrem nedali žádnou příčinu k podání žaloby. Náklady řízení by pak neměly být přiznávány žalobcům jen z toho důvodu, že podali žalobu jako první. Poukazují i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 228/04 a I. ÚS 1441/11, načež se domnívají, že s ohledem na §150 o. s. ř. neměla být žalobcům náhrada nákladů řízení přiznána. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se ve vyjádření plně ztotožnil s dovoláním žalované 1), a to jak do věci samé, tak i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Žalobci ve vyjádření se s rozsudky soudů obou stupňů zcela ztotožňují. Žalovaní vůbec nevymezili otázku přípustnosti dovolání ani dovolací důvod. Judikaturu Ústavního soudu, na kterou dovolatelé poukazují, nelze ve věci aplikovat pro její nepřípadnost. Zdůrazňují, že se po dobu více jak 1 roku snažili s žalovanými domluvit, nicméně žalovaní nechtěli situaci nijak řešit. Soudy pak nemohly rozhodnout jinak za situace, kdy žalovaný 2) prohlásil, že nemá o nemovitosti zájem, a kdy žalovaná 1) prohlásila, že chce v nemovitostech bydlet a užívat je, ale o odkoupení zájem nemá, na nutnou údržbu neměli účastníci prostředky a ani se nedokázali společně domluvit. Ohledně nákladů soud postupoval naprosto v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř., neboť návrhu žalobců vyhověl, tudíž měli plný úspěch ve věci. Není pravdou, že žalovaní řízení nezavinili, když odmítali společný prodej prostřednictvím realitní kanceláře a odmítali jiný rozumný návrh. Navrhují, aby dovolací soud dovolání pro nenaplnění požadovaných náležitostí odmítl, případně zamítl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolání do věci samé (ohledně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) není přípustné již z toho důvodu, že žalovaná 1) v dovolání nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání, natož otázku již v judikatuře dovolacího soudu vyřešenou, od níž se měl odvolací soud odchýlit; tato otázka se nepodává ani z obsahu dovolání, v němž je toliko zřejmý nesouhlas dovolatelky s rozhodnutím ve věci samé.
Dovolatelka v dovolání obecně vyjadřuje nesouhlas s tím, že vypořádání spoluvlastnictví na bytové spoluvlastnictví brání okolnost, že při vzniku 2 bytových jednotek by došlo mezi „osobami na straně žalovaných a na straně žalobců k založení spoluvlastnictví vždy dvou osob k jedné jednotce“. Přehlíží však, že odvolací soud rozhodnutí o nemožnosti vypořádání spoluvlastnictví vznikem bytového spoluvlastnictví primárně založil na právním závěru, že tento způsobem vypořádání nepřichází do úvahy proto, že „rozdělení na jednotky by přicházelo do úvahy, pokud by se každému ze spoluvlastníků dostalo minimálně jedné jednotky“; tento závěr však dovolatelka v dovolání žádným způsobem nenapadá, a proto ho nemohl dovolací soud ani v rámci dovolacího řízení podrobit přezkumu.
Obdobně namítá-li dovolatelka, že „nemá možnost jiného bydlení“, čímž zřejmě směřuje k závěru, že odvolací soud měl žalobu zamítnout ve smyslu §1140 odst. 2 o. z., vůbec nepolemizuje s důvody, pro které odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 důvody pro zamítnutí žaloby neshledal.
Z pouhého poukazu na to, že „prodej nemovitosti v dražbě bude značně nevýhodný a nezajistí dostatečných prostředků pro zajištění jiného bydlení“, není vůbec zřejmá otázka přípustnost dovolání a vymezení dovolacího důvodu, neboť poukaz dovolatelky v daném směru je vyjádřením jejího subjektivního hypotetického pohledu na výsledek dražebního řízení.
Přípustnost dovolání pak není založena ani v otázce náhrady nákladů řízení, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Judikatura je sjednocena v závěru, že i řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je plně ovládáno zásadou procesního úspěchu ve věci. Jestliže soud žalobě vyhoví a vypořádá spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř., v případě, že soud rozhodne o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutné přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu [srovnej např. rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 (uveřejněný pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněné pod č. C 12 875 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 (uveřejněné pod č. C 14 039 v Souboru)]. S uvedenými závěry přitom nejsou nijak rozporné ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, str. 421).
Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3183/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3549/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2645/2015 (všechna dostupná na www.nsoud.cz) ].
Judikatura však rovněž zdůraznila, že spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byli žalobci, kdo podali žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, nebo že – jak tomu bylo v dané věci – strany od počátku souhlasily s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, odhlíželo od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2625/2016 (obě dostupné na www.nsoud.cz) ].
Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí.
V dané věci žalobci od počátku řízení navrhovali zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s tím, že navrhovali, aby předmětné nemovitosti připadly do vlastnictví žalovaných, případně aby byla nařízena dražba nemovitostí, ve svém závěrečném návrhu pak již navrhovali toliko dražební prodej předmětných nemovitostí. Žalovaní zpočátku souhlasili s návrhem na zrušení spoluvlastnictví, nikoliv však s navrženým způsobem vypořádání, když sami navrhovali, aby došlo k rozdělení budovy na dva byty, přičemž zdůraznili, že o přikázání předmětných nemovitostí do jejich vlastnictví nemají zájem. Posléze žalovaná 1) pro případ, že by nebyl vznik bytového spoluvlastnictví možný, navrhla, aby se soud zabýval i otázkou, zdali nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby podle §1140 občanského zákoníku. Na svých procesních stanoviscích pak strany setrvaly i v odvolacím řízení. Jestliže za dané situace soud prvního stupně rozhodl o zrušení spoluvlastnictví a o jeho vypořádání tím způsobem, že nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě, a odvolací soud se s těmito závěry následně ztotožnil s tím, že „žalobci byli v řízení zcela úspěšní, neboť nejenže bylo vyhověno jejich návrhu na zrušení spoluvlastnictví, ale i jejich návrhu na způsob vypořádání – usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4600/2015, 22 Cdo 3843/2014“, nepovažuje dovolací soud závěr soudů obou stupňů o plném procesním úspěchu ve věci za zjevně nepřiměřený.
Žalovaná 1) přitom konkrétní argumenty, které by měly svědčit o odchýlení se od uplatnění zásady procesního úspěchu ve věci, neuvádí, toliko obecně konstatuje, že se svým bratrem [žalovaným 2)] nezavdali příčinu k podání žaloby a že žalovaní mohli sami podat obdobnou žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené obecné argumenty samy o sobě ani ve svém souhrnu nejsou důvodem k postupu podle §143 o. s. ř. nebo podle §150 o. s. ř., především je třeba zdůraznit, že v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaní skutečně nezavdali příčinu k vedení sporu, že například byli ochotni přistoupit na způsob vypořádání, o kterém bylo následně soudem rozhodnuto. Vzhledem k tomu závěr soudů obou stupňů, že žalobcům přináleží náhrada nákladů řízení v plné výši, v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 3. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu