ECLI:CZ:US:2013:3.US.504.13.1
sp. zn. III. ÚS 504/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SMART MONEY, a. s., se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Tyršova 24/885, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Husova 1285/2, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2012 č. j. 6 Co 967/2008-685, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil výrok II. v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu pro porušení jejího vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, resp. principu rovnosti účastníků řízení, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností spojila návrh na odklad vykonatelnosti tohoto výroku, neboť zaplacení částky v celkové výši 703 232 Kč by vážně narušilo její podnikatelské aktivity a mělo by pro ni likvidační charakter.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 č. j. 6 Co 967/2008-685 potvrdil rozsudek okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2007 č. j. 7 C 130/2006-152 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2008 č. j. 7 C 130/2006-187 ve výroku, jímž bylo na základě žaloby stěžovatelky (žalobkyně) určeno, že na budově ve výroku specifikované nevázne věcné břemeno užívání nebytových prostor (rozsudkem okresního soudu byla již dříve pravomocně zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyklizení části budovy a žaloba na určení neplatnosti nájemní smlouvy), a změnil nákladový výrok okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalované č. 1 na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 348 652 Kč a žalované č. 2 354 580 Kč. Odvolací soud konstatoval, že byla-li stěžovatelka úspěšná z jedné třetiny a žalované ze dvou třetin, mají žalované nárok na náhradu nákladů řízení ve výši jedné třetiny; při výpočtu odměny advokáta z předmětu řízení určení (neplatnosti nájemní smlouvy) pak v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 670/2006, nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 a usnesením sp. zn. I. ÚS 2752/2011 vyšel z ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, maje za to, že předmět řízení je penězi ocenitelný, a to jako hodnota práv vyplývajících z nájemní smlouvy (ve výši 16 000 000 Kč).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti naopak vyslovuje jednak přesvědčení, že ve věci určení neplatnosti nájemní smlouvy měl odvolací soud při výpočtu odměny advokáta aplikovat ustanovení §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., a je dále názoru, že poměr úspěchu procesních stran jak jej stanovil odvolací soud, bylo možné jen v řízení před soudem prvního stupně, v němž bylo rozhodováno o všech třech stěžovatelčiných žalobních nárocích, a nikoli v další fázi řízení, protože pak byl úspěch procesních stran shodný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jmenovitě k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí. Zmíněnou ústavněprávně relevantní vadu nepředstavuje (naopak obhajitelný) úsudek, z nějž vycházel odvolací soud, že úspěch ve věci (jakožto kritérium rozdělení nákladů řízení) je namístě posuzovat souhrnně z pohledu konečného výsledku řízení o jednotlivých žalobních nárocích bez ohledu na to, v kterém stadiu řízení o nich bylo rozhodnuto. Co do určení sazby odměny advokáta pak postačí odkázat na odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 2752/11, ve kterém již tato otázka byla Ústavním soudem řešena.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu