ECLI:CZ:US:2011:3.US.536.11.1
sp. zn. III. ÚS 536/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2011, č. j. Nao 10/2011-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť jím měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 36 et seq. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že v řízení o žalobě vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Ca 298/2009 se stěžovatel [označený coby žalobce b)] a další žalobci W. H. a J. Š. domáhají proti žalovanému Ministerstvu vnitra zrušení rozhodnutí ze dne 24. 8. 2009, č. j. MV-58402-7/VS-2009, jímž s poukazem na ustanovení §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, ministerstvo odmítlo registrovat jimi založené občanské sdružení s názvem „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení“.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o námitce podjatosti, kterou jmenovaní žalobci vznesli proti v jejich věci (i potencionálně) rozhodujícím soudcům Městského soudu v Praze JUDr. Haně Veberové, JUDr. Jitce Hroudové, JUDr. Janu Rybovi, CSc., a JUDr. Miroslavě Gregorové, a jež vycházela z toho, že tito soudci byli členy předlistopadové KSČ, tak, že z jejího projednávání a rozhodování vyloučeni nejsou.
Poté, co rekapituloval rozhodnou právní úpravu institutu vyloučení soudce ve smyslu ustanovení §8 s. ř. s., včetně jejího základu, odvíjejícího se z čl. 38 odst. 1 Listiny, a odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 167/94 a II. ÚS 105/01), odmítl – v obecné rovině – „výhradu ke způsobilosti soudců rozhodovat“, pakliže se upíná jen k předchozí politické angažovanosti dotčených soudců, jako nepřípustně paušalizující, a která proto založit důvodnost podjatosti způsobilá není. Připomenul i dřívější vlastní usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. Nao 7/2011-2005, podle nějž „samotné členství soudce v KSČ před rokem 1989 … a priori nediskvalifikuje z rozhodovací činnosti soudu. Jeho případná podjatost proto nemůže být založena pouze touto skutečností, nýbrž musí k ní přistoupit skutečnosti další, mající relevanci pro konkrétní rozhodovaný případ a spočívající ve vztahu k účastníkům řízení či jeho předmětu“.
Důsledně tomu se Nejvyšší správní soud poté věnoval otázce, zda jsou v dané věci takové „další skutečnosti“ k dispozici, a to soustředěn primárně k těm námitkám, jež žalobci „konkrétně“ vznesli.
Za postačující není podle jeho názoru pozice účastníků, již stěžovatel dovozuje z předjímaného negativního vztahu soudců k němu proto, že „se osobně zasloužil“ o zveřejnění jejich komunistické minulosti, a že další žalobce J. Š. je „veřejně známým antikomunistickým aktivistou“. Nejvyšší správní soud odmítl nejen přeceňování „obecné známosti či publicity veřejné činnosti“ žalobců, nýbrž za podstatné pokládal, že svá podezření uplatňují bez „konkrétních indicií“, které by dokládaly „negativní vystupování“ či „jakýkoli způsob reakce“ dotčených soudců; současně poukázal na to, že jejich profesní příslušnosti je vlastní i schopnost „snášet jistou vyšší míru (byť i neoprávněné) kritiky profesního i osobního života“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01), pročež není důvod se domnívat, že by tvrzené působení žalobců mělo „jakkoliv atakovat“ jejich osobní integritu.
Oporu pro odlišný úsudek nelze nalézt ani v rovině vztahu těchto soudců k předmětu daného řízení, který žalobci identifikují s cíli a posláním jimi založeného občanského sdružení, a jež jsou podle jejich mínění v rozporu s tím, že bývalá KSČ učinila součástí své ideologie národnostní nenávist zaměřenou vůči někdejším německým spoluobčanům. Nejvyšší správní soud předestřel „bez nutnosti hlubších analýz“ (jiné) základní historické důvody poválečného odsunu obyvatel německé (maďarské) národnosti, a uzavřel, že „nelze hovořit o tom, že by ideová východiska tehdejší (ale i pozdější) KSČ byla důvodem, který vedl ke shora popsaným masovým transferům (odsunutí obyvatel německé a maďarské národnosti z území tehdejší ČSR) a excesům s tím spojeným“.
Co do poslední argumentační roviny námitek žalobců Nejvyšší správní soud uvedl, že vyjádření jejich osobní „antipatie a averze“ k rozhodujícím soudcům (jakož i ke všem osobám, které v minulosti vstoupily do KSČ) má za „toliko znevažující a až difamující“, jež nesdílí a nehodlá se k nim vyjadřovat.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel s těmito názory, a potažmo učiněnými závěry, nesouhlasí. Trvá na tom, že ve výroku napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu uvedení soudci, jakožto bývalí členové KSČ nebo kandidáti na členství v KSČ, nejsou vůči jeho osobě nepodjatí.
Míní, že Nejvyšší správní soud nedocenil jeho „zvláštní postavení“, a namísto toho, aby zkoumal, zda jsou dány objektivní důvody k pochybnostem o nepodjatosti rozhodujících soudců Městského soudu v Praze, „presumoval, že se budou schopni od svých pocitů vyvolaných zásahem do své osobnostní sféry oprostit“.
Nejvyšší správní soud podle jeho názoru význam zveřejnění členství soudců v KSČ, které nastalo v důsledku jeho „osobní iniciativy“, nepřípustně bagatelizoval; tím pak pominul, že „zveřejnění pravdivých negativních informací skutkové povahy svědčících o nedostatcích soudcova charakteru, resp. vadách jeho osobní integrity“, představuje „relativně velmi intensivní a bezprostřední zásah do osobnostní sféry“, který je – oproti paralelám vedeným Nejvyšším správním soudem – nesrovnatelný s pouhou kritikou (odborné úrovně) činnosti soudce.
Také reakci Nejvyššího správního soudu na argumentaci, týkající se předmětu řízení, považuje stěžovatel za „zcela nedostatečnou a vadnou“, neboť pomíjí, že se spor týká „materie, jež byla jeho dřívější politickou stranou traktována s mimořádným stupněm zájmu a způsobem, který je v naprostém rozporu s principy demokratického právního státu“. Připomíná, že již v odůvodnění námitky podjatosti uvedl, že „vyvolávání nenávisti vůči bývalým občanům Československé republiky německé národnosti“ představovalo „klíčový instrument ideologie“ a „základní legitimační nástroj odůvodňující ovládnutí československé společnosti touto zločinnou organisací“. Občanské sdružení, jehož registrace byla odmítnuta, oproti tomu zamýšlí usilovat, aby „poválečné dekrety presidenta Beneše“ byly zrušeny.
Konečně stěžovatel zdůraznil praktický význam §39 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/101, podle něhož byl hodnotový systém členů KSČ často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu, a z povahy věci mohl – a stále může – ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců – členů KSČ.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v příslušném řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci je významné – z pohledu myslitelné ústavněprávní argumentace – že stěžovatelem dovolávané porušení principů „zákonného soudce“ ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny mohlo nastat jen prostřednictvím porušení zásad tzv. spravedlivého procesu (v němž tyto principy byly „ve hře“), odvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž stěžovatelovy námitky směřují ostatně rovnou měrou.
Článkem 36 odst. 1 Listiny je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Právo, o které stěžovateli logicky a primárně musí jít, je „právo“ řádného přezkumu správního rozhodnutí (o odmítnutí registrace občanského sdružení) ve správním řízení soudním; pakliže bylo teprve zahájeno, aniž by v něm soud dosud procesně významně postupoval, natožpak rozhodl, je dovolání citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny myslitelné jen ve vztahu k tomu dílčímu stadiu tohoto řízení, které vychází z procesní úpravy rozhodování o jeho účastníkem vznesené námitce podjatosti soudce, speciálně upravené v ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s.
Právě, a jen toto zvláštní řízení, je tím, jež má být přezkoumáno Ústavním soudem z hledisek práva na tzv. spravedlivý proces ve smyslu citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Je však nabíledni, že zde toto právo stěžovateli upřeno nebylo, jestliže o jím vznesené námitce podjatosti rozhodl soud, zákonem vybavený věcnou příslušností, v procesu, proti němuž stěžovatel výhrady nevznesl (stalo se „stanoveným způsobem“), a stěžovatel nenamítá, že rozhodující Nejvyšší správní soud byl soudem nikoli nezávislým, že byl obsazen nikoli zákonnými soudci, a konečně ani netvrdí, že by tito soudci nebyli nestranní. Stěžovatel – byť s ním nesouhlasí – nezpochybňuje, že Nejvyšším správním soudem vydané rozhodnutí je odůvodněno v rozsahu a způsobem, jenž je soudním řádem správním předpokládán.
To však je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit; neplyne odtud garance rozhodnutí „správného“, natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimku – v obecné rovině – představují situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (což vzhledem k výše uvedenému zde nepřichází v úvahu), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež Nejvyšší správní soud v dané věci uplatnil, za protiústavní – v právě uvedeném smyslu – mít nelze; nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné – jak se podává z předchozího – by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu podané interpretace (a aplikace) rozhodného podústavního práva.
Stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti námitky, které předestřel již v procesním návrhu, o němž Nejvyšší správní soud rozhodl, a s nimiž se vypořádal nejen podrobně, nýbrž i způsobem, který má adekvátní racionální základnu; tím, že vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu – jak bylo shora řečeno – nepřísluší.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Stojí za zaznamenání, že v obdobných věcech byl vysloven i silnější názor (srov. sp. zn. III. ÚS 831/09, III. ÚS 1411/09, III. ÚS 842/10, III. ÚS 3013/10 a III. ÚS 3336/10), na jehož základě byla ústavní stížnost s poukazem princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
IV.
Již jen na vysvětlenou stěžovateli – a nad rozhodný rámec posouzení věci – se poznamenává následující.
Především není žádného relevantního důvodu se neztotožnit se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to ve všech rovinách, v nichž reagoval na tamními žalobci – ve prospěch tvrzené podjatosti dotčených soudců – vznesenou argumentaci; naopak jsou i z pohledu Ústavního soudu zcela přiléhavé a výstižně odůvodňují, že stěžovatelem uváděné námitky samy o sobě založit důvod podjatosti soudců dle ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. (které v obecné poloze Nejvyšší správní soud též bezchybně vyložil) nemohou.
V ústavní stížnosti, ku své podpoře, se stěžovatel dovolává též nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. Zde však Ústavní soud vyslovil také to, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost chce namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. V tomto smyslu – jako podmíněnou – je nutné vnímat i tu úvahu dotčeného nálezu, na kterou stěžovatel poukazuje, v níž se z odlišného „hodnotového systému“ členů KSČ dovozuje, že „z povahy věci mohl – a stále může – ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců – členů KSČ“.
Relací k tomu je, co v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 682/09, resp. sp. zn. III. ÚS 2336/08 o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací Ústavní soud rovněž zdůraznil, že na otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, odpovídá zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, a odtud se podává, že „prosté“ členství v někdejší KSČ skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, není. Tento princip Ústavní soud ve své judikatuře pojímá a respektuje jako výsledek společenského konsenzu ohledně „vypořádání se s předlistopadovou minulostí“.
Nejvyšší správní soud proto správně soustředil pozornost k těm – namítaným – „jedinečným“ okolnostem, specifickým z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce (soudců).
Ku „zvláštnímu postavení“ stěžovatele se Nejvyšší správní soud vyjádřil adekvátně nejen v tom smyslu, že je stěžovatel evidentně přeceňuje, nýbrž především tím, že je nijak nedokládá; jinak řečeno, za osobu ve zvláštním postavení se má především sám, aniž by toto „zvláštní postavení“ museli vnímat i rozhodující soudci, resp. byl k dispozici objektivně ustavitelný úsudek o tom, že tento stav se v jejich individuálních poměrech tak „jeví“.
Podobně stěžovatel neodůvodnil tvrzení o „relativně velmi intensivním a bezprostředním zásahu do osobnostní sféry“ rozhodujících soudců, jelikož ani zde není dostatečný podklad pro potřebný závěr, že namítaní soudci musí (bez dalšího) jednání stěžovatele vnímat jako „zásah“ silnější, než jsou jiné podoby jejich odborné či osobnostní kritiky, jíž jsou (mohou být) z povahy věci vystavováni „standardně“. Subjektivně vnímané účinky zveřejnění informace o členství soudce v KSČ, a zejména vnitřní reflexe samotného faktu tohoto členství, jsou faktory nejen bytostně individuální, nýbrž i individuálně diverzifikovatelné, a již proto nemůže obstát paušální úsudek, že (všichni) tím oslovení soudci nutně a bez dalšího trpí vůči stěžovateli „averzí“ či „nepřátelstvím“, jež by bylo způsobilé založit k němu soudcovsky nepřípustný poměr.
Bez ambice vstupovat do odborných „mimoprávních“ diskusí, lze – vedle úvah, které k podmínce vztahu soudců k předmětu řízení předestřel Nejvyšší správní soud – přisvědčit tomu, že v předlistopadovém období československých dějin se tzv. odsun sudetských Němců stal politickým instrumentem, a jeho korelace s ideologickým a mocenským směřováním tehdejší KSČ je historicky mimo pochybnost. Nicméně i zde, jako v předchozím, musí – v kontextu hodnocení nestrannosti soudce – být k dispozici, nejen obhajitelný úsudek o existenci adekvátně těsného vnitřního (identifikujícího) vztahu typického člena k této části „ideologie“ KSČ, nýbrž i – alespoň na „jevové základně“ utvářený – úsudek o relevantním ideovém angažmá konkrétního soudce právě na poli tohoto tématu „své“ někdejší politické strany, a to stěžovatel nikterak ku namítaným soudcům nedosvědčuje. Pro přiměřenou komparaci pak může posloužit usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09, v němž Ústavní soud uvedl, že „podle jeho názoru“ nelze z bývalého členství určité osoby v KSČ bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit tzv. restituční kauzy, byť jde o věci, které mají dle tamního stěžovatele „původ ve zločinech komunismu“. Je-li předmětem řízení před správním soudem registrace občanského sdružení, jež si vytklo „usilovat o zrušení poválečných dekretů presidenta Beneše“, stojí též za to zaznamenat, že k legalitě a legitimitě dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, se Ústavní soud vyslovil již nálezem ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl.ÚS 14/94, 55/1995 Sb., N 14/3 SbNU 73.
Konečně k poslednímu důvodu tvrzené podjatosti rozhodujících soudců (že si jich žalobci coby „oportunistů a bezpáteřních kariéristů“ nemohou občansky ani lidsky vážit) postačí konstatovat, že ve sledovaném kontextu ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. je nevýznamný zcela evidentně, resp. – jak výstižně uzavřel Nejvyšší správní soud – pro potřeby rozhodování o námitce podjatosti nelze odtud vytěžit ničeho.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu