ECLI:CZ:US:2017:3.US.558.17.1
sp. zn. III. ÚS 558/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. A., zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. prosince 2016 č. j. P 327/2012-550, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, a a) Ing. I. A., b) nezl. M. A. a c) nezl. J. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, a to z důvodu porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byly v řízení o úpravu styku otce I. A. s nezletilými dětmi M. A. a J. A. zamítnuty jako nedůvodné námitky stěžovatelky (jako matky nezletilých) proti znalcům MUDr. Bronislavu Kobedovi a PhDr. Marku Preissovi, Ph.D., jež byli k podání znaleckého posudku ustanoveni usnesením obvodního soudu ze dne 18. 11. 2016 č. j. P 327/2012-516.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ustanovení znalci nemají dostatečné vzdělání a kvalifikaci k podání znaleckého posudku, přičemž namítla, že obvodní soud řádně neodůvodnil, proč její námitky zamítl. Napadené usnesení bylo vydáno soudcem, jehož podjatost opakovaně namítala, přičemž o jejím návrhu na jeho vyloučení nebylo ke dni vydání usnesení o ustanovení znalců rozhodnuto, a tak soud nebyl o jejich ustanovení ani o námitkách proti nim oprávněn rozhodnout, navíc dle stěžovatelčina názoru měl o těchto námitkách obvodní soud rozhodnout samostatným rozhodnutím.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
5. Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení soudu o ustanovení soudního znalce, resp. usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitkách účastníka řízení proti osobě soudního znalce, opakovaně zabýval [viz např. usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1215/16, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 521/14, ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3805/13, ze dne 24. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1235/10 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Vyšel (ve stručnosti řečeno) z toho, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zasahoval až v okamžiku, kdy neexistují žádné jiné prostředky, kterými by mohl být protiústavní stav napraven. Ústavní stížností tak lze - až na výjimky - napadat pravomocná rozhodnutí, jimiž se řízení končí, nikoliv rozhodnutí "dílčí", i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
6. Napadené usnesení je přitom rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná; jako takové je posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v "konečném" meritorním rozhodnutí, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout stěžovatelčinu sféru základních práv a svobod.
7. Lze tak uzavřít, že soudní řízení dále probíhá a v jeho rámci má stěžovatelka k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv. Teprve po jejich vyčerpání,
bude-li se stále domnívat, že protiústavní stav napraven nebyl, se může domáhat zásahu Ústavního soudu. S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj