ECLI:CZ:US:2016:3.US.610.16.1
sp. zn. III. ÚS 610/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Hajase, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 23 Cdo 4322/2015-166, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2015 č. j. 2 Cmo 473/2014-138 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014 č. j. 42 Cm 95/2011-103, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti CIUR, a. s., sídlem Malé náměstí 142/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
v
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 257 316 Kč s příslušenstvím a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením jako vadné podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, přičemž vyšel z toho, že stěžovatel v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, a ani neformuloval žádnou konkrétní právní otázku hmotného či procesního práva (§237 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v dovolání deklaroval, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v rozporu se stávající soudní praxí a judikaturou Nejvyššího soudu, zejména se zavedenou praxí platebního styku, jakož i uzavírání kontraktů a platebních institutů. S ohledem na zásadu iura novit curia si nedovolil poučovat Nejvyšší soud, jaké konkrétní principy soukromého práva byly porušeny, neboť to prý bylo "do očí bijící". Formalistický přístup dovolacího soudu dle stěžovatele nekoresponduje s jedním ze základních principů základního kodexu soukromého práva ve smyslu §13 občanského zákoníku, který do soukromého práva vnáší precedenční princip; s ohledem na něj bude tento soud dle stěžovatelova názoru muset zásadním způsobem změnit svůj přístup k rozsudkům odporujícím ustáleným zásadám obchodního a platebního styku.
4. Dále stěžovatel shrnul podstatné okolnosti případu, v němž se řešila otázka, zda vedlejší účastnice uzavřela kupní smlouvu ohledně stroje na zateplování se stěžovatelem (resp. s jeho právní předchůdkyní TERRA OPTIMUM, spol. s r. o.) anebo Rostislavem Heczkem, a to s tím výsledkem, že stěžovatel vznik právního vztahu mezi jeho právní předchůdkyní a vedlejší účastnicí neprokázal. S tímto závěrem současně stěžovatel vyslovil nesouhlas, přičemž namítl, že posouzení věci ze strany obecných soudů vybočuje z ustáleného pojetí základních principů a pravidel soukromého, resp. obligačního práva, rigidních postupů platebního styku, neodpovídá předpisům o účetnictví a je v rozporu s judikaturou týkající se bezdůvodného obohacení.
III.
Procesní podmínky řízení
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku vrchního soudu a městského soudu, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání pro vady odmítl (viz sub 8 a 9), z čehož plyne, že stěžovatel své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby ten byl např. podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti (resp. jeho relevantní část) a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytknul Nejvyššímu soudu formalistický přístup, neboť v dovolání měl deklarovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu mj. se stávající judikaturou dovolacího soudu, a vyslovil názor, že nelze tento soud "poučovat" o tom, jaké konkrétní principy soukromého práva byly porušeny. Tato argumentace se ovšem poněkud míjí se závěry dovolacího soudu, neboť z napadeného usnesení zřetelně plyne, že podané dovolání bylo vadné, a to jednak z toho důvodu, že stěžovatel nedostál své povinnosti vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zde pak ve smyslu §237 o. s. ř.; pokud totiž měl stěžovatel za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ("rozhodnutí [vrchního soudu] a jeho předcházejícího rozhodnutí [městského soudu] je v rozporu se stávající [...] judikaturou Nejvyššího soudu"), bylo třeba také uvést, o jakou praxi konkrétně mělo jít [k důvodům viz usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, obdobně usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 36/16 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Skutečnost, že by tak stěžovatel učinil, z dovolání založeného v příslušném soudním spise (č. l. 153 a násl.) neplyne, a ani to stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil. Nadto je z obsahu dovolání patrno, že sice bylo (ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (srov. "základní vady právního posouzení skutkových zjištění, jak ze strany [městského soudu], tak ze strany [vrchního soudu]), ovšem bližší specifikace právní otázky, resp. právních otázek, jež měly být nesprávně zodpovězeny a proč tomu tak má být, ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., už z dovolání neplyne, a ani v tomto ohledu stěžovatel v ústavní stížnosti nic bližšího neuvádí.
9. Ke stěžovatelově argumentaci možno dodat, že zákon po dovolateli nepožaduje, aby "poučoval" Nejvyšší soud o tom, jaké principy soukromého práva byly porušeny, pouze mu stanovuje povinnost (a to i v zájmu samotného), aby - jakožto náležitost dovolání - "izoloval" a blíže specifikoval relevantní právní otázku a také aby vysvětlil, proč byla odvolacím soudem zodpovězena nesprávně, a to (v daném případě) také vzhledem ke konkrétní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, které se jen obecně s odkazem na §237 o. s. ř. dovolával. Pokud stěžovatel vytknul Nejvyššímu soudu "formalistický přístup", Ústavní soud může tuto námitku s přihlédnutím k závěrům tohoto soudu chápat jako námitku tzv. přepjatého formalizmu, spočívajícího v tom, že uvedený soud kladl na stěžovatele zjevně neadekvátní či dokonce reálně nesplnitelné požadavky, jde-li o obsahové náležitosti dovolání, čímž mu fakticky odepřel možnost meritorního projednání jím podaného mimořádného opravného prostředku. Takový závěr však Ústavní soud nemohl učinit, neboť zmíněné požadavky plynou přímo ze zákona, navíc pro případ interpretačních nejasností ohledně §241a o. s. ř. (a ustanovení souvisejících) existovala již v době podání dovolání dostatečně "návodná" judikatura, takže stěžovatel mohl i přesto, že daná právní úprava klade na dovolatele poměrně velké nároky, podat dovolání bez formálních, resp. obsahových vad. Po zhodnocení podaného dovolání však Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by stěžovatel věnoval vypracování dovolání adekvátní péči, a učinil tak alespoň první krok k tomu, aby dosáhl jeho věcného projednání, jímž je posouzení jeho přípustnosti dovolacím soudem (§239 o. s. ř.), a které (jak uvedeno výše) eventuálně otevírá možnost ústavněprávního přezkumu ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů (§72 odst. 4, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Dlužno dodat (nad rámec vymezený procesními podmínkami řízení - sub 5), že ve vztahu k rozhodnutím vrchního soudu a městského soudu je jádrem ústavní stížnosti vyslovení nesouhlasu s řádně odůvodněnými právními závěry, pokud jde o otázku, zda za daných konkrétních okolností mezi vedlejší účastnicí a právní předchůdkyní stěžovatele vznikl právní vztah (vycházejícími ze zjištění, že vedlejší účastnice nevěděla, že místo R. Heczka měla ve skutečnosti být kupujícím tato právní předchůdkyně, resp. že tuto skutečnost stěžovatel neprokázal), a takováto námitka by dle konstantní judikatury Ústavního soudu ze své povahy opodstatněnost ústavní stížnosti stejně založit nemohla.
11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k napadeným rozsudkům vrchního soudu a městského soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu