ECLI:CZ:US:2016:4.US.3347.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3347/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Antona Magáta, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov-Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 2923/2014-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 č. j. 39 Co 357/2013-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 15 C 261/2012-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení částky 8 421 EUR, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto pro vady, které nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v řízení pokračovat.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným postupem Okresního soudu v Ostravě v jeho exekuční věci vedené pod sp. zn. 90 E 149/2005. Nalézací a odvolací soud jeho návrhu nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb.").
Stěžovatel namítá, že výkon rozhodnutí byl vůči němu nařízen nezákonně, vedení výkonu rozhodnutí bylo neoprávněné a současně byly splněny veškeré podmínky, které podle zák. č. 82/1998 Sb. zakládají odpovědnost státu za způsobenou škodu. Pokud nalézací soudy dospěly k jinému závěru, nelze jejich rozhodnutí považovat za správné, zákonné a ústavně konformní. Nápravu v tomto ohledu pak nezjednal ani dovolací soud, ačkoliv podle stěžovatele z obsahu dovolání byly jeho námitky zřejmé.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu zcela jasně vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání, neboť trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že podle stěžovatele je přípustnost dovolání dána podle ustanovení §237 o. s. ř., když závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, se kterou se odvolací soud vypořádal nesprávně a ve zřejmém rozporu se smyslem (platné) právní úpravy. Takovou okolnost zakládající přípustnost dovolání však platný právní řád nezná. Ani z dalšího textu dovolání přitom neplyne, kterou ze zákonných okolností zakládajících přípustnost podle ustanovení §237 o. s. ř. má dovolatel za splněnou.
Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatele, z jehož obsahu ověřil, že stěžovatel v dovolání uvedl, že s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasí s tím, že přípustnost dovolání je dána ustanovením §237 o. s. ř. a má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, se kterou se odvolací soud vypořádal nesprávně a ve zřejmém rozporu se smyslem (platné) právní úpravy. V dovolání dále jen polemizoval s postupem a závěry obou soudů.
Za daného stavu nelze hodnotit závěr Nejvyššího soudu, podle něhož z textu dovolání neplyne, kterou ze zákonných okolností jmenovaných v ustanovení §237 o. s. ř., zakládajících přípustnost dovolání, má dovolatel za splněnou a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, za ústavně rozporný.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání tak Ústavní soud ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu §236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Princip subsidiarity ústavní stížnosti však není naplněn podáním i nepřípustného dovolání, jak se domnívá stěžovatel, ale je nutné, aby dovolání bylo řádně podáno a podloženo argumentací, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu