ECLI:CZ:US:2007:3.US.615.06.1
sp. zn. III. ÚS 615/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F., právně zastoupeného Mgr. Ivem Kráčmarem, advokátem AK se sídlem Helceletova 9, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005 č. j. 23 C 77/2001-150, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005 č. j. 1 Co 139/2005-178, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2006 č. j. 30 Cdo 230/2006-199, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a České republiky - Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 7. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005 č. j. 23 C 77/2001-150, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005 č. j. 1 Co 139/2005-178, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2006 č. j. 30 Cdo 230/2006-199, a to pro porušení článku 2 odst. 2, článku 7 odst. 1, článku 8 odst. 2, článku 10 odst. 1 a odst. 2, článku 36, článku 38 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením vyšetřovatele bývalé Okresní prokuratury v Olomouci ze dne 13. 8. 1987 sp. zn. Vp 35/87 bylo podle ust. §172 odst. 1 písm. e) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného K. F. (stěžovatel) pro trestný čin útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle ust. §154 odst. 2 tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že ve svém dopise ze dne 3. 2. 1987 adresovaném ÚV KSČ a generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ, který obdržela ZO KSČ Dlouhá Loučka, se o rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 4 T 67/72, jímž byl obviněný K. F. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle ust. §156 odst. 2 tr. zákona a jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, vyjádřil tak, že je hanebný a zločinný. Poté, co uvedené usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (dne 25. 8. 1987), bývalý okresní prokurátor v Olomouci podal návrh na uložení ochranného léčení obviněného a na podkladě tohoto návrhu Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 1987 sp. zn. Nt 139/87 uložil obviněnému K. F. podle ust. §72 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ochranné ústavní psychiatrické léčení. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 11. 1987 sp. zn. 1 To 556/87 podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost zamítl.
Dne 26. 10. 1995 podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. F. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení vyšetřovatele bývalé Okresní prokuratury v Olomouci, a dále proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Rozsudkem ze dne 5. 12. 1995 sp. zn. 2 Tzn 28/95 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že pravomocným usnesením vyšetřovatele bývalé Okresní prokuratury v Olomouci ze dne 13. 8. 1987 sp. zn. Vp 35/87 byl porušen zákon v ust. §172 odst. 1 písm. e) tr. řádu v neprospěch obviněného K. F., a proto uvedené usnesení vyšetřovatele bývalé Okresní prokuratury v Olomouci zrušil (výrok pod bodem I.). Dále Nejvyšší soud ČR uvedeným rozsudkem rozhodl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 1987 sp. zn. 1 To 556/87 byl porušen zákon v ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, jež mu předcházelo, v ust. §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu v neprospěch obviněného K. F., a proto uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 1987 sp. zn. Nt 139/87 zrušil (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud ČR přikázal vyšetřovateli Policie České republiky - Okresnímu úřadu vyšetřování v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok pod bodem IV.).
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že vyšetřovatel bývalé Okresní prokuratury v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že zastavil trestní stíhání pro nepříčetnost obviněného, aniž zkoumal, zda není na místě zastavit trestní stíhání z jiného důvodu, který by byl pro obviněného příznivější. Vyšetřovatel se měl zabývat otázkou, zda skutkem, který na podkladě důkazů správně zjistil, obviněný jinak, tj. nebýt jeho nepříčetnosti, naplnil znaky trestného činu a jakého. V tomto ohledu, jak uvedl Nejvyšší soud ČR, vyšetřovatel žádné právní závěry v napadeném usnesení neučinil. Vyplývá to z obsahu odůvodnění napadeného usnesení, v němž jsou uvedena skutková zjištění a hodnocení důkazů, avšak chybí jakýkoli závěr o tom, jak vyšetřovatel kvalifikoval skutek po právní stránce. Jde podle Nejvyššího soudu ČR o závažnou neúplnost napadeného usnesení, protože pouze v případě, že by vyšetřovatel jinak ve zjištěném skutku shledal trestný čin, mohl zastavit trestní stíhání z důvodu nepříčetnosti obviněného podle ust. §172 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Pokud by vyšetřovatel dospěl např. k závěru, že skutek nevykazuje znaky trestného činu nebo že nevykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, bylo na místě zastavit trestní stíhání podle ust. §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy z důvodu, že skutek není trestným činem, a takový důvod by byl pro obviněného příznivější. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 1987 sp. zn. Nt 139/87, jímž obviněnému uložil psychiatrické ústavní ochranné léčení, porušil zákon v neprospěch obviněného v ust. §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, tedy v ustanoveních, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Podstatou pochybení Okresního soudu v Olomouci je podle Nejvyššího soudu ČR to, že o uložení ochranného léčení rozhodl, aniž učinil jakákoli skutková zjištění v tom směru, jakého jednání se obviněný dopustil a znaky jakého trestného činu toto jednání jinak naplňovalo. V tomto ohledu Okresní soud v Olomouci neprovedl žádné důkazy ani jejich hodnocení. Okresní soud v Olomouci se chybně omezil jen na konstatování, že trestní stíhání obviněného bylo vyšetřovatelem zastaveno z důvodu nepříčetnosti obviněného, a dokazování i hodnocení důkazů soustředil výlučně na otázku duševního stavu obviněného. Okresní soud v Olomouci pominul, jak uvedl Nejvyšší soud ČR, že podle ust. §72 odst. 1 tr. zákona lze ochranné léčení uložit mimo jiné za podmínky, že v osobě obviněného jde o pachatele činu jinak trestného. Z toho podle Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že soud musí vždy nejprve zjistit, jakého jednání se obviněný dopustil a zhodnotit toto jednání po právní stránce z toho hlediska, zda jde o čin jinak trestný, a teprve poté může při zjištění nepříčetnosti obviněného uvažovat o uložení ochranného léčení. Otázku, zda obviněný je pachatelem činu jinak trestného, řeší soud samostatně a není nikterak vázán ani usnesením vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v ust. §172 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 11. 1987 sp. zn. 1 To 556/87, jímž zamítl stížnost obviněného, porušil zákon v neprospěch obviněného v ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Krajský soud v Ostravě sice přezkoumal usnesení Okresního soudu v Olomouci v rozsahu stanoveném v ust. §147 odst. 1 tr. řádu, avšak chybně se ztotožnil s nesprávným postupem i závěry Okresního soudu v Olomouci.
Poté, co Nejvyšší soud ČR přikázal vyšetřovateli Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování v Olomouci, aby věc znovu projednal, vyšetřovatel prostudoval předmětný spisový materiál a zjistil, že z dopisu napsaného obviněným dne 3. 2. 1987 vyplývá, že obviněný vlastně obsáhle a slušně žádá o to, aby ÚV KSČ byl s jeho případem seznámen. V celém dopise slušnou formou popisuje událost, která se mu přihodila, kde mj. popisuje na základě svých schopností, že se mu rozsudek Okresního soudu v Olomouci jeví jako hanebný a zločinný. K této skutečnosti byl obviněný dne 6. 4. 1987 vyslechnut do protokolu, přičemž na listě č. 3 protokolu uvádí, že ve svém prohlášení nevidí žádnou urážku soudu. Podle vyšetřovatele Policie ČR je zřejmé, že obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle ust. §154 odst. 2 tr. zákona, a proto vyšetřovatel usnesením ze dne 16. 2. 1996 sp. zn. ČVS:OVV 1 - 5/104 - 96 podle ust. §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu trestní stíhání obviněného K. F. zastavil, neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
III.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že žalobou na ochranu osobnosti se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") u Krajského soudu v Ostravě domáhal po žalované České republice - Okresním soudu v Olomouci (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že byl nezákonně internován v psychiatrické léčebně na základě protiprávně uloženého ochranného léčení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005 č. j. 23 C 77/2001-150 byla žalované České republice - Okresnímu soudu v Olomouci uložena povinnost zaplatit žalobci K. F. částku 170 000,- Kč (výrok od bodem I.); návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 8 830 000,- Kč, byl zamítnut (výrok pod bodem II.). Ve výrocích pod body III. a IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005 č. j. 1 Co 139/2005-178 rozsudek krajského soudu v napadené části ve výroku pod bodem I. změněn tak, že návrh, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 170 000,- Kč, byl zamítnut (výrok pod bodem I.). Ve zbývající napadené části, ve výrocích pod body II., III., IV., byl rozsudek krajského soudu potvrzen (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozsudkem odvolacího soudu dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ust. §13 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který lze kvalifikovat jako neoprávněný (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, to je s právním řádem. V některých případech však konkrétní zásahy, ač se případně mohly zdánlivě jevit jako odporující objektivnímu právu, není přesto možno hodnotit jako neoprávněné zásahy do osobnosti fyzické osoby. Podstatnou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na straně jedné a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách, nebo z nich vyplývají. Vrchní soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2005 č. j. 30 Cdo 2442/2004-153, ve kterém Nejvyšší soud ČR konstatoval, že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána zákonem). Do této skupiny patří případy, kdy je do osobnosti fyzické osoby zasahováno například v rámci trestního řízení. V nich - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah, podmíněný výkonem jiného subjektivního práva nebo zákonem stanovené povinnosti, pak ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal v mezích určených zákonem přiměřeným způsobem. Je pak nepochybné, že o takový případ nepůjde tam, kde by se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby např. dopustil excesu. Tím by mohly případně být nepřípustné procesní úkony orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k obviněnému.
Vrchní soud dále konstatoval, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení při obecném výkonu oprávnění a povinností, které jim v něm ukládá zákon. V řízení nebylo prokazováno a žalobce ani netvrdil, že by v rámci zmiňovaného trestního řízení orgány činné v trestním řízení vykročily z jeho mezí, byť by rozhodnutí porušovalo zákon. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 1995 sp. zn. 2 Tzn 28/95 podle vrchního soudu vyplývá, že Okresní soud v Olomouci výše uvedeným usnesením porušil zákon v tom směru, že poté, co prokurátor navrhl ochranné ústavní psychiatrické léčení, vyhověl tomuto návrhu, aniž učinil jakákoliv skutková zjištění v tom směru, jakého jednání se obviněný dopustil a znaky jakého trestného činu toto jednání jinak naplňovalo. V tomto ohledu neprovedl žádné důkazy ani jejich hodnocení. Chybně se omezil jen na konstatování, že trestní stíhání obviněného bylo vyšetřovatelem zastaveno z důvodu nepříčetnosti obviněného, dokazování a vyhodnocení důkazů soustředil výlučně na otázku duševního stavu obviněného - žalobce. Pominul, že podle ust. §72 odst. 1 tr. zákona lze ochranné léčení uložit mimo jiné za podmínky, že v osobě obviněného jde o pachatele činu jinak trestného. V důsledku toho bylo rozhodnutí okresního soudu nezákonné.
Odvolací soud dále poukázal na to, že není v pravomoci soudů v občanském soudním řízení přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení v mezích tohoto řízení, neboť takovou možnost řeší zejména instituty trestního práva procesního. Oprávnění sledovat (a takto hodnotit) postup soudu v řízení pak náleží do působnosti orgánů státní správy soudů (např. ust. §123 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; v případě státních zastupitelství pak lze odkázat na ust. §13 a násl. zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Odvolací soud proto uzavřel, že za situace, kdy vrchní soud respektoval výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu ČR, byť nebyl v této právní věci pro něj závazný, neboť byl vysloven v jiné právní věci, nemohl než shledat žalobu co do základu nedůvodnou.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl žalobce dovoláním. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 4. 2006 č. j. 30 Cdo 230/2006-199 dovolání žalobce proti výroku pod bodem I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005 č. j. 1 Co 139/2005-178 zamítl (výrok pod bodem I.) a dovolání žalobce proti výroku pod bodem II. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci odmítl (výrok pod bodem II.), a dále dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem III.).
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle ust. §13 občanského zákoníku musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ust. §13 občanského zákoníku. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Některé zásahy, byť se zdánlivě třeba jeví, že odporují objektivnímu právu, přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatnou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Další argumentace dovolacího soudu se shoduje s odůvodněním odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v souzeném případě bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ust. §13 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní. V řízení nebylo zpochybňováno, že žalobcem vytýkaný postup orgánů činných v trestním řízení byl součástí trestního řízení. Nebylo též prokázáno (a ani prokazováno), že by k předmětnému zásahu došlo např. případnými mimoprocesními úkony orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu ČR správně připomněl, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, že jiný subjekt plnil právní povinnost.
Dovolací soud uvedl, že věc samu posuzoval v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce, a to platí i o řešené otázce nedostatku pravomoci přezkoumávat v občanském soudním řízení postup soudu v řízení trestním.
IV.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo prokázáno, že došlo v rámci tzv. zákonné licence k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo vůči němu postupováno ze strany orgánů činných v trestním řízení naprosto neúměrně, když u něj došlo k nařízení ochranného psychiatrického léčení, a to v důsledku zcela vadného postupu soudů a bývalé okresní prokuratury. V důsledku tohoto vadného postupu nebyl stěžovatel souzen, ovšem ve svém důsledku byl zbaven osobní svobody na dobu 8,5 měsíců tím, že byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně ve Šternberku, kde se musel podrobit naordinované léčbě. Výkon práv a povinností v rámci zákonné licence tak, jak byl proveden vůči stěžovateli, byl nejen vadný, nepřiměřený, ale ve svém důsledku neoprávněný, neboť všechny složky činné v rámci trestního řízení velmi vážným a hrubým způsobem ve vztahu ke stěžovateli pochybily.
Stěžovatel nesouhlasí s právními názory obsaženými v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Podle názoru stěžovatele nelze nadstavit veřejný zájem nad jeho individuálními zájmy. Zásah do osobnostních práv stěžovatele byl proveden naprosto nepřiměřeným způsobem, zejména pak s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti osobnosti stěžovatele. Nezákonný pobyt v psychiatrické léčebně byl podle stěžovatele zvůlí moci a pošlapáním důstojnosti a osobnosti stěžovatele. Stěžovatel vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci a Nejvyššímu soudu ČR, že zvolily v jeho případě zcela formalistický přístup, když své rozhodnutí založily pouze na konstantní judikatuře (založené na případech obdobné právní problematiky) a vůbec se nezabývaly konkrétními okolnostmi daného případu. Postup orgánů činných v trestním řízení byl vůči stěžovateli zjevně zcela nepřiměřený, došlo k zásahu do jeho osobnostních práv a takovéto jednání zajisté nelze podřadit pod jednání tzv. zákonné licence, neboť by tímto způsobem bylo možno legalizovat jakýkoli exces a nezákonnost. Odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, zcela korespondují s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, a z toho důvodu postrádají konkrétní a přiléhavé odůvodnění. V postupu soudů v této věci, uvádí stěžovatel, není vidět snaha bývalé křivdy odčinit, ale bagatelizovat a vykládat je ve smyslu tzv. zákonné licence, čímž podle názoru stěžovatele dochází k dalším křivdám.
V.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a dále vyjádření České republiky - Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 6. 4. 2007 uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nerozlišuje mezi rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2005, který stěžovateli částečně vyhověl, když zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 170 000,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl, a rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci, případně Nejvyššího soudu ČR. Předseda senátu uvedl, že na svých závěrech, které vyslovil v napadeném rozsudku, trvá a z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005 č. j. 23 C 77/2001-150 odmítl. Předseda senátu souhlasil s tím, aby Ústavní soud ve smyslu ust. §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") upustil od ústního jednání.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci se k podané ústavní stížnosti vyjádřil přípisem, Ústavnímu soudu doručeným dne 29. 3. 2007, ve kterém uvedl, že v minulosti Vrchní soud v Olomouci nezastával stanovisko, že není v pravomoci soudů v občanském soudním řízení přezkoumávat postup orgánů činných trestním řízení v mezích tohoto řízení, jak to plyne z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2004 č. j. 1 Co 31/2003-124. Teprve až poté, co byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 2442/2004-153, ve kterém byl vysloven právní názor, že není v pravomoci soudů v občanském soudním řízení přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení v mezích tohoto řízení, začal vrchní soud judikovat dle tohoto názoru Nejvyššího soudu ČR. Předseda senátu souhlasil s tím, aby Ústavní soud ve smyslu ust. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 27. 3. 2007 odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a současně uvedl, že souhlasí s tím, aby Ústavní soud ve smyslu ust. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání.
Předsedkyně Okresního soudu v Olomouci se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Vzhledem ke skutečnosti, že účastníci řízení a vedlejší účastník řízení nepředložili Ústavnímu soudu žádné nové důkazy a nepředložili ani nová tvrzení ve vztahu k podstatě ústavní stížnosti, a obdržená vyjádření nepřinášejí žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal Ústavní soud tyto přípisy stěžovateli k případné replice.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 77/2001.
VI.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, nález č. 33, str. 235).
Z těchto hledisek hodnotil Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů (Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR) ve světle ochrany základních práv a svobod z mezí ústavnosti nevybočují a ústavní stížnost stěžovatele tedy není důvodná.
V předmětné věci Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 10. 2005 č. j. 1 Co 139/2005-178 změnil částečně vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ostravě a žalobu stěžovatele o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy zamítl, když ve svém rozhodnutí vyšel z právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2005 č. j. 30 Cdo 2442/2004-153, ve kterém Nejvyšší soud ČR konstatoval, že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána zákonem). Do této skupiny patří případy, kdy je do osobnosti fyzické osoby zasahováno například v rámci trestního řízení. V nich - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný výkonem jiného subjektivního práva nebo zákonem stanovené povinnosti, pak ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal v mezích určených zákonem a přiměřeným způsobem. Je pak nepochybné, že o takový případ nepůjde tam, kde by se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby např. dopustil excesu.
Ústavní soud je toho názoru, že v předmětné věci nejde o obdobný případ, jaký byl popsán v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2005 č. j. 30 Cdo 2442/2004-153. V právní věci stěžovatele Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 5. 12. 1995 sp. zn. 2 Tzn 28/95 porušení zákona konstatoval a nezákonná rozhodnutí zrušil. Vyšetřovatel bývalé Okresní prokuratury v Olomouci, jak konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku, porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že zastavil trestní stíhání pro nepříčetnost obviněného, aniž zkoumal, zda není na místě zastavit trestní stíhání z jiného důvodu, který by byl pro obviněného příznivější. Vyšetřovatel se měl zabývat otázkou, zda skutkem, který na podkladě důkazů správně zjistil, obviněný jinak, tj. nebýt jeho nepříčetnosti, naplnil znaky trestného činu a jakého. Podstatou pochybení Okresního soudu v Olomouci bylo, že o uložení ochranného léčení soud rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 1987 sp. zn. Nt 139/87, aniž učinil jakákoli skutková zjištění v tom směru, jakého jednání se obviněný dopustil a znaky jakého trestného činu toto jednání jinak naplňovalo; v tomto ohledu Okresní soud v Olomouci neprovedl žádné důkazy ani jejich hodnocení. Krajský soud v Ostravě se chybně ztotožnil s nesprávným postupem i závěry okresního soudu a usnesením ze dne 16. 11. 1987 sp. zn. 1 To 556/87 podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl. Poté, co Nejvyšší soud ČR výše uvedeným rozsudkem konstatoval porušení zákona a nezákonná rozhodnutí zrušil, vyšetřovatel Policie České republiky Okresního úřadu vyšetřování Olomouci usnesením ze dne 16. 2. 1996 sp. zn. ČVS: OVV 1 - 5/104 - 96 podle ust. §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu trestní stíhání obviněného K. F. zastavil, neboť dospěl závěru, že skutek, kterého se měl obviněný dopustit, není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Otázkou nároku na náhradu za imateriální újmu se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod č. 265/2005 Sb.), v nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, nález č. 67, s. 717), v nálezu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04, v nálezu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05, a v nálezu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (všechny dostupné v el. verzi na www.judikatura.cz).
Ústavní soud pečlivě přezkoumal napadená rozhodnutí, vzal v úvahu právní závěry obsažené ve výše uvedených rozhodnutích Ústavního soudu řešících otázku náhrady za imateriální újmu, po podrobném přezkoumání právní věci stěžovatele však dospěl k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu stěžovatele nelze závěry obsažené ve výše uvedených rozhodnutích v předmětné věci aplikovat.
Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů z mezí ústavnosti nevybočila. Žalobou stěžovatele se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005 č. j. 1 Co 139/2005-178 i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2006 č. j. 30 Cdo 230/2006-199 odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2006 č. j. 30 Cdo 230/2006-199, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Do závěrů obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy dostály rovněž požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, a jejich rozhodnutí i jinak splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ust. §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto ani v tomto směru nelze nic vytknout.
Lze tudíž uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy v předmětné věci nedošlo.
Obiter dictum lze poznamenat:
Nástrojem k odčinění křivd, způsobených neprávem odsouzeným osobám v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, byl především zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Z dnešního hlediska, tj. po 17 letech po přijetí zákona, lze obtížně posuzovat, z jakého důvodu tehdejší zákonodárce v ust. §23 a násl. tohoto zákona upravil odškodnění toliko za vazbu a za výkon trestu odnětí svobody, nikoliv však za protiprávně uložené ochranné ústavní léčení. Ústavní soud si je vědom toho, že takovou úpravu mohou občané, postižení protiprávně uloženým ochranným léčením, chápat jako nespravedlivou. Nicméně nelze se domnívat, že tuto anomálii by bylo možno dnes napravovat prostřednictvím občanskoprávních žalob, požadujících náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti. Taková konstrukce by vyvolala novou nerovnost ve vztahu k osobám, které uplatňovaly nárok na odškodnění za protiprávně uloženou vazbu a za protiprávně uložený trest odnětí svobody podle zákona č. 119/1990 Sb., protože tyto osoby byly při odškodňování limitovány propadnou lhůtou k uplatnění nároku (tři roky od právní moci rehabilitačního rozhodnutí) a pevně stanovenými částkami, vyplácenými za dobu nezákonného zbavení osobní svobody, jejichž výše odpovídala tehdejším ekonomickým podmínkám.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu