ECLI:CZ:US:2001:3.US.630.01
sp. zn. III. ÚS 630/01
Usnesení
III. ÚS 630/01
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.Č., zastoupeného JUDr. J.V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2001, sp. zn. 28 Cdo 935/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 21. srpna 2001 - 28 Cdo 935/2001-586) a v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil - stručně shrnuto - že označeným rozhodnutím porušil obecný soud jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, když současně jeho postup, jímž rozhodl o jeho dovolání, je v rozporu s ustanovením §241a o. s. ř. S odkazem na tato svá tvrzení posléze dovodil, že (svým postupem a jemu nepříznivým rozhodnutím) mu takto obecný soud "fakticky odňal možnost využít dovolání jako zákonem stanovený opravný prostředek, přestože shledal jeho dovolání přípustným".
Proto, též s tvrzením, že obecný soud porušil "i jeho právo vlastnit" a s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech II. ÚS 467/97 a II. ÚS 244/98, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základ právní konstrukce, z níž stěžovatel odvozuje svá tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, spočívá v námitce, že při posuzování důvodů přípustnosti dovolání dovolací soud pominul stěžovatelovo odůvodnění, dle něhož jednak další oprávněné osoby, po výzvě k vydání (přesně popsaných a označených) nemovitostí následným uplatněním nároku na jiné vypořádání (poskytnutím akcií žalované akciové společnosti), vzaly svůj dříve uplatněný nárok na vydání nemovitosti zpět, a že proto měl být stěžovateli přisouzen nárok na vydání nikoli jen jedné poloviny posuzovaných nemovitostí, ale mělo mu být přisouzeno vydání celé nemovitosti, jednak - pokud u některých nemovitostí byla shledána nemožnost jejich vydání (§8 odst. 1, 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) - jde o vadný právní názor založený především na nesprávném výkladu "hlavní stavby v komplexu (všech) nemovitostí".
Již z takto formulovaných tvrzení ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (a o ten v posuzované ústavní stížnosti jde) se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto tvrzení stěžovatele, byť bylo zevrubně zdůvodněno, z hlediska ochrany ústavnosti
(čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) přisvědčit nelze.
Nejinak je tomu stran tvrzení stěžovatele co do způsobu, jakým se Nejvyšší soud ČR s dovoláním stěžovatele (zamítavým výrokem) vypořádal. Jestliže totiž v rozhodovacích důvodech vyložených způsobem zákonem vyžadovaným (§157 odst. 2 o. s. ř.) v odůvodnění svého rozhodnutí ve shodě s konstantní judikaturou obecných soudů vyložil, které jím zjištěné skutečnosti vyhovění dovolání (vydání celých a všech nemovitostí) brání, bylo očividně nadbytečné zabývat se podrobněji právní konstrukcí stěžovatele stojící na zcela opačném stanovisku; ostatně - jen pro úplnost řečeno - v naznačených souvislostech stěžovatel zaměňuje zákonné důvody přípustnosti dovolání s jejich odůvodněním, a tak v kontextu rozhodovacích důvodů dovolacího soudu usiluje o i tak nepřípustný přezkum merita věci výtkou absence odůvodnění takto napadeného rozhodnutí obecného soudu.
Obdobně bylo odmítnuto stěžovatelovo tvrzení co do porušení "jeho práva vlastnit". Konstantní judikatura Ústavního soudu již dříve a opakovaně podala výklad stran ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které má stěžovatel zřejmě na mysli, a také podmínek jeho ústavní ochrany. Protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná pro odůvodnění tohoto rozhodnutí, zcela postačí stěžovatele na ni odkázat (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), aniž by se jevilo potřebné k ní cokoli dodávat.
Z důvodů takto vyložených, když odkaz stěžovatele na jím označená rozhodnutí Ústavního soudu byl shledán pro skutkovou i ústavně právní odlišnost jako nepřípadný, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. prosince 2001