ECLI:CZ:US:2018:3.US.681.18.1
sp. zn. III. ÚS 681/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti V. T., Věznice Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Lukášem Kockem, advokátem sídlem Na střelnici 522/6, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2018 č. j. 14 To 92/2018-115 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. ledna 2018 č. j. 2 Pp 3/2018-103, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 36 a násl., čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy. K ústavní stížnosti byla připojena i žádost stěžovatele dle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu o projednání návrhu mimo pořadí.
2. Stěžovatel si podal čtvrtou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy svou žádost opakoval ve lhůtě dané zákonem, tedy po půl roce od zamítnutí poslední žádosti, k žádosti se připojila i manželka stěžovatele M. T. Výkon trestu odnětí svobody vykonává na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. 15 T 90/2008 v trvání 5 měsíců, rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 2. 2004 sp. zn. 3 T 144/2003 v trvání 341 dnů a rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 14 T 60/2011 v trvání 7 let.
3. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. 2 Pp 3/2018-103 (dále jen "okresní soud") podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), opakovanou žádost stěžovatele neshledal důvodnou, neboť od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 14 To 92/2018-115 podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud vzal v úvahu, že stěžovatel byl celkem 11x soudně trestán, převážně pro majetkovou trestnou činnost, a několikrát byl ve výkonu trestu. V minulosti byl stěžovatel dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu, ale ani jednou ve zkušební době nežil řádným životem a jedná se o mnohonásobného recidivistu. Krajský soud přihlédl i k tvrzení stěžovatele o splácení způsobené škody (1 408 382 Kč), dosud je ale zaplacena poměrně malá část škody (20 000 Kč). Z výše uvedených důvodů se krajský soud plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že polovinu trestu, jejíž vykonání vyžaduje §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vykonal. Ve věci rozhodujícím soudům vytýkal, že se nevypořádaly s tím, zda byly splněny všechny podmínky pro jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť stěžovatel má za to, že všechny své povinnosti vyplývající z pobytu ve věznici řádně plnil, byl kázeňsky odměňován, nikdy nebyl kázeňsky trestán, aktivně se zapojoval do řady výchovných programů a snaží se nahradit škodu vzniklou jeho jednáním.
5. Zásah do svých ústavně zaručených práv citovanými usneseními stěžovatel shledává v tom, že oba soudy přihlédly k jeho trestní minulosti a nezabývaly se tím, zda další jeho ponechání ve výkonu trestu odnětí svobody směřuje k naplnění účelu trestu, zda již není resocializace a náprava završena a zda nebude účel trestu lépe naplněn na svobodě, kde bude stěžovatel schopen lépe obstarat finanční prostředky k hrazení dluhů vzniklých předchozí trestnou činností. Stěžovatel poukázal na rodinnou situaci, kdy se chce starat o nezletilého syna (věk 14 let), kterému v roce 2016 zemřela matka, trpí nepřítomností rodičů a navíc v pubertě potřebuje výchovný vliv otce. Okresní soud ani krajský soud podle tvrzení stěžovatele neuvádějí žádné relevantní důvody, které by odůvodňovaly pokračování v omezení jeho osobní svobody, přičemž ani neodůvodňují, proč nelze ve věci volit mírnější postup, například dohled probačního úředníka. Přiložil i potvrzení o zajištěném zaměstnání a doporučující Stanovisko probační a mediační služby Nymburk.
6. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a tvrdil, že řízení neprobíhalo spravedlivě a došlo k procesním pochybením soudu (doručování rozhodnutí). Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, nicméně se domnívá, že skutkové závěry a právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto by se Ústavní soud měl zabývat a vyjádřit se k hodnotě a váze nových důkazů, které stěžovatel obecnému soudu předložil, neboť za této situace právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním a jsou tak porušeny zásady spravedlivého procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla stěžovatelem podána včas, jako osobou k tomu oprávněnou, a ústavní stížnost naplňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, tedy po vyčerpání procesních prostředků, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, (po výzvě k odstranění vad podání ze dne 26. 2. 2018). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, podle níž je dobré chování ve výkonu trestu pouze jednou z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nezakládá "automatický" nárok na podmíněné propuštění. Obecné soudy musí navíc ověřit též důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 a ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1363/17), přičemž ani Ústava či Listina nezaručují právo na podmíněné propuštění [usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
12. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody i výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], plně věcí úvahy obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, pokud obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09).
13. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní posuzovaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Napadené rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť soudy své úvahy náležitě zdůvodnily a jejich rozhodnutí tak nelze označit za svévolná.
14. V posuzované věci krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v případě stěžovatele existuje příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že stěžovatel je mnohonásobný recidivista, který v podstatě kontinuálně páchá majetkovou trestnou činnost, pro kterou je opakovaně odsuzován k nepodmíněným trestům odnětí svobody. V minulosti byl stěžovatel dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu, v jednom případě se sice osvědčil, ale po osvědčení dále páchal trestnou činnost, v druhém případě se neosvědčil a v současné době vykonává i zbytek trestu z podmíněného propuštění, tedy ani jednou ve zkušební době nežil řádným životem. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, které uvedl u veřejného zasedání, že se snažil zaplatit z pracovní odměny způsobenou škodu (1 408 382 Kč), okresní soud uvedl, že je zaplacena poměrně malá část škody částka 20 000 Kč. Z výše uvedených důvodů se krajský soud plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel sice splnil podmínku formální, spočívající ve výkonu poloviny vyměřeného trestu, vyhověl i časové podmínce stanovené §331 odst. 1 trestního řádu, podal žádost až šest měsíců poté, co předchozí zamítavé rozhodnutí nabylo právní moci, ale nesplnil další podmínku polepšení, že v budoucnu povede řádný život. Krajský soud (str. 3 usnesení) se vypořádal i s námitkou porušení zásady ne bis in idem okresním soudem a vyložil, že žádost stěžovatele nebyla zamítnuta jen z důvodu jeho minulosti, ale při stanovení prognózy dalšího života po komplexním vyhodnocení celé situace [srov. usnesení ze dne 10. 2. 1999 sp. zn. I. ÚS 174/98 (U 12/13 SbNU 423), usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 248/15, usnesení ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 3286/13 a další].
15. Ústavní soud považuje úvahy krajského soudu za opodstatněné a dostatečně odůvodněné. Řešil otázku, zda lze od stěžovatele očekávat, že v budoucnu povede řádný život, vzal v úvahu dřívější zkušenosti a jejich zhodnocení bylo klíčové. Žádost stěžovatele byla projednána za dodržení všech relevantních ustanovení trestního řádu, dokazování provedl okresní soud v rozsahu, který postačuje pro posouzení důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a tento soud z něj vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry, se kterými se krajský soud ztotožnil. Lze uzavřít, že ve věci rozhodující soudy pečlivě posoudily všechny okolnosti případu a vyvodily z nich právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily.
16. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky (Ústavou, Listinou a Úmluvou).
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud přednostně posoudil mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, kterou odmítl jako zjevně neopodstatněnou [podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu