ECLI:CZ:US:2003:3.US.703.02
sp. zn. III. ÚS 703/02
Usnesení
III. ÚS 703/02
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2002, čj. 7 A 5/2000-38, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, územního odboru pro královehradeckou oblast, ze dne 8. listopadu 1999, čj. 850/538/ÚOHK/99-Tu, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci Králové, ze dne 7. června 1999, čj. 5/OP/3561/99/Sk/361, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti rozhodnutím orgánů veřejné moci (rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2002 - 7 A 5/2000-38, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, územního odboru pro královehradeckou oblast, ze dne 8. listopadu 1999 - 850/538/ÚOHK/99-Tu a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci Králové, ze dne 7. června 1999 - 5/OP/3561/99/Sk/361), a tvrdil, že jimi byl dotčen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právech obsažených v čl. 2 odst. 4, čl. 10 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně, ve znění potvrzujícího rozhodnutí správního orgánu II. stupně, bylo podle §89 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně přírody a krajiny), rozhodnuto o odebrání patnácti exemplářů druhu Pelecyphora (Encephalocarpus) strobiliformis, sedmi exemplářů druhu Pelecyphora asseliformis a sedmi exemplářů druhu Ariocarpus fissuratus var. hintonii (dále jen odebrané rostliny) stěžovateli, a to na základě u něj provedené kontroly. Stěžovatel dle odůvodnění správních rozhodnutí nepředložil žádný doklad o povoleném způsobu nabytí odebraných rostlin a v průběhu jednání uvedl, že je dovezl z Mexika bez povolení CITES. Proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně podal stěžovatel správní žalobu, která byla vpředu označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze zamítnuta.
Stěžovatel odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv tak, že se správní soud nezabýval všemi námitkami v žalobě obsaženými. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 290/99. Dále tvrdil, že interpretoval při výkladu právních norem §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny extenzivním způsobem k tíži stěžovatele a na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.
III. ÚS 291/01. Porušení čl. 10 Ústavy ČR odůvodnil tím, že v roce 1996, kdy dovezl odebrané rostliny, nebyl dán přímý účinek Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin ze dne 3. března 1973, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 572/1992 Sb. (dále jen Úmluva CITES), která byla do našeho právního řádu transformována v roce 1997. Stěžovatel proto dovodil, že žádnou povinnost podle §54 zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k odebraným exemplářům neměl a šlo tedy
o nepřípustné porušení principu retroaktivity. Porušení zásady moci činit vše, co není zákonem zakázáno, shledává stěžovatel v tom, že prokazování původu rostlin po něm bylo požadováno způsobem, který neodpovídal povinnosti držitele rostlin, zejména podle již zmíněného §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Vrchní soud v Praze vycházel z extenzivního výkladu citovaného ustanovení provedeného v rozporu s ústavně zakotvenými principy výkonu státní moci k tíži fyzické osoby (viz nález Ústavního soudu ve věci
I. ÚS 145/94).
Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především se sluší zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, jak je vpředu označeno, k tvrzení stěžovatele, že dovozem předmětných rostlin neporušil žádný obecně závazný právní předpis, konstatoval, že z dikce §5 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění platném v roce 1996, zcela jednoznačně vyplývalo, že vývoz a dovoz ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, povoluje orgán ochrany přírody. Kterýkoliv subjekt, který vyvezl či dovezl takovéto rostliny či živočichy se vystavil nebezpečí, že nebude schopen prokázat legální způsob nabytí těchto rostlin a živočichů. Skutečnost, že zákon neobsahoval definici pojmu ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, nemůže mít za následek nedodržování uvedeného právního ustanovení, neboť je na odpovědnosti případného vývozce či dovozce, aby při své činnosti dbal o dodržování zákonů.
V rovině obecného práva na věc dopadají §5 odst. 6 a §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle znění §5 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny vývoz a dovoz ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, povoluje orgán ochrany přírody. Držitel či prodejce zvláště chráněné rostliny, zvláště chráněného živočicha nebo rostliny a živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv, měl povinnost na výzvu orgánu ochrany přírody prokázat povolený způsob jejich nabytí (§54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny). Mezi takové mezinárodní úmluvy patřila i Úmluva CITES. V daném případě bylo proto i na rostliny a živočichy chráněnými Úmluvou CITES nutno žádat povolení orgánu ochrany přírody a prokázat způsob jejich nabytí, jak správně dovozuje Vrchní soud v Praze, neboť zákon
o ochraně přírody a krajiny v označených ustanoveních takovou povinnost expressis verbis stanovil. Bylo proto nerozhodné, zda mezinárodní smlouva CITES měla přímý účinek či nikoliv. Za těchto okolností nemohl na uvedeném závěru nic změnit ani odkaz stěžovatele na jím označené rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 291/01, také pak proto, že pod uvedenou spisovou značkou je vedeno usnesení, jímž byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná v občanskoprávní věci stěžovatelky.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti se tedy názor Vrchního soudu v Praze, obsažený v napadeném usnesení, dle kterého stěžovatel byl povinen žádat povolení na dovoz předmětných rostlin, jeví jako ústavně souladný.
Obdobně nedůvodná jsou i tvrzení stěžovatele stran toho, že obecný soud nevycházel ze smyslu a obsahu žaloby a celistvě se nezabýval všemi námitkami stěžovatele ve správní žalobě. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu se podává, že je zákonem stanoveným způsobem odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.) a vypořádalo se postačujícím způsobem i s tvrzeními stěžovatele obsaženými v jeho správní žalobě. Za tohoto stavu věci se jeví i stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu IV. ÚS 290/99 jako nepřípadný.
Nálezem ve věci sp. zn. I. ÚS 145/94 Ústavní soud zakázal Ministerstvu životního prostředí ČR pokračovat v protiústavním zásahu, který spočíval ve vyžadování a používání čestného prohlášení k žádostem o povolení dovozu ohrožených živočichů při realizaci Úmluvy CITES a při aplikaci zákona o ochraně přírody a krajiny. Tento nález byl založen na jiných skutkových okolnostech, a proto je i odkaz na něj v těchto souvislostech nepřípadný.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. června 2003