ECLI:CZ:US:2021:3.US.80.21.1
sp. zn. III. ÚS 80/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, a nezletilých J. Š. a T. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2020 č. j. 13 Co 190/2020-296, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a P. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Návrhem podaným u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastník (otec) domáhal snížení výživného pro oba nezletilé s odůvodněním, že od poslední úpravy výživného došlo ke změně poměrů na jeho straně tím, že ukončil zaměstnání ve Spolkové republice Německo, aby se mohl více věnovat výchově dětí. Původně pobíral mzdu ve výši 47 000 Kč a přídavky na děti ve výši 371 Eur, od 1. 11. 2019 ale změnil zaměstnání a jeho měsíční příjem nyní činí cca 20 000 Kč, přídavky na děti pobírá od 1. 3. 2019 stěžovatelka (matka). Rozsudkem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 0 P 248/2019-158 okresní soud návrh otce zamítl. Okresní soud uvedl, že ačkoli v době, která od poslední úpravy výživného v únoru 2019 uplynula, došlo k určitým změnám v poměrech rodičů a nezletilých, nejsou tyto změny natolik zásadní, aby mohly najít odraz ve snížení výživného pro nezletilé, neboť argumentace otce o zájmu podílet se větší měrou na výchově dětí je účelová, a zjevně byla v kombinaci s dohodou s německým zaměstnavatelem o způsobu ukončení jeho dřívějšího pracovního poměru fiktivní výpovědí učiněna se záměrem zlepšit svoji pozici při podání návrhu na snížení výživného pro oba nezletilé.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že otci se snižuje s účinností od 1. 11. 2019 výživné pro nezletilého J. z částky 8 500 Kč měsíčně na částku 3 500 Kč měsíčně a pro nezletilou T. z částky 6 500 Kč měsíčně na částku 2 000 Kč měsíčně. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu shledal na straně otce změnu poměrů, která odůvodňuje změnu předchozího rozhodnutí soudu ohledně výživného, když se příjem otce z důvodu, že otec ukončil své zaměstnání ve Spolkové republice Německo, výrazně snížil. Krajský soud měl za prokázané, že zaměstnání otce u zahraničního zaměstnavatele na pozici řidiče otce limitovalo v organizaci, plánování a trávení jeho volného času a mělo také dopad do jeho osobních, rodinných a dalších sociálních vztahů. V důsledku toho byl otec omezen jak ve styku s dětmi, tak svými rodiči, přítelkyní, příbuznými či přáteli. Krajský soud proto po zvážení uvedených skutečností dospěl k závěru, že otce jako českého občana nelze nutit ani po něm spravedlivě požadovat, aby vykonával práci pro zahraničního zaměstnavatele v zahraničí. Tato změna poměrů pak odůvodňuje s účinností od 1. 11. 2019, tedy od data, kdy otec nastoupil do nového zaměstnání v České republice, snížení výživného pro obě nezletilé děti.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, odkazuje na nepřípadný nález Ústavního soudu (III. ÚS 2324/17 ze dne 18. 4. 2018), není řádně odůvodněno a je překvapivé, neboť na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem rozhodl krajský soud odlišným způsobem, a to v neprospěch nezletilých, aniž by se vypořádal s okolnostmi, ve kterých byla spatřována účelovost jednání otce okresním soudem a se skutečnostmi týkajícími se jednání otce v otázce dalšího zaměstnávání mimo Českou republiku. V této souvislosti poukazují stěžovatelé na ustálený právní názor, že dobrovolné vzdání se zaměstnání nemůže jít v neprospěch nezletilých dětí a jejich práva na výživné. Stěžovatelé upozorňují na protichůdné závěry krajského soudu, který se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že četnost styku otce s dětmi se ani v době jeho zaměstnání vykonávaného v České republice nezvýšila, avšak současně uzavřel, že původní zaměstnání otce ve styku limitovalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilých stěžovatelů. Za situace, kdy v ústavní stížnosti matka nezletilých označila oba nezletilé jako stěžovatele a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatelka podávala ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilých, jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, byť se jedná o její děti, je tímto dle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu nezletilých stěžovatelů podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (v podrobnostech viz např. usnesení ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 2634/11 či ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2186/15).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav.
8. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno určení výživného, porušeny nebyly, krajskému soudu nelze ani vytknout, že by při svém rozhodování neaplikoval platnou právní úpravu, nebo že by jeho skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování.
10. Namítá-li stěžovatelka extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, je nutno předeslat, že v posuzované věci skutkový stav nebyl sporný. V době posledního rozhodování okresního soudu o výši výživného (v roce 2019) byl otec zaměstnán jako řidič zájezdového autobusu ve Spolkové republice Německo s průměrným měsíčním příjmem ve výši 47 000 Kč. V řízení bylo prokázáno, že otec podal výpověď ze zaměstnání u německého zaměstnavatele a od 1. 11. 2019 si našel jiné zaměstnání v České republice na obdobné pozici, ale s výrazně nižším příjmem, než dosahoval v zahraničí, současný průměrný čistý měsíční příjem otce činí 15 387 Kč a dále pobírá cestovní náhrady.
11. Krajský soud posuzoval, zda otec změnil své dosavadní zaměstnání za méně výhodné z důležitého důvodu, a dospěl k závěru, že ukončil-li otec ze své vůle práci v zahraničí, protože chtěl být více se svými dětmi a přítelkyní a současně si našel práci na podobné pozici v České republice, odpovídající jeho kvalifikaci a obvyklé mzdě za výkon takové činnosti v České republice při práci vykonávané na plný úvazek, ze které mu ale plyne výrazně nižší příjem než v předchozím zaměstnání, nelze tento postup otce s ohledem na uvedené skutečnosti hodnotit jako jednání, kterým se otec ve smyslu §913 občanského zákoníku zbavil bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či příjmu z výdělečné činnosti.
12. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z práva otce na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a práva na svobodnou volbu povolání, poukázal přitom na související judikaturu Ústavního soudu . Uvádí-li stěžovatelka, že nález sp. zn. III. ÚS 2324/17 na posuzovanou věc nedopadá, nelze tomuto jejímu názoru přisvědčit. Nehledě na poněkud odlišné skutkové okolnosti, na které poukázala stěžovatelka v ústavní stížnosti, postavil Ústavní soud citovaný nález na závěru, že soudy by měly mít na paměti, že aplikací §913 občanského zákoníku může být zasaženo do práva dle čl. 26 odst. 1 Listiny, a stanovit výživné na základě příjmů, kterých povinný nedosahuje, by proto měly pouze v případech, kdy to skutečně smysl a účel výživného vyžaduje, a kdy je legitimní po povinném požadovat, aby si našel lepší zaměstnání. Jak bylo výše uvedeno, otec si našel práci odpovídající jeho kvalifikaci a obvyklé mzdě za výkon takové činnosti, nelze proto spatřovat pochybení krajského soudu v tom, že nevycházel při stanovení výše výživného z nadstandardních výdělků, jež dosahoval otec v minulosti, jen proto, že takových výdělků lze dosáhnout za výkon stejné činnosti ve Spolkové republice Německo.
13. Stejně tak nemůže obstát bez dalšího argumentace, že se četnost styků otce s nezletilými po skončení pracovního poměru v zahraničí nezvýšila. Z obsahu výpovědí obou rodičů učiněných v průběhu řízení vyplývá, že otec se po dobu zaměstnání v zahraničí nemohl stýkat s nezletilými o víkendech, podnikat s nimi výlety, či trávit delší časové úseky, oproti současnosti, kdy probíhá pravidelný víkendový styk otce s nezletilými v závislosti na přání dětí (zejména nezletilé) se s otcem vídat, které otec respektuje. Nezvýšila-li se z tohoto důvodu výrazně četnost styků otce s nezletilými, nelze mu tuto skutečnost klást k tíži. Vyhodnotil-li okresní soud argumentaci otce v tomto smyslu za účelovou s odůvodněním, že otec sám v rámci svého výslechu uvedl, že veškeré kontakty s nezletilými ponechává čistě na jejich uvážení, aniž by se širšího styku s nimi jakkoli domáhal, je naopak nutno poukázat na odůvodnění okresního soudu, ve kterém se uvádí, že stěžovatelka potvrdila, že došlo spíše ke zpravidelnění kontaktů s otcem, nikoli však k jejich zásadnímu nárůstu co do jejich četnosti, přičemž obecně panuje v otázce ochoty nezletilých stýkat se s otcem mezi rodiči v podstatě shoda v tom, že nechtějí-li se děti s otcem vídat (v současné době zejména nezletilá), matka je ke styku nenutí a ani otec je k návštěvám netlačí. Není tedy zřejmé, v čem spatřoval okresní soud účelovost argumentace otce, který změnil pracovní poměr z důvodu, aby upravil svůj osobní život ve vztahu k dětem a přítelkyni za situace, kdy jakožto řidič zájezdového autobusu byl sezóně dlouhodobě na cestách po Evropě, v měsíci byl doma pouze 4 - 5 dnů. Na uvedeném nic nemění tvrzení stěžovatelky, že otec připustil, že výhledově uvažuje o opětovné práci pro svého původního německého zaměstnavatele. Dojde-li k takové situaci, nepochybně bude taková skutečnost představovat změnu poměrů podle §923 odst. 1 občanského zákoníku zakládající případně podle výše dosaženého výdělku důvod pro zvýšení výživného.
14. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu pro ni bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. V posuzované věci krajský soud po doplnění dokazování vyhodnotil relevanci (obecně známých) kritérií rozhodných pro stanovení výše výživného a rozhodl o meritu věci odlišným způsobem než okresní soud, avšak vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu řízení otec předkládal soudu tvrzení a důkazy na podporu svého návrhu, ke kterým se stěžovatelka mohla vyjádřit, což také činila, nelze z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu.
15. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu