ECLI:CZ:US:2008:3.US.813.06.1
sp. zn. III. ÚS 813/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2006 č. j. 25 Co 280/2006-45, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a P. S., zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem AK Nerudova 37, 500 02 Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení identifikované rozhodnutí obecného soudu, které podle jeho názoru porušilo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení a zdůrazňuje, že nesouhlasí se závěrem jak soudu prvního stupně, který odmítl jeho odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 10. 2003 č. j. 18 C 46/2002-29, jímž byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 340 000,- Kč s 18% úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 52 300,- Kč, včetně náhrady nákladů řízení, jako odvolání opožděné, tak i soudu odvolacího, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Důvodem nesouhlasného stanoviska je skutečnost, že předmětný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2003 nabyl právní moci dne 19. 11. 2003, avšak stěžovatel, resp. jím zmocněný advokát ho obdržel až dne 7. 4. 2006, neboť se o jeho existenci, včetně řízení, které mu předcházelo, údajně dověděl až v době, kdy již byla proti němu jako povinnému vedena exekuce.
Stěžovatel je přesvědčen, že pro postup podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. nebyly v řízení před soudem prvního stupně splněny podmínky a předpoklady dané v označeném zákonném ustanovení, neboť soud před ustanovením opatrovníka, navíc z řad justičních čekatelů tohoto soudu, prý nevyvinul dostatek aktivity k tomu, aby zjistil místo tehdejšího pobytu stěžovatele, které údajně bylo tomuto soudu v daném období známo proto, že stěžovatel v květnu 2003 "např. s tímto soudem uzavíral smlouvu o splátkách soudních poplatků a nákladů trestních řízení".
O probíhajícím řízení pod sp. zn. 18 C 46/2002 nebyl prý stěžovatel informován, nemohl se ho proto ani zúčastnit. Soudem ustanovený opatrovník prý neplnil řádně svoji povinnost, pokud ve prospěch stěžovatele nepodal řádný opravný prostředek. Tato skutečnost byla podle názoru stěžovatele také důvodem pro zamítnutí jeho žaloby na obnovu řízení v předmětné věci.
Ze všech výše uvedených důvodů, jakož i s odvoláním na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 629/04 stěžovatel dovozuje, že postup soudu prvního stupně, který stěžovateli ustanovil ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka z řad justičních čekatelů téhož soudu, byl nesprávný - odporující právu stěžovatele na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud si pro ověření námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 46/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Vedlejší účastník (v dřívějším řízení v postavení žalobce) se proti stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) žalobou domáhal zaplacení "dluhu ve výši 340 000,- Kč s 18% p.a. a smluvní pokuty ve výši 52 300,- Kč". Stěžovatel byl v žalobě identifikován jménem, příjmením, rodným číslem, adresou trvalého bydliště T. a přechodným pobytem v H.
Žaloba, platební rozkaz a předmětné usnesení bylo soudem doručováno na adresu trvalého bydliště stěžovatele. Po sdělení advokátky vedlejšího účastníka byla tato nedoručená zásilka doručována znovu na adresu přechodného pobytu H. Z dodejky založené na č. l. 15 se zjišťuje, že ani v tomto případě nebylo doručení úspěšné. Zásilka se vrátila zpět s oznámením, že adresát je na uvedené adrese neznámý.
Okresní soud v Hradci Králové prováděl šetření o místě pobytu stěžovatele prostřednictvím Policie ČR, Obvodního oddělení v Hradci Králové a Obvodního oddělení Policie ČR v Třebechovicích pod Orebem (č. l. 16 - 17), dále označený soud zjišťoval místa pobytu rodičů stěžovatele a případných sourozenců (č. l. 22 - 23). Na č. l. 24 je založen úřední záznam ze dne 30. 5. 2003 sepsaný s otcem stěžovatele, který oznámil soudu, že nezná adresu ani místo pobytu svého syna, neboť se s ním nestýká a nesouhlasí ani s tím, aby byl ustanoven jeho opatrovníkem v předmětném řízení. Shodné skutečnosti uvedla i matka stěžovatele (úřední záznam na č. l. 25). Z tohoto důvodu byl usnesením ze dne 19. 6. 2003 č. j. 18 C 46/2002-26 ustanoven opatrovníkem stěžovatele (§29 odst. 3 o. s. ř.) justiční čekatel Krajského soudu v Hradci Králové - Mgr. J. K. (předmětné usnesení převzal opatrovník dne 25. 6. 2003). Ve věci samé bylo nařízeno jednání. O místu a datu jednání byli vyrozuměni účastníci řízení (dodejky na č. l. 28).
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2003 č. j. 18 C 46/2002-29 byla stěžovateli uložena povinnost žalovanou částku včetně příslušenství a smluvní pokuty zaplatit vedlejšímu účastníkovi ve stanovené lhůtě, a to včetně náhrady nákladů řízení (výroky pod body I. - III. rozsudku). Rozsudek se stal pravomocným dne 19. 11. 2003.
Na č. l. 35 je založena žádost právního zástupce stěžovatele, doručená Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 6. 3. 2006 (dle připojené plné moci ze dne 22. 3. 2005) o doručení předmětného rozsudku.
Výše označený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel odvoláním dne 10. 4. 2006. O tomto opravném prostředku rozhodl prvostupňový soud usnesením ze dne 25. 4. 2006 č. j. 18 C 46/2002-37 tak, že odvolání bylo jako opožděně podané odmítnuto (§208 odst. 1 o. s. ř.). Označený soud v odůvodnění uvedl, že napadený rozsudek byl opatrovníkovi stěžovatele doručen dne 31. 10. 2003, přičemž stěžovatel nerespektoval poslední den lhůty k podání odvolání, která uplynula dne 26. 5. 2003, takže jeho opravný prostředek byl jako opožděně podaný odmítnut.
Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) usnesením ze dne 30. 6. 2006 č. j. 25 Co 280/2006-45 Krajský soudu v Hradci Králové. Ani odvolací soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele a shledal jeho odvolání neopodstatněným zejména z toho důvodu, že soud prvního stupně podle jeho názoru využil všech v úvahu přicházejících opatření ke zjištění možného pobytu a zaměstnavatele stěžovatele, takže před ustanovením opatrovníka z řad justičních čekatelů v tomto smyslu vyhověl i závěrům uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 629/04, neboť nejprve vyzval každého z obou rodičů stěžovatele k zastupování jejich syna v uvedené věci jako procesního opatrovníka.
Na závěr odůvodnění odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002, které konstatuje, že případnými námitkami proti ustanovení opatrovníka (§29 odst. 3 o. s. ř.) účastníkovi, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, se soud v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) nemůže již zabývat.
III.
Ústavní soud se vždy, než se může zabývat meritem věci, musí nejprve zabývat otázkou, jestli předmětná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v této souvislosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud se problematikou ustanovení opatrovníka soudem podle §29 odst. 3 o. s. ř. již zabýval v celé řadě řízení vedených např. pod sp. zn. I. ÚS 559/2000, II. ÚS 565/03, II. ÚS 351/04 (vše in: http://nalus.usoud.cz). V projednávané ústavní stížnosti je však procesní situace skutkově jiná, než tomu bylo v případě výše uvedených vyhovujících nálezů Ústavního soudu.
Z připojených listin Ústavní soud vzal v úvahu i to, že se stěžovatel před podáním odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2003 č. j. 18 C 46/2002-29 domáhal nápravy údajných nesprávností v pravomocně skončeném řízení, ač zastoupen advokátem, cestou nesprávného opravného prostředku - žalobou na obnovu řízení, přičemž důvody obnovy opíral o ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žaloba stěžovatele byla rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2005 č. j. 11 C 82/2005-18 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2006 č. j. 20 Co 493/2005-32 zamítnuta.
I když Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zastává opakovaně názor, že ustanovit opatrovníkem účastníku řízení někoho z řad pracovníků soudu není vhodné zejména pro možnost konfliktu zájmů, je nutné právě v projednávané věci vzít v úvahu především skutečnost, že v tomto případě existují určitá skutková specifika, která tuto věc odlišují od jiných již výše označených rozhodnutí Ústavního soudu.
Dalším nikoli nepodstatným aspektem, který vzal při svém rozhodování Ústavní soud v potaz, je samotné postavení stěžovatele jako podnikatele, jímž stěžovatel byl v době vedení občanskoprávního sporu (jak je zřejmé z elektronické databáze ARES, dostupné na webu). Takové postavení samo o sobě vyžaduje dodržování určitých vzorů chování nezbytných především ve vztahu k ostatním obchodním partnerům. Jedná se především o skutečnost, že stěžovatel by měl být "dostupný" na konkrétní, snadno zjistitelné a pokud možno stabilní adrese, a to nejen z důvodu zachování korektnosti obchodních vztahů.
Podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů, sice již občan České republiky nemusí hlásit jakoukoli změnu místa svého pobytu, pokud má v centrální evidenci obyvatel vedeno místo svého trvalého pobytu. Tím se ve smyslu ustanovení §10 citovaného zákona rozumí adresa pobytu občana České republiky, kterou si zvolil; jedná se zpravidla o místo, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Přesto je právě v projednávané věci relevantní zjištění, že stěžovatel po celou dobu řízení před obecnými soudy, stejně jako v řízení o předmětné ústavní stížnosti, má vedeno jako místo trvalého pobytu adresu T., ačkoli sám na str. 3, první odstavec shora ústavní stížnosti zdůrazňuje skutečnost, že "....na adrese T. nepřebývám, neboť právě on (míněn vedlejší účastník, pozn. Ústavního soudu) mě o ten byt připravil". Z relace Policie ČR, založené na č. l. 17 spisu, se v této souvislosti podává, že stěžovatel se na této adrese nezdržuje od roku 1997 a "tato adresa je pouze formální".
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že soud prvního stupně neprojevil dostatečnou míru aktivity při zjišťování aktuálního pobytu stěžovatele a spokojil se se standardní procedurou - pátrání v evidenci obyvatel a šetření prostřednictvím Policie ČR v místě trvalého a posledně známého pobytu. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací stěžovatele a poukazuje na závěry v již citovaném nálezu Ústavního soudu, který v souvislosti s vyhledávací povinností soudu konstatoval, že ustanovení opatrovníka musí předcházet potřebné šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno využít jiná opatření. V takovém případě Ústavní soud vždy ve skutkově obdobných kauzách dovozuje, že těmito "jinými opatřeními" má na mysli především zjišťování, zda stěžovatele v řízení nemůže zastupovat např. osoba jemu blízká (konkrétně rodiče, či sourozenci). Soud prvního stupně nepochybně tomuto požadavku vyhověl, neboť předvolal k zjištění bydliště stěžovatele a jeho možného opatrovnictví v předmětném řízení oba jeho rodiče, kteří však shodně uvedli, že místo synova pobytu jim není známo a zastupovat ho v předmětném řízení nechtějí. Dotaz soudu ohledně dalších rodinných příslušníků stěžovatele zůstal negativní. Za této situace je tedy nepochybné, že soud prvního stupně využil před ustanovením opatrovníka stěžovateli dostatečně všech svých možností k tomu, aby nejen získal potřebné údaje o pobytu stěžovatele, ale zajistil mu i nestranného opatrovníka z osob jemu blízkých.
V dané souvislosti byl obecný soud oprávněn přihlédnout též k tvrzení žalobce (č. l. 14 spisu), že žalovaný se usilovně vyhýbá osobnímu kontaktu s ním, nereaguje na telefonáty a vzkazy a že žalovaný má i jiné majetkové závazky, které neplní a vyhýbá se věřitelům. Z toho mohl soud dovodit pravděpodobný závěr, že pokud se stěžovatel nepostaral o to, aby v evidenci obyvatel bylo uvedeno skutečné místo jeho pobytu, činí tak s úmyslem vyhnout se svým závazkům.
Při rozhodování o ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. může soud přihlédnout také k informacím o chování účastníka, z nichž lze důvodně usuzovat, že účastník se chce vyhýbat řízení. Vždy je třeba zvažovat též zájem ostatních účastníků na nerušeném průběhu sporu a zájem na rychlosti řízení.
Je nepochybné, že účelem funkce opatrovníka je zajistit i nepřítomnému účastníkovi řízení dostatečnou ochranu jeho práv a zájmů. Jejím smyslem je tedy odstranit panující "nerovnost" obou stran sporu tak, aby pro objektivní příčiny (nepřítomnost účastníka např. v důsledku toho, že jeho aktuální pobyt není po přechodnou dobu soudu znám či se ho nepodařilo přes veškerou snahu zjistit) neutrpěl nepřítomný účastník újmu na svých právech a oprávněných zájmech. Byť i nadále setrvává Ústavní soud na stanovisku, že ustanovení justičního čekatele, který je zaměstnán u téhož ve věci činného soudu, není vhodné především pro možný střet zájmů, uznává zároveň, že za určitých specifických skutkových okolností lze takový postup výjimečně připustit.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoli ústavněprávní přezkum se v zásadě vztahuje k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená tato skutečnost jednoznačně, že ústavněprávní relevanci má každá namítaná jednotlivá skutečnost sama o sobě; naopak za správný je třeba označit požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost (ať již jen tvrzená či prokazovaná) byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) spravedlivé jako celek. Ne vždy totiž existence určitého procesního pochybení či "nedostatku" musí nutně vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li právě takové pochybení s ohledem na celý kontext procesu, ústavněprávní roviny (shodně viz např. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Tak je tomu i v projednávané věci. I když stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho neúčastí na soudním řízení mu bylo znemožněno předložit důkazy, které by prokazovaly, že žalobcem předloženou smlouvu o půjčce nepodepsal (např. znalecký posudek z oboru grafologie), nepokusil se předložit žádný takový důkaz ani v řízení o obnově řízení. Lze proto tvrzení stěžovatele o tom, že výsledek sporu by v případě jeho osobní účasti na vedeném sporu byl pro něho příznivější, pokládat za ryze spekulativní.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu