ECLI:CZ:US:2013:3.US.824.13.1
sp. zn. III. ÚS 824/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., t. č. ve Věznici v Kuřimi, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1248/2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 6 To 64/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 61 T 5/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně uznán vinným v bodě 1) trestným činem pohlavního zneužívání podle 242 odst. 1, 2 tr. zákona, v bodě 2) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, v bodě 3) trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zákona, v bodě 4) trestným činem šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zákona, v bodě 5) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákona, v bodě 6) trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona a v bodě 7) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že:
I. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (bod 2.), zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zákona (bod 3.) a šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zákona (bod 4.) a dále v celém výroku o trestu. Poté nově podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele v bodě 3. uznal vinným trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (bod 1.), vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona (bod 5.), ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona (bod 6.) a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 7.), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, stěžovatele odsoudil podle §242 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou.
II. Podle §226 písm. b) tr. řádu stěžovatele zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 6 KZV 25/2010 pro skutek popsaný v bodě 4., jímž měl spáchat trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
III. Podle §259 odst. 1 tr. řádu ve zrušené části ohledně trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (bod 2.) věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:
1. Trestný čin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zákona byl do tohoto předpisu vložen s účinností od 1. 12. 2007, přičemž obecné soudy se nevypořádaly s obhajobou, podle které sporné fotografie pořídil v období "od září do 30. 11. 2007". Byla mu též upřena možnost vyjádřit se k fotografiím a videím použitým jako důkazy v hlavním líčení (§214 tr. řádu), a nadto sporné fotografie svým obsahem nenaplňovaly skutkovou podstatu uvedeného trestného činu.
2. Obecné soudy se opomenuly zabývat otázkou, v jakém rozsahu byla poškozená svěřena jeho dozoru, zejména "na chatě J.", a bez odpovídajících zjištění dovodily naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty dle §242 odst. 2 tr. zákona. Jelikož odpovídající závěry formuloval až odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, nevěděl včas, že má v řízení předložit dopisy, které mu poškozená psala, a tím byl zbaven možnosti "zvážit, zda je pro něj taktické zmíněné dopisy použít".
3. Všechna obvinění vycházejí z výpovědí poškozené a jejích dvou kamarádek Pavly P. (jedná se o pseudonym) a Jany S. (jedná se o pseudonym), přičemž jde o osoby nedůvěryhodné. Dokazování mělo být doplněno o spis v trestní věci Evy R. (jedná se o pseudonym), provozovatelky tohoto podniku, ve kterém měla být provozována prostituce a kde po určitou dobu pracovala i poškozená a její jmenované kamarádky.
4. Soudkyně JUDr. Iveta Špelrichová učinila v průběhu řízení několik ironických výroků na jeho adresu, čímž vyvolala oprávněnou pochybnost o své nestrannosti. Nevhodnost jejích výroků uznaly též Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud, avšak adekvátní procesní důsledky odtud nevyvodily.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes poukaz na ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze; výhradami stěžovatele k posouzení kritických skutků (resp. jeho pachatelství) se obecné soudy - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně a Vrchní soud v Olomouci stanovily pořízení předmětných fotografií ke dni 27. 6. 2008 na základě konkretizovaných zjištění policejního orgánu (srov. rozsudek soudu prvního stupně, str. 30). Stěžovatel neuvedl, jaké námitky nad rámec těch, kterým odvolací soud ústavněprávně regulérně nepřiznal relevanci, mohl vznést při hlavním líčení;, a neobstojí tudíž ani námitka odvíjející se z ustanovení §214 tr. řádu. K obsahu ustanovení §205b odst. 1 tr. zákona se vyjádřil s poukazem na právní literaturu Nejvyšší soud, přičemž Ústavní soud nemá důvod odpovídající interpretační závěry zpochybnit.
Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku Nejvyššího soudu, podle nějž o osobu svěřenou dozoru pachatele (§242 odst. 2 tr. zákona) se může jednat i při absenci rozhodnutí či ujednání oprávněných osob, pouze na základě faktického stavu, kdy dospělá osoba odpovídá za chování a stav osoby mladší patnácti let. Ani v posouzení stavu závislosti podle §242 odst. 2 tr. zákona nelze shledat ústavněprávně významné pochybení; oponentura stran "procesní taktiky" neobstojí, neboť vzhledem k ustálené a obecně dostupné judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007 sp. zn. 11 Tdo 759/2006 citované dalšími rozhodnutími) byl (resp. měl být) stěžovateli znám směrodatný argumentační rámec; patří se tudíž přihlédnout k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09). Lze dodat, že v rámci řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování obsahem dopisu poškozené stěžovateli předloženého obhajobou (srov. procesní spis, č. l. 620, rozsudek soudu prvního stupně, str. 29).
Z hlediska znaků stíhaných trestných činů zůstává bez významu stěžovatelem uváděný způsob obživy poškozené. Není též pochyb, že obecné soudy se jednotlivými svědeckými výpověďmi zabývaly též z hlediska jejich věrohodnosti; ve vztahu k poškozené byl vyhotoven znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie (srov. rozsudek soudu prvního stupně, str. 41-42).
Dosah stěžovatelových námitek stran "ironizujících" projevů soudkyně soudu prvního stupně - v rovině ústavněprávního posouzení - se zjevně relativizuje zejména tím, že v případě prvního výroku nenastala situace, kdy by tato soudkyně předjímala výsledek dokazování, resp. trestního řízení. Pokud jde o druhý ze sporných výroků, patří se považovat za určující, že v odpovídajícím směru Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele vyhověl.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu