ECLI:CZ:US:2011:3.US.858.11.1
sp. zn. III. ÚS 858/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 6 C 166/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení obecného soudu vydané v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivé řízení dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 6 C 166/2007 se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal jednak určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené jeho otcem (dárcem) a žalovanou sestrou (coby obdarovanou), a jednak určení, že žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem této smlouvy. Při jednání dne 25. 1. 2011 soud napadeným usnesením nepřipustil stěžovatelem navrženou změnu žaloby tak, aby bylo deklarováno, že ke dni svého úmrtí (24. 6. 2007) byl vlastníkem těchto nemovitostí stěžovatelův otec.
Rozsudkem ze dne 4. 2. 2011 č. j. 6 C 166/2007-280 okresní soud žalobu zamítl, neboť spornou darovací smlouvu posoudil jako platnou. Změnu žaloby nepřipustil proto, že byla navržena před skončením dokazování po provedení všech rozhodujících důkazů, a proto by pokračování v řízení o změněném návrhu bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Oproti tomu stěžovatel je názoru, že nebyl dán důvod pro nepřipuštění změny žaloby, protože nenavrhoval změnu žalobního tvrzení, ale pouze změnil žalobní petit tak, aby odpovídal současné soudní praxi a aby výrok rozsudku mohl být podkladem pro provedení zápisu v katastru nemovitostí. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu stěžovatel soudu dále vytýká, že v rozporu s ustanovením §169 o. s. ř. své rozhodnutí neodůvodnil, písemně nevyhotovil a stěžovateli nedoručil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Obecně platí, že ač je rozhodnutí ryze procesní povahy, lze i rozhodnutí obecného soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/08), nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování je pojímána jako výjimečná, omezená především na případy zjevných excesů, kdy napadené soudní rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález sp. zn. II. ÚS 801/08, N 169/51 SbNU 79), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem předpokládaný důvod (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 455/03, N 110/41 SbNU 365, a II. ÚS 138/07, N 114/46 SbNU 85).
Nelze sice vyloučit, že pokud soud změnu návrhu v rozporu s §95 odst. 2, větou první, o. s. ř. nepřipustí, a žalobce je tak nucen podávat novou žalobu (žaloby), dostane se tím do rozporu se zásadou hospodárnosti, dle níž soudy musí postupovat tak, aby řízení proběhlo bez zbytečných průtahů a nákladů. Případné porušení této zásady však ještě "automaticky" neznamená porušení základních ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jehož návrhu na změnu žaloby nebylo vyhověno (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/08).
Podle protokolu o jednání byl s důvodem nepřipuštění změny žaloby stěžovatel stručně seznámen (argumentem "procesní ekonomie"), a podrobněji se tak stalo v písemném odůvodnění rozhodnutí ve věci samé.
Posouzení výjimečných důvodů k zásahu Ústavního soudu (viz výše) se v dané věci zjevuje ve specifické poloze, jež je utvářena - nyní rozhodnou - okolností, kterou představuje následné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2011 č. j. 14 Co 393/2011-341, kterým byl potvrzen výše zaznamený rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 4. 2. 2011 č. j. 6 C 166/2007-280, a řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené procesní usnesení, jím bylo pravomocně skončeno. Odstranění tohoto usnesení, čehož se stěžovatel dožaduje, je již proto vyloučeno, neboť je v konečném rozhodnutí ve věci samé konzumováno.
Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny je tak napříště možné uvažovat jen ve vztahu k tomuto konečnému rozhodnutí, k čemuž si ostatně stěžovatel posléze otevřel prostor další ústavní stížností (podanou dne 1. 11. 2011 a vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3282/11), v níž uplatnil argument procesně vadného postupu soudu prvního stupně (při nepřipuštění změny žaloby) rovněž.
Existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod - napadeným usnesením - tedy zde dovodit nelze.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu