ECLI:CZ:US:2006:3.US.87.06
sp. zn. III. ÚS 87/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 31, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. 30 C 200/89, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. 5 P 834/87, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v občanském soudním řízení soudy prvního stupně.
Prvním z napadených rozhodnutí byl stěžovatel určen otcem nezletilé B. K. ( §54 odst. 2 zákona o rodině) a byla mu uložena k tomuto dítěti vyživovací povinnost (od 4. 5. 1987 ve výši 300,- Kč a od 1. 9. 1993 ve výši 600,- Kč měsíčně, spolu s určením zvláštního režimu úhrady dlužného výživného). Druhým rozhodnutím byla vyživovací povinnost stěžovatele zvýšena od 1. 9. 1995 na 2 300,- Kč měsíčně a rozhodnuto o způsobu plnění výživného za dobu minulou. V obou případech byl stěžovateli ustanoven jako osobě neznámého pobytu opatrovník pro řízení ve smyslu §29 odst. 2 (nyní §29 odst. 3) o.s.ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že v řízení o určení otcovství (vzhledem ke stavu spisu postiženého povodní) nelze s dostatečnou jistotou tvrdit, že šetření soudu o jeho pobytu nebyla úplná, stejně jako (z téhož důvodu) že ustanovený opatrovník náležitě nehájil jeho zájmy, nicméně - "z opatrnosti, aby zachoval svá práva" - tak činí (a odpovídající námitku vznáší); ostatně již sama skutečnost, že opatrovníkem byla ustanovena tajemnice soudu, postačuje - míní stěžovatel - k tomu, aby v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pominutí požadavku řádného šetření pobytu účastníka předtím, než mu soud ustanovil pro řízení opatrovníka, stejně jako ustanovení opatrovníkem osobu, jež objektivně není způsobilá tuto funkci pro vztah k rozhodujícímu soudu vykonávat (justiční čekatelku), a posléze i zjištění, že ustanovený opatrovník tuto funkci nevykonával řádně, je pak podle stěžovatele "zcela evidentní" v řízení o zvýšení výživného; zde byl opatrovník ustanoven "zcela formálním postupem", a obdobně byla "hájena" jeho procesní práva. Názor, že tyto okolnosti mají význam z ústavněprávního hlediska ochrany základních práv a svobod, stěžovatel dokládá odkazy na nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech sp. zn. I. ÚS 322/2000, I. ÚS 559/2000, II. ÚS 565/03, II. ÚS 351/04 a II. ÚS 629/04.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (leč v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti).
Ústavní soud sice v řadě srovnatelných věcí otevřel ústavní stížnost věcnému projednání, posuzoval však v nich primárně (jinou) otázku, zda ústavní stížnost lze považovat za včasnou (viz kupříkladu sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II ÚS 565/03, sp. zn. II.ÚS 351/04).
Oproti tomu ve věcech, v nichž byl princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu ve hře, dospíval Ústavní soud k závěru, že - v obdobných situacích - je ústavní stížnost právě pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (ve smyslu §75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu), nepřípustná. V usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 434/04, resp. ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 589/05 Ústavní soud vytkl stěžovatelům, že podmínku vyčerpání opravných prostředků pominuli tím, že nepodali odvolání proti stížností napadeným rozhodnutím, případně spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty (§58 odst. 1 o.s.ř.), jestliže obecné soudy vycházely z toho, že na základě doručení ustanovenému opatrovníku tato rozhodnutí již nabyla právní moci.
Podle ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř. lze ustanovit opatrovníka tomu, kdo sice je nadán procesní způsobilostí, avšak proto, že je neznámého pobytu, se o probíhající řízení nedozví a nemůže reálně vykonávat práva a povinnosti jeho účastníka. Důvodem postupu podle tohoto ustanovení není nebezpečí z prodlení, a podmínky pro ustanovení opatrovníka musí být náležitě zjištěny, a to na základě důkladného šetření o skutečném současném pobytu účastníka řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a "Zhodnocení" uveřejněné pod č. 26/1987 tamtéž). Opatrovnictví nad osobou neznámého pobytu je procesním institutem sui generis, obsahově odlišným od ostatních případů opatrovnictví tím, že zastoupení (byť založené rozhodnutím soudu) trvá jen po dobu existence určitého stavu (neznámého pobytu účastníka); zaniká samo o sobě, jakmile tato okolnost odpadne (a účastník získá reálnou možnost faktické účasti v řízení), aniž by bylo zapotřebí dalšího rozhodnutí soudu (o zproštění funkce opatrovníka).
Z toho pak plyne dvojí; jednak, odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zaniká tím současně oprávnění opatrovníka jednat jeho jménem a soud nadále jedná přímo s účastníkem řízení, a jednak, byl-li účastníku řízení ustaven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, a toto mělo za následek, že soud s ním nejednal ač měl, jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněný pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To logicky platí i v případě, že byla účastníku jako opatrovník ustanovena nepřípustně osoba, jejíž zájem je v kolizi se zájmy účastníka, jehož má zastupovat (včetně té podoby kolize, již postihl Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 629/04).
Posledně uvedené je významné potud, že odnětí možnosti jednat před soudem způsobuje, že řízení je zatíženo procesní vadou, jež je relevantní z hlediska řádných i mimořádných opravných prostředků, které jsou v občanském soudním řízení dotčenému účastníku k dispozici; je totiž důvodem odvolání (§205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), jakož i žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 3 o.s.ř.), a je k ní přihlíženo i v řízení o dovolání, je-li přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.), a to i když zde nebyla uplatněna.
Jinak řečeno, okolnost vadného ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 (dříve §29 odst. 2) o.s.ř., kterou stěžovatel namítá, byla objektivně použitelná již v řízení o opravných prostředcích (jmenovitě o odvolání) proti rozsudkům, posléze (zde) napadeným ústavní stížností.
I v případě, že by nebyly použitelné prostředky nápravy, jež zvažoval Ústavní soud ve výše zmíněných věcech sp. zn. IV. ÚS 434/04 a sp. zn. II. ÚS 589/05 (srov. §58 odst. 1 o.s.ř.), je případná úvaha, že toliko v případě zákonu odpovídajícího ustanovení opatrovníka může doručení rozsudku opatrovníku založit počátek běhu lhůty k odvolání; "při řešení včasnosti odvolání bude posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové" (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o ustanovení opatrovníka, aniž náležitě prověřil splnění předpokladů takového opatření, nelze "posoudit doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému jako řádné, a proto závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného nemůže obstát", formuloval Nejvyšší soud ČR též v usnesení ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 226/2005. A konečně, i ve výše označených věcech otevřeného ústavněprávního přezkumu (sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II ÚS 565/03, sp. zn. II.ÚS 351/04) bylo (nicméně) konstatováno, že "z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí ... nikdy doručeno".
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným ve zmíněných usneseních ve věcech sp. zn. IV. ÚS 434/04 a sp. zn. II. ÚS 589/05 - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Že o situaci podle §75 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, dovodil Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 556/03.
V obdobné věci sp. zn. III. ÚS 45/06 rozhodl Ústavní soud shodně, usnesením ze dne 18. 4. 2006.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2006
Vladimír K ů r k a v. r.
soudce zpravodaj