ECLI:CZ:US:2008:3.US.877.08.1
sp. zn. III. ÚS 877/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti K. Š., zastoupené JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem v Plzni, T. G. Masaryka 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008 č. j. 11 To 147/2007-772 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2007 č. j. 3 T 8/2007-717, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané v souladu s ustanoveními §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu), se stěžovatelka domáhá, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení (zejména ust. §2 odst. 5 a 6 tr. řádu). Namítla především, že se při hodnocení "kvality a hodnověrnosti" důkazů - výpovědí utajených svědků - vyhnuly úvahám o motivaci těchto svědků vypovídat v stěžovatelčin neprospěch; závěry o hodnověrnosti těchto svědků jsou proto podle ní "pochybné". Oba soudy, míní stěžovatelka, postupovaly "nedůsledně a formalisticky", a odkazujíc na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 499/2004, "evidentně přecenily" význam uvedených důkazů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovatelka uznána vinnou pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, částečně ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a k trestu propadnutí konkretizovaných věcí. Rovněž napadeným usnesením vrchní soud podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl její odvolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jelikož stěžovatelka založila ústavní stížnost na námitkách, které nejsou prima facie podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, na vyčerpání opravného prostředku, jímž je dovolání, není přiléhavé trvat, pakliže by obdobné podání zřejmě k meritornímu přezkumu nevedlo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako přípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).
Těžištěm ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvaze stěžovatelky, že vyhodnocení věrohodnosti utajených svědků bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu nepřisvědčil; úvahy, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl k rozhodným skutkovým závěrům, za excesivní, resp. neodůvodněné (viz výše) považovat nelze.
Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelčinými námitkami se zabývaly již obecné soudy a adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k tomu, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Z hodnocení důkazů soudem prvního stupně se srozumitelným způsobem podává i adekvátní podklad pro oponenturu právě té kritice, již stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti; oba soudy (zejména pak soud odvolací) se také vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem zabývaly klíčovou otázkou subsidiarity výslechu utajených svědků, jakož i nezbytností minimalizovat omezení práv obhajoby (ve světle nálezů sp. zn. III. ÚS 210/1998 a sp. zn. III. ÚS 499/04), přičemž dospěly k odůvodněnému závěru, že k odsouzení stěžovatelky na základě výpovědí tzv. utajených svědků nedošlo v převážné míře. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné soudy užitou argumentaci znovu připomínat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze zopakovala výhrady, jež uplatnila již v předchozích stadiích řízení, nepřípustně očekávajíc, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení další opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani relevantní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu