ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1097.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1097/2019-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) M. Š., narozeného dne XY, a b) T. H. , narozeného dne XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované a) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, a b) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 10/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 35 Co 388/2018-350, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobami ze dne 2. 1. 2013 domáhali na žalované částek 70 000 Kč s příslušenstvím [v případě žalobce a)] a 65 000 Kč s příslušenstvím [v případě žalobce b)] jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o podání informace o protiprávním jednání osoby úředně činné a o způsobu řešení tohoto protiprávního jednání, které bylo zahájeno dne 23. 9. 2010 [v případě žalobce a)] a 10. 12. 2010 [v případě žalobce b)] u Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních přestupků, a na něž navazovalo soudní řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 A 41/2012 [v případě žalobce a)] a 5 A 47/2012 [v případě žalobce b)]. Krom finanční satisfakce žalobci požadovali též omluvu. Ohledně ní však v průběhu řízení oba vzali žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně vedl o nárocích žalobců původně samostatná řízení [ve věci žalobce a) pod sp. zn. 25 C 10/2013 a ve věci žalobce b) pod sp. zn. 25 C 6/2013], a to až do dne 24. 11. 2017, kdy při jednání o žalobě žalobce a) vydal usnesení, jímž řízení žalobců spojil ke společnému projednání pod sp. zn. 25 C 10/2013.
O nárocích žalobců bylo již v minulosti rozhodnuto meritorně soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud jako soud dovolací však předmětná rozhodnutí zrušil, a to v případě žalobce a) rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3755/2015, a v případě žalobce b) rozsudkem z téhož dne, sp. zn. 30 Cdo 3752/2015, dále jen „předchozí rozsudky“. V uvedených rozsudcích Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru o nemožnosti aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“, na posuzované případy, neboť „závazek, jehož splnění se žalobci na orgánu veřejné moci podanou žádostí o poskytnutí informací a následně i žalobou ve správním soudnictví domáhali, nepochybně není závazkem civilní (soukromoprávní) povahy ve smyslu judikatorního a doktrinálního výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy“.
V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu soud prvního stupně v dalším řízení žalobce vyzval, aby doplnili své žaloby ve smyslu §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a poučil je, že neučiní-li tak ve stanovené lhůtě, budou žaloby odmítnuty. Přestože žalobci své žaloby požadovaným způsobem nedoplnili, soud prvního stupně o věci opětovně rozhodl meritorním rozsudkem ze dne 24. 11. 2017, č. j. 25 C 10/2013-219, neboť přistoupil na argumentaci žalobců, kterou rozporovali závazný právní názor Nejvyššího soudu.
K odvolání obou stran Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 4. 2018, č. j. 35 Co 32/2018-311, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, aby soud prvního stupně postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 23. 7. 2018, č. j. 25 C 10/2013-314, odmítl žalobu žalobce a) (výrok I) i žalobce b) (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 35 Co 388/2018-350, odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku I co do zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím jej však v tomto výroku změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu neodmítá (výrok I usnesení odvolacího soudu), dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku II co do zaplacení částky 50 200 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 14 800 Kč s příslušenstvím jej však v tomto výroku změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu neodmítá (výrok II usnesení odvolacího soudu), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III a IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou a) (výrok III usnesení odvolacího soudu) a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou a) (výrok IV usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že v podaném odvolání žalobci mj. rozdělili žalovanou částku s tím, že 19 000 Kč s příslušenstvím, resp. 14 800 Kč s příslušenstvím, požadují za nepřiměřenou délku řízení před správními soudy. Částky 51 000 Kč s příslušenstvím, resp. 50 200 Kč s příslušenstvím, pak požadují za porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení vedeném před Magistrátem hlavního města Prahy a Ministerstvem dopravy, aniž by však rozlišili jednotlivé konkrétní nároky a specifikovali konkrétní nemajetkové újmy, které jim měly vzniknout v souvislosti s tvrzeným porušením konkrétních zákonných lhůt. Proto v předmětném rozsahu potvrdil odmítavé usnesení soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části potvrzující výrok I usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 51 000 Kč s příslušenstvím a v rozsahu výroku II v části potvrzující výrok II usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 50 200 Kč s příslušenstvím napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl.
Námitka, jíž dovolatelé zpochybňují právní závěr o neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že právo na informace dle jejich názoru spadá pod pojem občanská práva („civil rights“) ve smyslu Úmluvy, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť ohledně ní odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobcům nelze přisvědčit zejména v tom, že výklad pojmu „právo na informace“ byl ze strany zdejšího soudu proveden podle významu, který je mu připisován ve vnitrostátním právu. Již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který předchozí rozsudky výslovně navazují, vychází z rozhodovací praxe ESLP, a ohledně samotné otázky, zda obecné právo na přístup k informacím spadá pod pojem „občanská práva nebo závazky“ ve smyslu Úmluvy, vyplývá z rozhodovací praxe ESLP naopak negativní závěr (k tomu viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 26. 3. 1987, ve věci Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81).
Ve věcech řešených ESLP, na něž žalobci poukázali (konkrétně ve věci Shapovalov proti Ukrajině, rozhodnutí ze dne 31. 7. 2012, stížnost č. 45835/05, ve věci Kenedi proti Maďarsku, rozhodnutí ze dne 26. 5. 2009, stížnost č. 31475/05, ve věci Loiseau proti Francii, rozhodnutí ze dne 28. 9. 2004, stížnost č. 46809/99), byl dosah článku 6 odst. 1 Úmluvy dovozen s ohledem na skutečnost, že neposkytnutí informace mělo přímý dopad do osobních poměrů (konkrétně profesní činnosti) stěžovatelů, což není případ žalobců. V uvedených souvislostech patří připomenout, že obecné právo na informace nelze vyvodit z čl. 10 Úmluvy, což potvrzuje rozhodnutí ESLP ze dne 8. 11. 2016, ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, stížnost č. 18030/11 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2508/2018).
Právní závěr dovolacího soudu zjevně není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, již z důvodu, že v uvedeném řízení byla namítána nepřiměřená délka soudního řízení správního, kterému předcházelo rozhodnutí správního orgánu ukládající stěžovatelce povinnost nahradit náklady související se správou a zničením propadlého zboží, nikoliv řízení o žádosti o informace. Co se pak týče žalobci odkazovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 217/19, žalobci opomínají, že v něm Ústavní soud odkazoval na judikaturu ESLP, jež se týkala případů, kdy neposkytnutí informace mělo přímý dopad do osobních poměrů stěžovatelů. Krom toho usnesení Ústavního soudu zásadně nejsou závazná erga omnes a nelze je považovat za precedenčně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na vyřešení otázky „skončení řízení“ ve vztahu k promlčecí lhůtě napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, který orgán je příslušný v dané věci jednat za žalovanou, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v řízení jednal jak s Ministerstvem dopravy (v rozsahu řízení před správními orgány), tak s Ministerstvem spravedlnosti (v rozsahu řízení před správními soudy), kterýžto postup je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu v případě, kdy nelze řízení kvalifikovat jako jediné řízení o jednom a témže nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015).
Otázka, zda bylo namístě žaloby žalobců odmítnout, když žalobci mají žaloby za plně srozumitelné a projednatelné (ve smyslu §43 a §79 odst. 1 o. s. ř.), nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud potvrdil odmítnutí žaloby v rozsahu částky 51 000 Kč s příslušenstvím, resp. 50 200 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci bez dalšího spojili s řízením před správními orgány, aniž by specifikovali, v čem konkrétně měly jednotlivé újmy spočívat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016). Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že odvolací soud tak činil v souvislosti se závazným právním názorem vysloveným již v předchozích rozsudcích, kdy dovolací soud zavázal soudy nižších stupňů, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vedly žalobce ke specifikaci jednotlivých újem, které jim měly vzniknout v souvislosti s namítanými řízeními, přičemž procesním následkem nevyhovění takové výzvě je odmítnutí návrhu.
Konečně ani při řešení námitky překvapivosti usnesení soudu prvního stupně s ohledem na předchozí průběh řízení, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že z předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 35 Co 32/2018-311, muselo být žalobcům zřejmé, že soud prvního stupně je i nadále vázán závaznými právními závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší soud v předchozích rozsudcích. Přitom nepředvídatelným, resp. překvapivým je pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudů nižších stupňů a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, přičemž přijetím takových rozhodnutí je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016), což zjevně není případ žalobců.
Námitky žalobců vytýkající soudům nižších stupňů vady řízení (absence opakované výzvy k odstranění vad žaloby ve smyslu §43 o. s. ř., nesprávné obsazení obvodního soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v daném případě není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu