ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1243.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1243/2020-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce a) M. R. , narozeného dne XY, bytem XY; žalobce b) J. R. , narozeného dne XY, bytem XY; žalobkyně c) ZÁHOŘÍ TRADE s. r. o. , identifikační číslo osoby: 26221756, se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Přerovská 38; právně zastoupeni Mgr. Martinem Chrásteckým, MBA, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí, 92, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody proti státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 122/2017, o dovolání žalobkyně c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019, č. j. 14 Co 338/2019-344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 122/2017 se žalobce a) a žalobce b) domáhali vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která jim měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 2/2016 (dále jen „předmětné trestní řízení“) z titulu nezákonného trestního stíhání; žalobkyně c) se v témže řízení domáhala vůči žalované náhrady škody dle OdpŠk v celkové výši 6 242 808,91 Kč, sestávající se z:
a) nároku na náhradu škody ve výši 5 733 804,58 Kč, která měla být žalobkyni c) způsobena v souvislosti s předmětným trestním řízením zadržením specifikovaného zboží ve vlastnictví žalobkyně c) sloužícího k její obchodní činnosti z důvodu poklesu ceny tohoto zboží s ohledem na vývoj trhu s prodejem tohoto zboží po dobu jeho zadržení,
b) nároku na náhradu škody ve výši 442 004,33 Kč, která měla odpovídat sumě, kterou žalobkyně c) zaplatila na úrocích na úvěrech, které si byla nucena sjednat z důvodu zadržení výše zmíněného zboží orgány činnými v předmětném trestním řízení;
c) nároku na náhradu škody ve výši 67 000 Kč, která měla žalobkyni c) vzniknout vyplacením odměny za výkon funkce dočasně najaté jednatelce žalobkyně c) z důvodu ztráty bezpečnostní prověrky Národního bezpečnostního úřadu žalobce a), kdy žalobce a) byl z tohoto důvodu nucen na funkci jednatele žalobkyně c) rezignovat.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 37 C 122/2017-319, rozhodl tak, že se žaloba na zaplacení částky 90 020,85 Kč s příslušenstvím žalobci a) zamítá (výrok I.), dále že se žaloba na zaplacení částky 90 020,85 Kč s příslušenstvím žalobci b) zamítá (výrok II.), dále bylo rozhodnuto tak, že se žaloba na zaplacení částky 6 252 808,91 Kč s příslušenstvím žalobkyni c) zamítá, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV., V., VI.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 19. 12. 2012 byl vydán příkaz k pozdržení zásilky přepravního balíku pro příjemce, žalobkyni c), (dále jen „předmětná zásilka“) a po vydání příkazu ze dne 20. 12. 2012 byla předmětná zásilka zadržena. Na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Zlíně byla dne 26. 6. 2013 provedena prohlídka budovy občanské vybavenosti na adrese sídla žalobkyně c), včetně pozemků a prostor přináležejících (dále jen „předmětná prohlídka jiných prostor“), kde byly zajištěny v protokole specifikované předměty ve vlastnictví žalobkyně c). Dne 2. 7. 2013 byla zadržena další zásilka pro žalobkyni c), obsahující další specifikované výrobky (dále jen „další předmětná zásilka“), a to pro podezření, že se jedná o vojenský materiál. Usnesením Policie ČR ze dne 4. 6. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a) a žalobce b) pro spáchání zvlášť závažného zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence dle §265 odst. 1, odst. 2, písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“), ve stadiu pokusu dle §21 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství dle §23 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že jako jednatelé a obchodní ředitelé žalobkyně c) a společnosti Záhoří Rudel s. r. o. společným jednáním a po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu získat pro žalobkyni c), potažmo pro sebe, neoprávněný majetkový prospěch tím, že koupili a nechali na území ČR dovézt specifikované zesilovače jasu obrazu za účelem sestavení přístrojů nočního vidění, které si u žalobkyně c) objednala jiná společnost, která poté měla předmětné stroje nočního vidění prodat Armádě České republiky; uskutečněním tohoto obchodu měla žalobkyně c) obdržet zisk, avšak v důsledku zadržení zásilky orgány činnými v trestním řízení k obchodu mezi žalobkyní c), další společností a Armádou České republiky nedošlo. Dne 7. 3. 2016 byla na žalobce a) a b) podána obžaloba pro spáchání výše uvedeného trestného činu. Rozsudkem Krajského soudu ve Zlíně ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 69 T 2/2016, byli žalobce a) a žalobce b) zproštěni obžaloby. Dne 12. 8. 2016 bylo žalobkyni c) zadržené zboží vráceno.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že v případě nároku na náhradu škody způsobené dle tvrzení žalobkyně c) zadržením zboží v souvislosti se zadržením předmětné zásilky, další předmětné zásilky a provedením předmětné prohlídky jiných prostor (tj. nárok shora uvedený pod písmeny a/ a b/), nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované a tento nárok je proto nedůvodný. Odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně, že příkaz k domovní prohlídce, či prohlídce jiných prostor (§83 a §83a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, dále jen „tr. ř.“), by mohl být samostatným odpovědnostním titulem, jednalo-li by se o rozhodnutí nezákonné, které by bylo po právní moci pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§7 a §8 OdpŠk). Stejný závěr platí dle odvolacího soudu i pro nařízení k zadržení zásilky (§86 tr. ř.), jež je rozhodnutím svého druhu. S ohledem na skutečnost, že v posuzovaném případě nebyl příkaz k předmětné prohlídce jiných prostor, nařízení k zadržení předmětné zásilky a nařízení k zadržení další předmětné zásilky žalobkyní c) napaden a tato rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena, odvolací soud uzavřel, že nebyl splněn již první předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované za škodu tvrzenou žalobkyní c) dle OdpŠk, a to existence odpovědnostního titulu dle §8 odst. 1 OdpŠk; posouzení průběhu prohlídky z hlediska §13 OdpŠk (nesprávný úřední postup) bylo odvolacím soudem vyloučeno, neboť žalobkyně c) spojuje vznik škody s tím, že k předmětné prohlídce jiných prostor a k zadržení předmětné zásilky a další předmětné zásilky vůbec došlo, nikoli s excesem při provádění. Pro úplnost odvolací soud konstatoval, že dovozuje-li žalobkyně c) nezákonnost příkazu k předmětné prohlídce jiných prostor, nařízení k zadržení předmětné zásilky a nařízení k zadržení další předmětné zásilky z nezákonnosti trestního stíhání jejího jednatele, ani pak nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za škodu tvrzenou žalobkyní c) dle OdpŠk, neboť žalobkyně c) jako obchodní společnost není vůči žalované aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody, který jí měl vzniknout v důsledku trestního stíhání jejího jednatele, neboť nebyla účastníkem trestního řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno (§7 OdpŠk).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně c) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda nezákonnost trestního stíhání obviněné osoby zakládá nezákonnost ostatních rozhodnutí vydaných orgány činnými v trestním řízení, resp. konkrétně nezákonnost nařízení k zadržení zásilky dle §86 tr. ř. Jako alternativu pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že nastíněná otázka již byla dovolacím soudem řešena (např. v dovolatelkou uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 či v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017), dovolatelka požaduje, aby s ohledem na odlišnosti předmětného případu byla daná otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí společně s rozhodnutím soudu prvního stupně ve výroku III. a VI. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Domnívá-li se dovolatelka, že jí předestřená otázka, zda nezákonnost trestního stíhání obviněné osoby zakládá nezákonnost ostatních rozhodnutí vydaných orgány činnými v trestním řízení, nebyla doposud v praxi dovolacího soudu řešena, pak je tento názor mylný.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, vyslovil obecný závěr, že „pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“ (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10). V souvislosti s právě uvedeným je však nutno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016, ve kterém byl výše uvedený obecný závěr Ústavního soudu podroben detailní analýze se závěrem, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení, ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání, neboť opačný závěr by ve svém důsledku znamenal, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, byly nezákonné např. veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinnosti svědka či znalce by nebylo možno spojovat žádné důsledky apod. Takové důsledky by mohly vést až ke zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, což nepochybně nebyl záměr, který by citovaný nález Ústavního soudu sledoval.
Nebylo-li rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost, ale proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007). Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost dle §8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020, k výše uvedeným závěrům dodal, že nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání, neboť pro naplnění požadavku na (konkrétní) nezákonnost jednotlivého rozhodnutí ve smyslu OdpŠk (projevující se jeho zrušením nebo změnou) je zásadně nerozhodné, ve které fázi trestního řízení byly prostředky trestního procesu použity.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, se zabýval rovněž konkrétněji formulovanou otázkou, zda v případě příkazu k domovní prohlídce, proti němuž není možný žádný opravný prostředek (vyjma ústavní stížnosti), je nezbytné trvat na naplnění podmínky dle §8 odst. 1 OdpŠk. Dovolací soud zde opakovaně uvedl, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Dovolací soud pak uzavřel, že i v případě příkazu k domovní prohlídce je nutno trvat na naplnění podmínky dle §8 odst. 1 OdpŠk, a jestliže příkaz k provedení domovní prohlídky nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, neexistuje žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
Nelze pochybovat o tom, že právě uvedené závěry se vztahují i na takové rozhodnutí, jako je nařízení k zadržení zásilky dle §86 tr. ř. Dovolatelkou předestřená otázka již v praxi dovolacího soudu vyřešena byla, a proto přípustnost nezakládá. Ani alternativní požadavek dovolatelky, aby v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že jí předestřená otázka již v praxi dovolacího soudu vyřešena byla, tuto otázku s ohledem na odlišnosti případu posoudil jinak, přípustnost nezakládá. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Požadavek dovolatelky, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil pro předmětný případ jinak, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Brojí-li dovolatelka v odůvodnění svého dovolání proti závěru odvolacího soudu týkajícího se existence aktivní legitimace dovolatelky k podání žádosti o náhradu škody dle OdpŠk (který nadto v rozporu s tvrzením dovolatelky nebyl jediným ani hlavním důvodem nepřiznání nároku na náhradu škody dle OdpŠk v daném případě, jak vyplývá z výše uvedeného právního posouzení věci odvolacím soudem), aniž by předestřela dovolacímu soudu konkrétní otázku s vymezením, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Právě uvedené platí i pro zbylou kritiku právního posouzení odvolacího soudu dovolatelkou. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání i v této části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu