ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.157.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 157/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o konstatování porušení práva a o zaplacení částky 55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 213/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2012, č. j. 14 Co 271/2012 - 111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 10. 2012, č. j. 14 Co 271/2012 - 116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 12. 8. 2011 žalobce navrhl soudu vedle přiznání zadostiučinění v penězích i vydání rozsudku s tímto zněním výroku:
„Konstatuje se, že postupem a nezákonnými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti jako správních orgánů při vyřizování žádosti žalobce o informace ze dne 1. 11. 2007 pod sp. zn. Spr 3903/2007 a sp. zn. OSV 427/2007 – ODV bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 26 C 213/2011, zamítl žalobu o konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů při vyřizování žádosti žalobce o informace (výrok I.). Tento výrok odůvodnil tím, že přiznání zadostiučinění v penězích (které přiznal výrokem II.) v sobě již obsahuje konstatování porušení práva.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek prvního stupně ve výroku výrok I. „tak, že se: konstatuje se, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 3903/2007 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“ (výrok I.); zároveň změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zadostiučinění v penězích zamítl (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je odpovídajícím zadostiučiněním za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, které trvalo 2 roky a téměř 11 měsíců, konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, nikoli poskytnutí zadostiučinění v penězích, a to zejména pro nepatrný význam věci pro žalobce.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně jen ve výroku I., kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se „konstatuje se, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 3903/2007 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“. Přípustnost dovolání odvíjí žalobce od §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dále uvádí, že zdánlivě vyhovující rozsudek se v zásadních částech odchyluje od žalobního petitu, zejména v tom, že není ve výroku zmíněno, že k porušení práva došlo i ze strany Ministerstva spravedlnosti pod sp. zn. OSV 427/2007 - ODV, ačkoli právě zde trvalo řízení nejdéle. Dále v rozporu s žalobním petitem odvolací soud konstatoval pouze porušení práva, nikoliv základního práva, chybí konstatování porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů i uvedení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Žalobce podal dovolání pouze do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo konstatováno porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, včetně posouzení, zda bylo dovolání podáno osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz). Způsobení újmy je objektivní skutečností, a proto při jejím zjišťování nemá subjektivní přesvědčení dovolatele o jejím vzniku žádný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1730/2009).
Nejvyšší soud dále připomíná, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán), a že není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).
Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud posuzoval řízení o poskytnutí informace, vedené u Ministerstva spravedlnosti a Městského soudu v Praze, jako jeden celek. Tím postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž je při posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nezbytné vycházet z celkové délky řízení, a to i pokud se jedná o řízení, na kterém se podílely vedle soudů i správní orgány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3943/2010). Odvolacím soudem konstatované porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se tedy vztahuje nejen k části řízení vedené před Městským soudem v Praze, ale i k té části řízení vedené u Ministerstva spravedlnosti. Proto uvedení či neuvedení spisové značky, pod kterou probíhalo řízení u Ministerstva spravedlnosti, ve výroku rozsudku odvolacího soudu na postavení žalobce a jeho právech a povinnostech nic nemění.
Stejně tak by oproti nynější situaci nebylo postavení žalobce jiné (příznivější), pokud by odvolací soud převzal žalobní návrh i v dalších jeho částech, jejichž nepřevzetí je mu v dovolání vytýkáno (specifikace porušených ustanovení, zdůraznění, že se jedná o porušení základního práva). Pokud jde o námitku, že nebylo deklarováno porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, je třeba poukázat na to, že se jedná o právo totožné s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1094/09, bod 12), jehož porušení konstatováno bylo. Průtahy v řízení, ve smyslu delších období nečinnosti, přitom samy o sobě nemusejí zakládat porušení práva na přiměřenou délku řízení (k rozdílu mezi průtahy a nepřiměřenou délkou řízení srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Opět se tedy nemůže jednat o – z hlediska dopadů do práv a povinností žalobce – méně příznivý výrok ve srovnání s výrokem navrženým v žalobě.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že neuvedením bližších okolností ve výroku ohledně porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě odvolací soud nezpůsobil žalobci žádnou újmu a nikterak nesnížil příznivost samotného rozhodnutí pro žalobce z hlediska jeho práv a povinností. Jinými slovy, převzetím žalobcem formulovaného návrhu výroku by se na právech a povinnostech žalobce nic nezměnilo. Proto nelze než konstatovat, že v dovoláním napadeném rozsahu je rozsudek odvolacího soudu pro žalobce plně vyhovujícím a nelze si z hlediska jeho práv a povinností představit příznivější výsledek.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém mu bylo plně vyhověno a ve kterém mu nebyla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zruší. Proto Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. pro nedostatek subjektivní legitimace žalobce k jeho podání.
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o jeho přípustnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu