ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1756.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1756/2017-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 124/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 15 Co 467/2016-125, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2016, č. j. 19 C 124/2016-48, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 15 Co 467/2016-125, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky „11 689,2411695 mil. Kč s úroky z prodlení od 1. 10. 2011 do zaplacení“ jako náhrady škody, která mu měla být způsobena „v důsledku korupce orgánů strany žalované“ v řízeních vedených Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 7 T 16/2006, 7 T 39/2006, 7 T 78/2006, Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. F 15628/2011, F 15845/2011, B 1794/8, Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 404/2009, 11 C 45/2013, a dále rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 20 Co 282/2015-1036, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2015, č. j. 14 C 404/2009-868, Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 17 Co 140/2015-964, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2014, č. j. 11 C 45/2013-838, přičemž se ze strany jmenovaných soudů „nejednalo o prosté odmítnutí práva na spravedlivý proces ve prospěch legalizace výnosů z trestné činnosti, dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie na úkor žalobce a dalších obětí korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem v konkurzu úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., sp. zn. 46 K 4/2000 a nezákonným trestným stíháním žalobce…“ (citováno doslovně).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. 19 C 124/2016-48, rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně řízení zastavil dle §83 odst. 1, §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu pro překážku dříve zahájených řízení o formulačně shodných návrzích žalobce ze dne 12. 1. 2016 a 19. 4. 2016 vedených Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 7/2016 a 19 C 95/2016.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným usnesením ze dne 22. 11. 2016, č. j. 15 Co 467/2016-125, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako správné (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí, že jediným důvodem zastavení řízení v této věci je překážka dříve zahájených řízení (překážka litispendence) vedených Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 7/2016 a 19 C 95/2016, která brání vedení později zahájeného řízení mezi týmiž účastníky o témže předmětu řízení. Soud k této překážce řízení musí přihlížet jako k jednomu z nedostatků procesních podmínek kdykoli za řízení (§103 občanského soudního řádu), a lze ji odstranit jen zastavením řízení později zahájeného. Odvolací soud uzavřel, že je-li v tomto řízení jeho předmět vymezen shodným petitem návrhu, shodnými skutkovými okolnostmi, kterými je petit odůvodněn a totožným označením účastníků jako v řízeních dříve zahájených, postupoval soud prvního správně, jestliže řízení dle §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil.
Žalobce podal dovolání jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvedl, že jeho přípustnost dovozuje ve smyslu §237 občanského soudního řádu s tím, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „vznik rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem v konkurzním řízení č. j. 46 K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., zneužíváním výkladu práva Nejvyšším soudem a popřením slibů Ústavního soudu“. Dále se v dovolání uvádí, že má být dovolacím soudem posouzena jinak otázka „defraudace podniku RASTRA AG-CZ, a. s., včetně RASTRA PREFA PARDUBICE, a. s., nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2001, č. j. F 13237/2000, F 7856/2001, B1853/3, kterou dosud ve skutečnosti zcela ignoruje Nejvyšší soud a odvozeně od toho i Městského soudu v Praze usnesení č. j. 15 Co 467/2016-125 ze dne 22. 11. 2016“. Dále se v dovolání uvádí, že nastoluje dovolací otázku, že „důsledkem Městského soudu v Praze usnesení č. j. 15 Co 467/2016-125 ze dne 22. 11. 2016 je toto dovolání prvním uplatněním práva žalobce na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, když soudci 15 Co odvolacího senátu nemohli věc správně posoudit, neboť na popření žalované korupce, účastenstvím na legalizaci výnosů z trestné činnosti, které jsou ekvivalentem nesporné defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., včetně defraudace podniku RASTRA PREFA PARDUBICE, a. s., … se sami podíleli dne 27. 10. 2015 svým rozhodnutím pod č. j. 15 Co 254/2015…“ Dále z obsahu dovolání, které celkově čítá 254 stran nesouvislého a obtížně srozumitelného textu, nelze extrahovat dostatečně srozumitelnou a určitou právní otázku, jež by se dala vzít za vymezení přípustnosti dovolání v této věci.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť uvedená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, když na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Napadené rozhodnutí závisí na řešení jediné otázky procesního práva (podmínky řízení), zda je zde dána překážka dříve zahájeného řízení o téže věci či není.
Obsahem dovolání není vymezena žádná srozumitelná a určitá právní otázka, jež by se vztahovala k existenci překážky litispendence jakožto důvodu zastavení řízení v této věci. V dovolání se neuvádí žádné důvody, jak se odvolací soud při aplikaci ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s §103 a §104 odst. 1 o. s. ř.) měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně od kterých konkrétních rozhodnutí), že by Nejvyšší soud rozhodoval rozdílně (jakými rozhodnutími) nebo měl rozhodovat jinak ve vztahu k dosavadní praxi a konečně ani, že by šlo o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou. Nejvyšší soud uzavírá, že dovoláním není vymezena otázka hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nejsou tak vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolání neobsahuje ani dovolací důvod, tj. uvedení toho, jaké právní posouzení dovolatel pokládá za nesprávné, a v čem spočívá jeho nesprávnost. Dovolání tak neobsahuje zákonné náležitosti dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., přičemž nebylo o tyto náležitosti v průběhu trvání lhůty k dovolání doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.). Jelikož pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr o vadnosti předkládaných dovolání žalobce není v rozhodovací praxi dovolacího soudu nový, neboť i předchozí dovolání žalobce (zastupovaného týmž advokátem) podaná v jiných věcech a koncipovaná obdobným způsobem byla pro vady odmítnuta (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3236/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4500/2016; usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že ačkoliv dovolání čítá celkem 254 stran textu, je v obsahové rovině téměř zcela nesrozumitelné, nesouvislé, neurčité, často jde o kopírovaný nesourodý text, citace výňatků a útržků různých soudních rozhodnutí či právních textů bez vysvětlení toho, jak se mají k věci. Dovolání je nesrozumitelné i v důsledku použité struktury a stylistiky textu, větné stavby, členění vět do odrážek mnoha úrovní, v nichž se jednotlivé věty přetrhují cyklostylovaným útržkovitým textem. Takový text nerespektující zavedená pravidla psané češtiny a slohu písemností obvyklého v úředním styku se nachází za hranicí srozumitelnosti.
Žalobce v dovolání uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 29 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). O této námitce rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 32 Nd 148/2017, ve kterém rozhodl, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Simon a Mgr. Vít Bičák nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1756/2017, a že ve zbývajícím rozsahu se k námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu jako k nepřípustné nepřihlíží.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení (žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu