ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2043.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2043/2022-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce Z. Z., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř.. 390/42, o 53 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 37/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 12 Co 2019/2021-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 21 C 37/2019-35, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 53 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, č. j. 12 Co 295/2019-53, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 29. 3. 2021, č. j. 30 Cdo 2286/2020-77, zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 21 C 37/2019-101, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 53 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 262/2014 bylo porušeno právo žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatiti žalobci částku 53 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 1. 2019 do zaplacení, se zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 29. 8. 2014 podal u Okresního soudu v Teplicích zaměstnanec nynějšího žalobce (dále jen „zaměstnanec“) proti němu žalobu, jíž se domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru daná mu žalobcem je neplatná. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 9 C 262/2014 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 10. 9. 2014 byl zaměstnanec vyzván k úhradě soudního poplatku, dne 19. 9. 2014 byl žalobce (v posuzovaném řízení jako žalovaný) vyzván, aby se k žalobě vyjádřil, vyjádření zaslal soudu dne 6. 10. 2014 a toto vyjádření bylo následně doručeno zaměstnanci. Dne 13. 2. 2015 bylo nařízeno jednání ve věci na den 18. 5. 2015, při kterém byly prováděny důkazy a jednání bylo odročeno na 29. 7. 2015 z důvodu doplnění dokazování. Při tomto jednání byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku na 7. 10. 2015. Z důvodu omluvy a žádosti zástupkyně žalobce bylo toto jednání nařízené na den 7. 10. 2015 odročeno na den 11. 11. 2015. Usnesením ze dne 8. 9. 2015 byl ve věci ustanoven znalec z oboru zdravotnictví – pracovní úrazy a nemoci z povolání s tím, aby byl znalecký posudek podán do 50 dnů od doručení spisu, který byl zaslán znalci dne 16. 10. 2015, a to poté, kdy byla zaplacena účastníky záloha na posudek. Znalecký posudek byl soudu podán dne 25. 2. 2016 a dne 1. 3. 2016 byl znalec soudem vyzván k doplnění znaleckého posudku, který byl doplněn dne 8. 4. 2016, a poté dne 11. 4. 2016 byli účastníci vyzváni k vyjádření ke znaleckému posudku ve lhůtě 20 dnů. Zaměstnanec se ke znaleckému posudku vyjádřil dne 20. 5. 2016 a toto vyjádření bylo zasláno žalobci na vědomí dne 25. 7. 2016. Dne 10. 8. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 22. 9. 2016 soud ve věci nařídil jednání na den 9. 11. 2016, při kterém byl proveden důkaz i znalecký posudek, a jednání bylo za účelem výslechu znalce odročeno na 25. 1. 2017, k němuž se znalec omluvil a byl stanoven nový termín jednání na 20. 3. 2017. Při tomto jednání byl vyslechnut znalec a jednání bylo z důvodu vyčerpání jednacího času odročeno na 5. 6. 2017, které však nebylo z důvodu nepřítomnosti soudkyně konáno a bylo odročeno na 12. 7. 2017, při kterém byl vyhlášen rozsudek. Dne 12. 10. 2017 bylo účastníkům zasláno písemné vyhotovení rozsudku. Žalobce podal proti rozsudku odvolání dne 17. 10. 2017, zaměstnanec podal odvolání dne 27. 10. 2017 s tím, že odůvodnění odvolání zašle soudu ve lhůtě soudem stanovené. Dne 2. 11. 2017 byl zaměstnanec soudem vyzván k odstranění vad podaného odvolání ve lhůtě 10 dnů a dne 9. 11. 2017 zaměstnanec odvolání k výzvě soudu odůvodnil. K úhradě soudního poplatku z odvolání byl zaměstnanec vyzván dne 22. 11. 2017, soudní poplatek byl zaplacen dne 28. 11. 2017. Dne 14. 12. 2017 byla věc předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí o odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 18. 4. 2018. Spis byl odvolacím soudem vrácen soudu prvního stupně dne 3. 5. 2018. Dne 5. 6. 2018 bylo písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu odesláno účastníkům. Rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 6. 6. 2018. Žalobce dne 16. 7. 2018 vyzval žalovanou k zaplacení částky 56 100 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná podáním ze dne 2. 5. 2019 nárok žalobce jako nedůvodný odmítla.
Po právní stránce soudy nižších stupňů ve svých prvních rozhodnutích ve věci dospěly k závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení nedošlo. Nejvyšší soud k dovolání žalobce přisvědčil argumentu dovolatele, dle nějž není důvodné v případě řízení, u nichž je ustálenou judikaturou presumován zvýšený význam předmětu řízení, při posuzování přiměřenosti délky řízení rozlišovat, který z účastníků řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení tvrdí. Soud měl povinnost svůj postup zvýšenému významu předmětu řízení přizpůsobit. Vytkl tak soudům nižších stupňů, že pokud nepřezkoumaly, zda se tak v posuzovaném řízení stalo, tedy neposoudily délku řízení též s ohledem na zvýšený význam jeho předmětu, bylo jejich rozhodnutí neúplné, a tudíž nesprávné.
Dovolací soud však přisvědčil též argumentu žalované, dle níž při posuzování kritéria významu předmětu řízení je třeba přihlížet k tomu, který z účastníků řízení se odčinění nemajetkové újmy domáhá. Nikoliv však při posuzování délky řízení, ale až tehdy, pokud soud shledá, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a tudíž že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž se dále zabývá otázkou přiměřeného zadostiučinění. Při tomto posouzení již je významná újma toho kterého účastníka, a tudíž i individuální význam předmětu řízení právě pro tohoto účastníka.
Z ustálené judikatury dovolací soud dovodil, že z důvodů, pro které je třeba pracovněprávním sporům věnovat zvýšenou pozornost, je patrné, že jde o důvody, které jsou významné právě pro zaměstnance. Naopak důvody, které uváděl dovolatel (nejistota zaměstnavatele ohledně povinnosti nahradit zaměstnanci mzdu, ohledně počtu potřebných zaměstnanců, ohledně rozvrhu práce), nejsou důvody, které by obecně byly významnější než u jiných majetkových sporů. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v případě podnikajících osob spojuje zvýšený význam předmětu řízení s takovými řízeními, na jejichž výsledku závisí trvání podnikání. Zánik podnikatelské aktivity však nelze obecně považovat za běžný důsledek případného neúspěchu zaměstnavatele v pracovněprávním sporu se svým zaměstnancem. Pokud by tomu tak mělo být, tíží důkazní břemeno ohledně zvýšeného významu předmětu daného řízení zaměstnavatele.
Dovolací soud na základě výše uvedeného zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a pro další řízení soudům uložil, aby znovu posoudily délku posuzovaného řízení, přičemž měly zohlednit, že dané řízení svým předmětem spadá mezi ta řízení, u nichž je předpokládán zvýšený význam předmětu řízení. Pokud by soudy dospěly k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, měly při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet ze zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce pouze tehdy, pokud žalobce zvýšený význam prokáže.
Soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci po právní stránce po zohlednění všech kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), i s přihlédnutím k presumovanému zvýšenému významu předmětu řízení dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nedošlo.
Odvolací soud se ve svém druhém rozhodnutí ve věci s právě uvedeným závěrem soudu prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že posuzované řízení bylo podle okolností věci co do své doby na samé hranici přiměřené délky řízení, pokud v daném řízení došlo, byť k jediné časové prodlevě – nečinnosti soudu (od podání žaloby k nařízení prvního jednání ve věci) a pokud žalobce nijak nezavdal příčinu k celkové délce řízení. V takové situaci, kdy jako dalším kritériem při posuzování celkové doby řízení z hlediska její přiměřenosti je třeba vzít do úvahy i to, co bylo předmětem odškodňovaného řízení, tj. v daném případě pracovněprávní spor, u kterých se obecně presumuje zvýšený význam pro jeho účastníky, a který proto předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání, pak dle názoru odvolacího soudu, již lze celkovou dobu daného řízení trvajícího 3 roky, 9 měsíců a 9 dnů považovat za dobu nepřiměřenou. Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění odvolací soud přihlédl k tomu, že žádné další okolnosti zvyšující význam posuzovaného řízení zejména co do osobní sféry života žalobce (který v posuzovaném řízení, jehož předmětem byla neplatnost skončení pracovního poměru a v němž žalobce vystupoval jako žalovaný zaměstnavatel) najevo nevyšly – zjištěny nebyly (a ostatně žalobce je ani netvrdil), přičemž shledal dostatečnou formou zadostiučinění konstatování porušení ústavně zaručeného práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda forma zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva je dostačující jen proto, že žalobce vystupoval v posuzovaném řízení jako zaměstnavatel. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá:
a) Dovoláním napadený rozsudek je v rozporu s kasačně závazným předcházejícím rozsudkem dovolacího soudu v této věci a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která byla vyjádřena v rozhodnutích ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013. Z uvedených rozhodnutí dovolatel shrnuje, že konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění má své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. Dovolatel poukazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, dle nějž k nepřiznání zadostiučinění v penězích za průtahy v soudním řízení má docházet zcela výjimečně. Odvolací soud, aniž by ve vztahu k posuzovanému řízení dospěl k některému z uvedených závěrů, shledal konstatování porušení práva dostatečnou formou zadostiučinění.
b) Výše vymezenou dosud neřešenou otázku dovolatel dále rozvíjí tak, zda je možné presumovat formu zadostiučinění v pracovněprávních sporech ve vztahu k zaměstnavateli, a proto u pracovních sporů přiznávat zaměstnavatelům jako účastníkům řízení satisfakci automaticky ve formě konstatování porušení práva. Subsidiárně ve vztahu k této otázce dovolatel namítá i rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soud, přičemž analogicky poukazuje na judikaturu, která se týká formy zadostiučinění ve vztahu k právnickým osobám, v níž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přípustné předpokládat nižší formu zadostiučinění jen proto, že je žalobcem právnická osoba.
c) Odvolací soud nerespektoval pokyn dovolacího soudu, jenž v předcházejícím rozhodnutí uvedl: „Dospěje-li k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, bude při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet ze zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce pouze tehdy, pokud žalobce zvýšený význam prokáže.“ Dovolatel poukazuje na jazykový výklad uvedeného pokynu, z nějž plyne, že individuální zvýšený význam předmětu řízení by měl mít vliv toliko na výši zadostiučinění, nikoliv však na formu. Jelikož z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne závěr, že by bylo v řízení prokázáno, že individuální význam řízení pro žalobce byl nepatrný, není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s výše odkazovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu. Žalovaná má za to, že nelze vykládat doslova užitou formulaci dovolacím soudem týkající se „posouzení výše přiměřeného zadostiučinění“ v tom smyslu, že je třeba poskytnout nezbytně relutární satisfakci, nýbrž naopak bylo na posouzení soudů nižších stupňů, k jaké formě satisfakce v konkrétním případě přistoupí. Žalobce se dále mýlí, pokud zobecňuje závěr soudu o tom, že mu bylo přiznáno toliko konstatování porušení práva pouze proto, že je zaměstnavatel. Odvolací soud toliko neshledal s ohledem na postavení žalobce (proto, že je zaměstnavatel) jinou okolnost zasahující do sféry jeho života, jež v případě, že by se jednalo o zaměstnance, by tato okolnost zřejmě významnější byla, což však není totéž, co tvrdí žalobce. Žalovaná je toho názoru, že žalobcem nastolená otázka, přípustnost dovolání nezakládá. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolací soud předně podotýká, že ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele výše vymezenou pod písm. c), tedy zda se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že kritéria stanovená v §31a odst. 3 OdpŠk jsou dle dikce tohoto ustanovení určena pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. Dle ustálené judikatury se však totožná kritéria aplikují též při posouzení otázky, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a též při posouzení přiměřené formy zadostiučinění. Použil-li dovolací soud v závěru svého předcházejícího rozhodnutí slovo „výše“, jež odpovídá dikci §31a odst. 3 OdpŠk, nelze pouze z tohoto dovozovat, že tím soudy nižších stupňů zavázal k relutární formě přiměřeného zadostiučinění, jak dovolatel namítá. Ostatně dovolacímu soudu v dané fázi soudního řízení ani nepříslušelo rozhodovat o formě přiměřeného zadostiučinění, neboť soudy nižších stupňů ve svých předcházejících rozhodnutích ve věci dospěly k závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Forma přiměřeného zadostiučinění tak nebyla předmětem dovolacího přezkumu. Odvolací soud tak dostál závaznému právnímu názoru dovolacího soudu, pokud při posuzování kritéria významu posuzovaného řízení ohledně otázky přiměřenosti jeho délky přihlédl k tomu, že šlo o pracovněprávní spor, avšak při posuzování otázky přiměřeného zadostiučinění již k této okolnosti nepřihlížel.
Namítá-li dovolatel odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu výše specifikovaných pod písm. a), dovolací soud uvádí, že v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud a Ústavní soud pouze demonstrativně uvedly, v jakých případech lze konstatování porušení práva považovat za přiměřenou formu zadostiučinění. Z uvedených rozhodnutí však neplyne závěr, že by danou formu zadostiučinění bylo možné přiznat pouze v tam uvedených případech. Odvolací soud se tudíž od závěrů dovolatelem odkazovaných rozhodnutí nikterak neodchýlil, a tudíž tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vymezená otázka, která dosud neměla být v judikatuře dovolacího soudu řešena, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Odvolací soud totiž nedospěl k závěru, že pro zaměstnavatele by v případě pracovněprávního sporu měla být paušálně dostatečnou formou zadostiučinění forma konstatování porušení práva, jak dovolatel z rozsudku odvolacího soudu nesprávně dovozuje. K této formě zadostiučinění odvolací soud dospěl při posouzení nyní projednávané věci, neboť posuzované řízení trvající 3 roky, 9 měsíců a 9 dnů shledal nepřiměřeně dlouhým právě a jen z toho důvodu, že na základě kritéria významu předmětu řízení přihlédl k té okolnosti, že šlo o pracovněprávní spor. Jelikož dle závěru dovolacího soudu učiněnému v předcházejícím rozhodnutí ve věci při posouzení přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k zaměstnavateli již odvolací soud k okolnosti, že šlo o pracovněprávní spor, přihlížet neměl, pročež vycházel ze standardního významu předmětu řízení pro dovolatele, nelze považovat formu zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva za řízení trvající 3 roky, 9 měsíců a 9 dnů za zadostiučinění, jež by bylo zjevně nepřiměřeným.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu