ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2073.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2073/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců: a) E. K. , b) L. F. , c) Ing. A. K. , všech zastoupených JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované Krajská zdravotní a.s. , IČ 25488627, se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 188/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2015, č.j. 3 Co 76/2014-333, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Každý z ž alobců je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Daniela Voláka, advokáta se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2013, č. j. 34 C 188/2010 - 255, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni a) částku 500.000,- Kč, žalobkyni b) částku 400.000,- Kč a žalobci c) částku 300.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 S., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování z toho, že žalobci požadují finanční zadostiučinění za zásah do jejich práv na ochranu osobnosti, do kterého měla zasáhnout žalovaná tím, že nepostupovala lege artis a nediagnostikovala a nezahájila léčbu chronické osteomyelitidy u manžela žalobkyně a) a otce žalobců b) a c) Ing. A. K., což bylo příčinnou jeho následného úmrtí v roce 2007. Zesnulý byl dlouhodobě v péči nemocnice Teplice a přesto, že u něj docházelo dlouhodobě k recidivě abscesů a došlo také k poklesu bílých krvinek, nebyla ze strany žalované přijata žádná léčebná opatření, v důsledku čehož došlo k poruše krvetvorby a následné sepsi.
Soud prvního stupně na základě znaleckých posudků MUDr. Zdeňka Šňupárka, dále posudku vypracovaného 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, na základě vyslechnutí lékařů MUDr. D. J. a MUDr. J. Š., kteří se podíleli na péči o Ing. A. K. a MUDr. J. Š., předsedy komise 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která zpracovávala výše uvedený znalecký posudek, dospěl k závěru, že postup lékařů byl v daném případě lege artis a při poskytování zdravotní péče nedošlo ze strany zdravotního zařízení k jakémukoliv pochybení. Konkrétní příčina úmrtí A. K. je neznámá, neboť nebyla provedena zdravotně bezpečnostní pitva. Odvolací soud proto žalobu všech tří žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. října 2015, č.j. 3 Co 76/2014-333, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej pouze ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně postupoval správě, když na základě znaleckého posudku zpracovaného kolektivem lékařů ze 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a v souladu s vyslechnutými svědky došel k závěru, že postup lékařů nebyl proveden non lege artis. Jelikož se v řízení žalobcům nepodařilo prokázat opak, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek vrchního soudu byl žalobcům doručen dne 13. ledna 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Žalobci (dále též „dovolatelé“) podali dne 11. března 2016 proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, ve kterém zejména vytýkají odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť podle nich jeho názor na posouzení věci je odůvodněn pouze na čtyřech řádcích, čímž bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolatelé dále poukazují na nehodnověrnost provedeného znaleckého posudku, na nevypořádání se s odvolacími námitkami ze strany odvolacího soudu a na zjevnou neochotu soudů obou stupňů se věcí náležitě zabývat. Dovolatelé pokládají dovolání za přípustné, neboť napadené rozhodnutí má podle jejich mínění ve věci po právní stránce zásadní význam, dále mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu a navíc tyto otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny s tím, že jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a tudíž podle názoru dovolatelů má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila podáním ze dne 25. dubna 2016, ve kterém se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a uvedla, že námitky dovolatelů směřují podle jejího názoru primárně proti skutkovým zjištěním, přičemž pokládá dovolání za nepřípustné i s ohledem na to, že dovolatelé nevymezili otázku přípustnost a omezili se pouze na citaci ustanovení §237 o.s.ř. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V projednávané věci dovolatelé nijak přípustnost nevymezili, pouze citovali ustanovení §237 o.s.ř., přičemž z dovolání je zřejmé, že dovolatelé zejména nesouhlasí se skutkovými závěry soudu týkajícími se otázky péče lékařů lege artis, což ale nenaplňuje požadavky přípustnosti jimi podaného dovolání. Dovolatelé nijak v souladu s §237 o.s.ř. neoznačili a nespecifikovali, o který z vyjmenovaných případů přípustnosti se mělo v souzené věci jednat, čímž nedostáli zákonným požadavkům stanovených procesním předpisem.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly ve vztahu ke každému z žalobců účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k), a 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Právnímu zástupci žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované ve vztahu ke každému z žalobců tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu