ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2118.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2118/2020-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) T. C., narozeného dne XY, a b) G. K. , narozené dne XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení 14 242 683,32 Kč s příslušentstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 131/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 319/2019-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 41 C 131/2018-27, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 14 242 683,32 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobci se v řízení domáhali zaplacení výše uvedené částky jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 27. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12 (dále též jen „předmětné rozhodnutí"), jímž úřad (dále též jen „správní orgán“) rozhodl na základě §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů („dále též jen zákon o půdě“) tak, že žalobci jako žadatelé nejsou vlastníky id. vlastnického podílu 1/6 (každý ze žalobců) nemovitostí pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 63 030 m ², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 118 808 m ², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 26 838 m ², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 6 883 m ² a pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 7 309 m², vše v k.ú. XY, okres XY (dále též jen „předmětné pozemky“), neboť nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě pro to, aby každému z žalobců připadl dotčený spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, náležející jiným oprávněným osobám, včetně M. B..
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Správní orgán předmětným rozhodnutím na základě §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl, že žalobci jako žadatelé (oprávněné osoby ve smyslu §4 zákona o půdě) nejsou každý jeden z nich vlastníky id. spoluvlastnického podílu 1/6 nemovitostí (tedy ve vztahu k celku id. 2/6) předmětných pozemků. Toto rozhodnutí nabylo právní moci doručením všem účastníkům řízení podle §52 odst. 1 správního řádu ve spojení s §9 odst. 6 zákona o půdě a obsahuje poučení, že se proti němu nelze odvolat, lze jej však napadnout žalobou ve lhůtě dvou měsíců od doručení u obvodního soudu, v jehož obvodu nemovitost leží a to podle §247 odst. 1, §249 odst. 1 a §250 odst. 2 o. s. ř. Žalobci toto rozhodnutí uvedenou žalobou napadli, nebylo však o ní ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci pravomocně rozhodnuto. V průběhu odvolacího řízení žalobci doplnili, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 29 Co 439/2019, bylo předmětné rozhodnutí potvrzeno. Soud v tomto rozhodnutí uvedl, že nelze přezkoumávat zákonnost předmětného rozhodnutí jako takového a s odkazem na §21 zákona o půdě dovodil, že majetek nelze osobám původně oprávněným vydat.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž nemohla vzniknout odpovědnost státu za škodu z nezákonného rozhodnutí, neboť předmětné rozhodnutí nebylo následně pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou. Nebyla tak splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pokud žalobci poukazovali na nesprávný úřední postup spočívající v tom, že o restitučním nároku M. B. s nimi nebylo jednáno a o jejich nároku nebylo rozhodnuto v celém rozsahu, pak ani v tomto směru není možné spatřovat titul pro vznik odpovědnosti státu ve smyslu výše citovaných ustanovení. Nesprávný úřední postup představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska je za nesprávný postup vedle nevydání či opožděného vydání rozhodnutí, případně jiné nečinnosti státního orgánu, třeba považovat zejména jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše samozřejmě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí. I v tomto případě se žalobci tvrzený, případný nesprávný úřední postup projevil v obsahu rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo rozhodnuto o restitučním nároku žalobců (rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 2. 2000, zn. PÚ 4392/92, ze dne 9. 8. 2000, zn. PÚ 4392/92/1, ze dne 19. 9. 2000, zn. PÚ 4392/92/2, ze dne 16. 10. 2000, zn. PÚ 4392/92/3 – dokazování doplněno dle §213 odst. 4 o. s. ř.), z nichž vyplývá rozsah, v jakém byl uspokojen restituční nárok žalobců i skutečnost, že nárok na vydání nemovitosti uplatnily i další osoby, o nichž bude rozhodnuto samostatně, včetně dětí M. B., a žalobci měli možnost napadnout tato rozhodnutí opravným prostředkem. To neučinili, a tedy ani tato rozhodnutí nebyla změněna či zrušena ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, byť se právě v jejich obsahu musel projevit žalobci namítaný nesprávný úřední postup.
Nad rámec právě uvedených závěrů odvolací soud doplnil, že s ohledem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 29 Co 439/2019, je zřejmé, že na straně žalobců ani nemohla vzniknout škoda, neboť byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze aplikovat §21 zákona o půdě. Dle uvedeného ustanovení, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá, tj. nárok těm, kteří ho uplatnili, ,,přirůstá“ jen tehdy, pokud ostatní restituenti svůj nárok neuplatnili. Za situace, kdy ho uplatnili, byť neúspěšně, jejich nárok ostatním oprávněným osobám nepřirůstá, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13). Žalobci zmíněná rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, jimiž bylo rozhodnuto, že M. B. není vlastníkem pozemků (ze dne 25. 5. 2005, 30. 5. 2005, 21. 6. 2005 a 27. 7. 2005), přitom tuto otázku ve smyslu §21 zákona o půdě neřeší. I kdyby tedy nebyl M. B. s uplatněným restitučním nárokem úspěšný, na rozsahu restitučního nároku žalobců by tato skutečnost neměla vliv, tj. ani případným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím jim nemohla vzniknout škoda.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena nebo má být daná otázka dovolacím soudem vyřešena jinak. Daná otázka spočívá v aplikaci §21 zákona o půdě. Konstantní judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu se týká situací, kdy se tzv. „přirůstání spoluvlastnických podílů“ aplikuje v případech, kdy je spoluvlastnictví odvozováno od původního vlastníka a zároveň některá osoba ze „spoluvlastnické skupiny“ svůj nárok neuplatnila. Dosud však nebyla řešena otázka vztahující se k situaci, kdy oprávněná osoba svůj nárok uplatnila, nemovitosti ji byly vydány, ale ukázalo se, že oprávněnou osobou nebyla. Na daný případ se soudy aplikovaná judikatura vykládající §21 zákona o půdě nevztahuje. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že v dané věci jde o právní posouzení toho, zda škoda vznikla rozhodnutím či nezákonným úředním postupem. Restituční řízení, ve kterém byly předmětné pozemky vydána M. B. bylo stiženo mnoha vadami, zejména bylo se jmenovaným zacházeno jako s osobou oprávněnou, ač bylo prokázáno, že oprávněnou osobou nebyl. Tyto vady vyústily ve vydání předmětného rozhodnutí, které je nezákonné. Obvodní soud pro Prahu 9 jako přezkumný orgán v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 9 C 82/2015-146, uvedl, že v průběhu řízení u pozemkového úřadu se prokázalo, že nárok M. B. nespadá do působnosti zákona č. 30/1996 Sb., neboť M. B. měl ke dni 31. 1. 1993 trvalý pobyt na území České republiky. Dále bylo v řízení prokázáno, že v případě M. B. bylo rozhodnuto o vlastnictví předmětných nemovitostí, ačkoli jeho restituční nárok zanikl v důsledku marného uplynutí zákonné lhůty pro jeho uplatnění. To, že Obvodní soud pro Prahu 9 nenašel způsob, aby právní základ odpovídal výroku rozhodnutí, nemůže být přičítáno k tíži žalobců. Tím dle žalobců Obvodní soud pro Prahu 9 pochybil, neboť jako přezkumný orgán měl najít způsob, jak věc rozhodnout, aby zjištěný a právní základ odpovídal výroku rozhodnutí. Pokud tedy bylo prokázáno, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, musí v právním státě existovat možnost, jak je zrušit, či změnit. Pokud taková možnost není, musí být s takovým rozhodnutím nakládáno jako s výsledkem nezákonného úředního postupu.
Věc nebyla soudy nižších stupňů řádně posouzena. Žaloba byla zamítnuta jen z toho důvodu, že předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno. Soudy se však v dané věci měly zabývat tvrzením žalobců, že nezákonnost rozhodnutí byla způsobena tím, že právní orgán jednal s M. B. jako s oprávněnou osobu, ač s ním jednat neměl. Předmětné rozhodnutí je již pouze výsledkem takového postupu. Soudy si měly nezákonnost postupu správního orgánu posoudit jako předběžnou otázku. Dovolatelé odkazují na komentářovou literaturu zabývající se vztahem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí a odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. V dané věci jde typicky o nezákonný postup, který vyústil v nezákonné rozhodnutí v tom smyslu, že správní orgán rozhodl o nároku dovolatelů v době, kdy se již se vznikem škody nedalo nic dělat v rámci zrušení rozhodnutí. Dále dovolatelé uvádějí námitky k aplikaci §21 zákona o půdě. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu ohledně §21 zákona o půdě. Otázka aplikace §21 zákona o půdě však nebyla zásadním důvodem pro zamítnutí žaloby. Tím byla absence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Žalobci požadovali náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Sami žalobci uvádějí, že jimi tvrzený nezákonný postup státu vyústil v předmětné rozhodnutí. K témuž závěru dospěl odvolací soud. Duplicitní dovozování odpovědnosti státu v případě nezákonného rozhodnutí také z důvodu nesprávného úředního postupu zákon nepřipouští. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí předně na závěru, že dovolatelé se domáhají náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a to, aniž by byla splněna podmínka zrušení či změny tohoto rozhodnutí. Současně dovolateli tvrzený nesprávný úřední postup nalezl svůj odraz ve vydaných nezrušených rozhodnutích. Podpůrně rozhodnutí postavil též na závěru, že dovolatelům škoda nevznikla, přičemž odkázal na judikaturu vztahující se k §21 zákona o půdě. Dovolatelé přípustnost dovolání vymezují pouze ve vztahu k druhému z uvedených závěrů. Ve vztahu k prvnímu z uvedených závěrů dovolatelé přípustnost dovolání nikterak nevymezují. Z obsahu dovolání však lze dovodit, že dovolatelé napadají též tento závěr odvolacího soudu, neboť dle jejich názoru měl odvolací soud jejich nárok posoudit ve vztahu k odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, přičemž odkazují na komentářovou literaturu. V tomto ohledu však námitky dovolatelů vycházejí ze zjevného nepochopení jimi citované literatury, která komentuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Sami dovolatelé uvádějí, že jimi tvrzený nesprávný úřední postup je takovým postupem, který vyústil v tvrzené nezákonné rozhodnutí. S tímto názorem dovolatelů se dovolací soud ztotožňuje. Dovolatelé totiž neuvádějí takový nesprávný úřední postup, jenž by jim bez ohledu na výsledek řízení přivodil škodu, ale naopak namítají, že daný postup vedl k vydání správních a soudních rozhodnutí, na jejichž základě je vlastníkem předmětných pozemků jiná osoba, v důsledku čehož se dovolatelé vlastnictví předmětných pozemků nemohou domáhat.
Dovolací soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§7 a §8 OdpŠk) konstantně uvádí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, které bylo odmítnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015).
V nyní posuzovaném případě tak nebylo možné spojovat vznik škody s nesprávným úředním postupem, neboť dovolateli tvrzený nesprávný úřední postup nalezl svůj odraz v obsahu vydaných rozhodnutí, což uvádějí též sami dovolatelé. Dovolatelé za nesprávný úřední postup označují, že úřady jednaly s jinou osobou jako s osobou oprávněnou, ač tato osoba oprávněnou nebyla. Otázka aktivní věcné legitimace je však otázkou meritorní, která jakožto výsledek řízení nalezne svůj odraz ve vydaném rozhodnutí. Nemůže tak jít o nesprávný úřední postup. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tento závěr též vysvětlil.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13).
Nejvyšší soud se ve své judikatuře již také zabýval otázkou posuzování zákonnosti rozhodnutí v odškodňovacím řízení, proti nimž již není přípustný opravný prostředek, a to i v případě, v němž by šlo o rozhodnutí prvostupňové. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soud uvedl: „Podmínka zakotvená v ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum (nebo další přezkum) v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.“
I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu, způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobcům přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti nimž (fakticky) brojí, nebyla zrušena či změněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Závěr odvolacího soudu je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která je též dlouhodobě potvrzována judikaturou Ústavního soudu. Z toho důvodu Nejvyšší soud neshledává důvod se od této judikatury odchýlit. Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu není dovolání z právě uvedených důvodů přípustné.
Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu (otázka aplikace §21 zákona o půdě) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu