ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2244.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2244/2016-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně H. P. , zastoupené Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 165 760 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 EC 43/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 17 Co 175/2015-206, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 25. 5. 2015, č. j. 17 Co 175/2015-206, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 22 EC 43/2012-197, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobkyni právní zástupce neustanovuje.
Žalobkyně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání podanému proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2015, č. j. 17 Co 8/2015-162, kterým bylo (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 EC 43/2012-137) rozhodnuto o požadovaném nároku žalobkyně ve výši 165 760 Kč, skládající se z částky 5 760 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, z částky 60 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobkyni způsobena nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, a dále z částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2008.
Usnesení odvolacího soudu (č. j. 17 Co 175/2015-206) napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitky žalobkyně, vyjadřující nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě může o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů rozhodnout (v prvním stupni) asistent soudce, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 135/13, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3828/12, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3923/17).
Na dalších žalobkyní vymezených otázkách [že si je žalobkyně sice vědoma, že se v daném případě nepoužije zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ale při postupu analogia legis a jazykového a komparativního výkladu je nutné porovnat §35 odst. 8 s. ř. s. a §30 odst. 1 o. s. ř. ohledně úpravy týkající se ustanovení zástupce, a také srovnat znění §11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, že s výše uvedeným souvisí zásada legitimního očekávání, a že je také otázkou, zda je asistent soudce schopen a oprávněn posoudit údajnou bezúčelnost a svévoli] rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod, pro nějž odvolací soud žádosti žalobkyně nevyhověl a který se žalobkyni nepodařilo zpochybnit (tedy že o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce mohou rozhodovat asistenti soudce), nemůže žádný další dovolací důvod (porovnání příslušných ustanovení pro splnění předpokladů pro ustanovení zástupce) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).
Ani námitky žalobkyně, že při zjišťování jejích poměrů odůvodňujících ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení se soudem dostatečně spolupracovala, že soudu její majetkové poměry byly dostatečně známy, a že nesouhlasí se závěrem soudu, že již jen z důvodu nevyplnění formuláře (Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech) by bylo možné její žádost na ustanovení zástupce zamítnout, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť na nich své rozhodnutí odvolací soud nezaložil. Odvolací soud se totiž zabýval pouze otázkou (jakožto jedinou otázkou, kterou žalobkyně v odvolání uvedla), zdali mohou vyšší soudní úředníci, případně asistenti soudce, rozhodovat o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Žalobkyně tak výše uvedenými námitkami napadá závěry soudu prvního stupně, nikoliv závěry soudu odvolacího obsažené v napadeném rozhodnutí. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. však přípustnost dovolání může založit pouze právní otázka, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (tedy rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně) – k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3422/2013, ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3649/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1558/17.
K obsahu dovolání a jeho doplnění, které žalobkyně sepsala sama, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř., a v němž uvedla, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezila důvody dovolání, se nepřihlíží (§241a odst. 5 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, nebylo třeba rozhodovat o návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu