ECLI:CZ:US:2018:4.US.3923.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3923/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 4268/2017-171, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 4541/2017-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáními stěžovatele ze dne 18. 12. 2017, 27. 12. 2017 a 14. 2. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu, na náhradu škody, na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci, na ochranu majetku a nerušený výkon vlastnictví, na legitimní očekávání nabytí majetku, na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na nestranný soud, na rovné zacházení, jakož i právo na zákonného soudce.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i z vlastní úřední činnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 C 337/2014-54, byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice"), jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody ve výši 52.049,- Kč. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 21 Co 115/2016-107, když odvolací soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. Při jeho podání stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, do dovolání však vtělil žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2017, č. j. 28 C 337/2014-136, tak, že soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, č. j. 21 Co 198/2017-154, neboť odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel neobjasnil dostatečně své majetkové poměry, zejména skutečnost, že jako osoba v produktivním věku a s vysokoškolským vzděláním není zaměstnán ani veden jako uchazeč o zaměstnání a je tak existenčně závislý na důchodu své matky. Stěžovatel byl následně usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2017 a opětovně též usnesením ze dne 15. 6. 2017 vyzván, aby si pro dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zvolil zástupce (advokáta) a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání.
5. Usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2017, č. j. 21 Co 198/2017-154, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně stran nepřiznání práva na osvobození stěžovatele od soudních poplatků a neustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, stěžovatel napadl dalším dovoláním, a to aniž by byl pro toto nové dovolací řízení zastoupen advokátem. Současně s podáním dovolání stěžovatel opětovně navrhl, aby byl osvobozen od soudních poplatků a aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 4541/2017-172, bylo zastaveno dovolací řízení směřující proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení ve věci samé. V jeho odůvodnění dovolací soud poukázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSCR 9/2015, podle něhož platí, že v případě, kdy dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani sám nemá odpovídající právnické vzdělání, směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud a následně účastníku dle výsledku tohoto zhodnocení buď sám zástupce pro dovolací řízení ustanovil, nebo dovolací řízení zastavil, byl-li předtím dovolatel řádně vyzván k odstranění tohoto nedostatku. Dovolací soud proto sám zkoumal, zda stěžovatel splňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel tyto podmínky nesplňuje, neboť nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a to již z toho důvodu, že úplně a věrohodně nedoložil své majetkové poměry. Dovolací soud dále uvedl, že pro přiznání osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení nesvědčí ani okolnost známá dovolacímu soudu z jeho činnosti, a to skutečnost, že stěžovatel "dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval." Takové počínání pak dovolací soud označil za "obstrukční a sudičské". Z uvedených důvodů proto dovolací soud řízení proti výše specifikovanému usnesení odvolacího soudu zastavil.
7. Ještě téhož dne dovolací soud usnesením č. j. 30 Cdo 4268/2018-171 zastavil též dovolací řízení směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení, když není pro dovolací řízení zastoupen advokátem, jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení ve věci samé byla již pravomocně zamítnuta a dovolací řízení proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2017, č. j. 21 Co 198/2017-154, dovolací soud zastavil.
III.
8. Obě rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž byla zastavena výše specifikovaná řízení o dovolání stěžovatele, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že mu dovolací soud (stejně jako dříve i odvolací soud a soud prvního stupně) odepřel svévolně a protiprávně přístup k soudu, když ignoroval důvodnost žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a to přesto, že stěžovatel dovolacímu soudu sdělil nové rozhodné skutečnosti, které odůvodňují jeho osvobození v plném rozsahu. V této souvislosti poukázal na to, že na základě stejných majetkových poměrů byl již dříve od soudních poplatků osvobozen v řízení před Nejvyšším správním soudem, pročež očekával, že bude od povinnosti hradit soudní poplatky osvobozen také Nejvyšším soudem, což se však nestalo. S přihlédnutím k této skutečnosti stěžovatel označil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu za překvapivá, svévolná a formalistická. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl dále to, že tento proti němu zcela nepřípustně a protiprávně vede pomlouvačnou a dehonestující kampaň, kdy jej záměrně předem označuje za litigiózní osobu, aniž by se zabýval právně rozhodnými skutečnostmi a jeho skutkovými tvrzeními, důkazními návrhy a právní argumentací. Pochybení se měl dovolací soud dle názoru stěžovatele dopustit také tím, že v rámci svého rozhodnutí nikterak nereflektoval skutečnost, že o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení v řízení před soudem prvního stupně nerozhodoval soudce, ale vyšší soudní úředník, jenž k tomu dle názoru stěžovatele není oprávněn, čímž mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2018 stěžovatel konečně namítl též to, že poté, co byla jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení pravomocně zamítnuta, nebyl soudem znovu vyzván k odstranění vad jeho dovolání, čímž mu byl dle jeho názoru svévolně odepřen přístup k dovolacímu soudu.
9. Stěžovatel rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení vůči obecným soudům.
IV.
10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
13. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstatou je nesouhlas stěžovatele s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatky a pro ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Je přitom notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní soud shledal, že dovolací soud se naplněním těchto předpokladů zabýval a jeho závěr stran nevyhovění stěžovatelovu návrhu je plně v souladu s úpravou patřící do tzv. podústavního práva. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na dříve vydaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Vyhověl-li Nejvyšší správní soud jiným stěžovatelovým žádostem, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že výsledek řízení o kasační stížnosti dokládá, že šlo o jinou situaci a o rozhodnutí na základě jiné právní úpravy.
14. Za případný považuje Ústavní soud rovněž odkaz dovolacího soudu na závěr zařazený v podobě obiter dicta do odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 480/2006 a také v této věci (shodně jako např. ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, o níž bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3924/17), vyjadřuje politování nad skutečností, že stěžovatel i jeho právní zástupce považují za profesionálně a odborně přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu (srov. množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu, kdy jen dne 14. 12. 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno dvanáct nových návrhů stěžovatele na zahájení řízení před Ústavním soudem, a jejich úspěšnost).
15. Jde-li o námitku, že dovolací soud nereagoval na skutečnost, že o žádosti stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení v řízení před soudem prvního stupně nerozhodoval soudce, ale vyšší soudní úředník, neshledal tuto Ústavní soud důvodnou. Je tomu tak proto, že tato námitka je - z hlediska posouzení ústavní konformity nyní napadených rozhodnutí - právně bezvýznamná, neboť ani v případě, že by Ústavní soud byl shodného názoru jako stěžovatel (a sice, že vyšší soudní úředník není oprávněn sám rozhodnout o návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků), není tato námitka způsobilá nic změnit na výsledku předmětných dovolacích řízení za situace, kdy dovolací soud sám posuzoval důvodnost žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, přičemž dospěl k závěru (a to bez ohledu na dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně o tomto návrhu), že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a je proto namístě dovolací řízení zastavit. Z právě uvedeného je tudíž zřejmé, že dovolací soud nebyl povinen se otázkou, zda je vyšší soudní úředník oprávněn rozhodovat o návrhu na osvobození od soudních poplatků či zda posouzení takového návrhu přísluší výhradně soudci, zabývat, když jeho rozhodnutí na posouzení této otázky nespočívá, neboť předmětné dovolací řízení bylo zastaveno ještě dříve, než dovolací soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo též soudu prvního stupně). Ústavní soud pak pouze pro úplnost dodává, že se navíc s výše předestřeným názorem stěžovatele neztotožňuje, neboť již v minulosti opakovaně vyslovil, že není porušením práva na zákonného soudce, pokud o návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků rozhodne namísto soudce jeho asistent či vyšší soudní úředník, neboť oprávnění těchto osob k vydání tohoto typu rozhodnutí vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (viz např. usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3828/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
16. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu konečně není ani skutečnost, že stěžovatel nebyl poté, co byla jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení pravomocně zamítnuta, soudem znovu vyzván k odstranění vad dovolání. Ústavní soud naopak považuje za ústavně konformní praxi dovolacího soudu, kdy tento v případech obdobných případu stěžovatele opětovně nevyzývá dovolatele, aby si zvolili zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podali řádné dovolání, pokud dovolatel podává značné množství dovolání, a tudíž si musí být vědom podmínky povinného zastoupení pro dovolací řízení, a byl již v minulosti mnohokrát poučen o následcích neodstranění takové vady. Stejný postup ostatně volí též Ústavní soud, když stěžovatele zvlášť nevyzývá k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v nedostatku jejich zastoupení pro řízení o ústavní stížnosti v těch případech, kdy si konkrétní stěžovatel musí být nesplnění této esenciální podmínky řízení před Ústavním soudem vědom, neboť se jedná o stěžovatele, který se již v minulosti vícekrát obrátil na Ústavní soud s návrhem na zahájení řízení, přičemž byl mnohokrát poučen o podmínce povinného zastoupení advokátem (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 481/15, nebo ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 523/18, a další). Ústavní soud proto nemá, co by dovolacímu soudu v této souvislosti vytkl.
V.
17. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou stěžovateli, nese stěžovatel zásadně sám ve smyslu §62 odst. 3 téhož zákona.
18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 téhož zákona) s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu