ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2870.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2870/2017-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně E. M. , zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 262/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 15 Co 487/2016-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 18 C 262/2014-112, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 753,20 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítajícím výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka celkového snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o více než 50 % přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se snížením základní částky celkově o 80 % (o 30 % z důvodu procesní a skutkové složitosti, o 30 % z důvodu průběhu řízení před všemi stupni soudní soustavy a o 20 % s ohledem na nižší význam řízení pro žalobkyni) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se hodnota 50 % vztahuje ke každému z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zvlášť, a nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním daných kritérií k výsledné částce zadostiučinění po jejich zohlednění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4370/2015).
Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Ani „unikátnost případu v celé řadě ohledů“, jak uvádí žalobkyně, neodpovídá řádnému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť z takto široce vymezené přípustnosti nelze žádnou konkrétní otázku dovodit. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. 10. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu